Recenze

Kabaretní představení ve foyer Divadla v Dlouhé se stala místním specifikem i oblíbenou tradicí. Rok po čtyřicátém výročí úmrtí českého básníka, textaře, dramatika, překladatele, hudebníka, ilustrátora, výtvarníka a novináře Josefa Františka Kainara se zde v premiéře představil Kabaret Kainar – Kainar. Stejně jako u předchozích kabaretů Prévert-Bulis a Vian-Cami se režie ujal Jan Borna, tentokrát spolu s hercem Miroslavem Hanušem, který přenesl svou roli otce projektu i na jeviště.

Dvojjedinost v názvu kabaretu se v celém díle odráží víc, než by se zpočátku zdálo. Ve výběru z Kainarovy tvorby proti sobě stojí dvě vyhraněné, odlišné tváře této umělecké osobnosti. V duchu představení bychom je mohli pojmenovat Josef Kainar a Pepík Kainar.

Josef zastupuje Kainarovu křehkou, poetickou stránku, Pepík sarkastického kritika v obecném slova smyslu. Obě stránky se během představení prolínají a sem tam vyústí v kontrastní protipól. Poetika, podpořena obrazovými prostředky, citlivým přednesem či baladickými melodiemi na straně jedné se přes texty, odpovídající nárokům jazzového a swingového žánru, překlápí do nechutně přízemních, vulgárních projevů krále Ubu & Co.

To celé se odehrává ve futuristicky laděném prostředí bufetu, zasazeného kamsi do období padesátých a šedesátých let. Výtvarné dílo Josefa Kainara zastupují dvě grafiky. Scéna a použité projekce odpovídají „městské krajině“, programovému prvku umělecké Skupiny 42, jejímž členem Kainar byl. Ostatně celkové pojetí kabaretu reflektuje tvůrčí program, zaměřený na život obyčejných lidí, prostředí města, továren a městské periferie. Kostýmy dokreslují jak dobovou, tak žánrovou atmosféru konkrétních čísel. Pamětníky určitě pobaví hudební úvod druhé poloviny představení, doprovázený rytmickým šustěním plášťů „šusťáků“.

Tmelící prvek jednotlivých, svou podstatou různorodých výstupů, představuje s grácií lepšího hospodského „kabaretiér“ Miroslav Hanuš. Dlouholetá spolupráce muzikálně nadaného ansámblu (techniky nevyjímaje) přináší ovoce v podobě profesionálního podání písní, byť žádné mimořádné pěvecké překvapení se nekoná. V hudebním menu najdete například takové kousky, jako Míval jsem klobouk, Bombardovací blues, Blues železničního mostu, Nebe počká, Černá kára, Obelisk, Stříhali dohola malého chlapečka a mnohé další. Posledně jmenovaná zhudebněná báseň je na programu i v nezkrácené verzi v mluveném přednesu.

Z básní, povětšinou doplněných inscenovanými obrazy, zazní mimo jiné Ve vedlejším domě, Tácek v prstech, Sen, Svatba, Blues o třech stech vlaků, Budete zlá či poslední Napadal sníh, pomyslně uzavírající Kainarův ne příliš dlouhý život. Iluze ztichlé, spící, sněhem pokryté krajiny nakonec ožije loutkami radostně výskajících lyžařů a navodí náladu „pohřebního veselí“ závěrečné písně Diga diga do. Nenásilné využití vkusných loutek zároveň připomíná pouliční divadlo.

Výjimkou jsou loutky politiků à la Jů a Hele, čímž se dostáváme k zařazení ukázek z prvního českého absurdního dramatu Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou a k opačnému pólu Kainarovy tvorby. Hra o hulvátovi, usilujícím o moc, si v době svého prvního uvedení v roce 1949 v Divadle satiry vysloužila okamžitý zákaz. V Dlouhé zasahují vstupy vulgárních postav do poetiky kabaretu se stejnou razancí, s jakou zasahovali představitelé dělnické třídy do kulturního vývoje v naší zemi během komunistické nadvlády. Potud reflektují tyto scénky ducha doby a sehrávají v dramaturgii představení důležitou roli. Nicméně, rozměrů moderního politického kabaretu nedosahují, ačkoliv z některých narážek a použití loutek, zastupujících současné politiky, je snaha o aktuální náhled zřejmá. Bohužel zůstává prosta jakékoli rafinovanosti, takže nejvíc pobaví imitátorské schopnosti Pavla Tesaře. Přestože pro některé kultivované diváky může být naturalismus nevábného krále Ubu a jeho souputníků s odznakem příslušnosti k odpadní společnosti už na hraně, má zařazení těchto ukázek do programu své opodstatnění.

Stranou zájmu nezůstala ani Kainarova láska k vlakům a železnici. Tvůrci ji propojili s problémy manželského svazku lidí „od dráhy“, které ostatně poznamenaly už umělcovo dětství. I když proklamovaným cílem představení zůstává prezentace Kainarova díla, nikoli života, jisté paralely se zde vyskytují.

Všichni účinkující odvádějí velmi dobrý výkon, v minirolích se střídají, o něco většího prostoru se dostává mužské části souboru.

Kabaret Kainar – Kainar stojí za návštěvu – už proto, že živou formou splácí dluh jednomu z významných českých multitalentů.

Míti plášť, to je chřestění
dvou kostek v kalíšku.
A nemíti jej, znamená
nahý se dočkat rána.
(Josef Kainar)