Recenze

Poslední premiéra divadla Kámen je význačná tím, že poprvé v historii souboru se režie ujal někdo jiný než principál divadla Kámen Petr Macháček. Petr Macháček napsal původní text, který však hostující režisér Martin J. Švejda značně přepracoval k obrazu svému.

Na začátku představení nás přivítají majitelé imaginárního domu Muž a Jeho žena (Petr Macháček a Helena Macháčková) všechny diváky ve svém domě. Diváci hledí na prázdný prostor, kde je jen stolek a tři židle, a na vyvýšeném podiu za stolkem je piano. Jedná se tedy o velmi mobilní inscenaci. Muž z papíru přečte aktualitu o slavném závodníkovi, vážící se k aktuálnímu dni představení, což působí značně nesrozumitelně, i když později vyjde najevo, že se informace asi má vázat k bájnému závodníkovi Honzovi, který se na jevišti nikdy neukáže.

Na zadním prospektu jeviště se objeví velká číslice 10, a začne odpočítávání od desíti k jedné, jako by před závodem, nebo tak trochu jako v kině, když se ještě pouštěly filmy z cívek. Když se objeví číslice 1, odpočítávání se zastaví, a číslice se zmenší a stáhne se do levého horního rohu. V průběhu představení se objevují číslice od oné jedničky až zpátky k desítce, a všechny zůstanou „viset“ v levém horním rohu. Můžeme si tedy vybrat – jsme v kině nebo před televizí?

Muž usedne k pianu a začne preludovat poklidnou kavárenskou hudbu. Jeho žena se někde ztratí. Z hlediště postupně přijdou ke stolku tři spolužačky na abiturientský večírek, pořádaný u příležitosti patnácti let od ukončení školy. Úhledný číšník (Jan Aksamit) jim nalije vodku, aniž by si ženy cokoliv objednaly. Při dalším příchodu číšníka mu ženy odevzdají vzpomínkové fotky, způsobem, jakoby odevzdávaly pozvánky či předkládaly jízdenky. Číšník fotky rozhází po zemi.

Rozhovor tří spolužaček odkazuje na Macháčkovy režie, neboť hlavně, jak se později ukáže, nejslabší článek povedeného trojlístku, označovaná v textu hry jako M1 (Lenka Záveská), komunikuje pouze v několika opakovaných větách, aniž by cokoliv podstatného řekla. Ale o obsah nejde, hlavně že se mluví, a prázdnota se vyplní slovním balastem.

Jedna ze spolužaček, M2 (Kristýna Suchá), dorazí ve vysokém stadiu těhotenství, což při nemírné konzumaci alkoholu, který stále dolévá pilný číšník, vytváří kouzlo nezamýšleného. M3 (Michaela Krupičková), příliš nemluví, o to více konzumuje. M3 těhotné M2 nenápadně alkohol odlévá do své skleničky, což nakonec popudí nejvýřečnější spolužačku M1 natolik, že se na těhotnou oboří, proč řádně nepije. Spolužačka M3 se těhotné zastane tím, že vysvětlí, že M2 má přece špatná játra.

M1 se rozkřikne na M2, jak jako že špatný játra, a opět dochází k vyjádření emocí prostřednictvím opakovaných vět, v kterých by se jeden obsahu nedohledal. M2 v klidu sedí, a do toho si osmiměsíční prenatál občas zakope.

Když si ženy chtějí objednat konečně něco k jídlu, číšník je téměř seřve, že nyní se v Poděbradech slaví den vítězství, a z tohoto důvodu lze jídlo objednat až po desáté hodině večerní (pokud se ale bude do té doby řádně konzumovat alkohol). Spolužačky chvilku sedí jak zmoklé slípky, pak se ale celkem nesmyslně proti textu rozkdákají, jak je číšník úžasný a milý. Mezitím vstupuje na scénu, opět z hlediště, parta tří mechaniků závodních vozů, kteří se patrně zhlédli ve filmu Le Mans (1971, režie Lee H. Katzin). Za odpočítávání ženského hlasu z reproduktoru si nasazují, jakoby při posvátném rituálu, bílé závodnické kukly, a touto soustředěnou činností se jim daří vytvářet napětí opravdu jakoby před startem. Vzhledem k tomu, že režisér tvrdí, že film „Le Mans“ neviděl, možná se jedná o nějaký transformovaný archetyp z dob lovců mamutů. Když si nasadí kukly, číšník a nyní i také manažer stáje F1 v jedné osobě, přinese každému na podnose červenou formuli 1, zhruba o velikosti „angličáků“ (jednu takovou mám možná ještě někde schovanou).

Okuklení závodníci začnou jezdit s autíčky jako při „vopravdickým“ závodě. Do této atmosféry vejde prostý mechanik František (Radek Jiříček), a obdivně na muže hledí, oni jsou však nad něj povzneseni. Z opakovaných vět, které mechanici pronášejí, velmi procítěně a stále dokola, vyplyne, že žijí jen pro pilota jejich stáje jménem Honza, který má tentokrát našlápnuto k lepšímu umístění, než kdykoliv jindy. Bájný Honza se ve Švejdově úpravě na jevišti neobjeví, v původní Macháčkově verzi nejen vystupuje, ale šťastně se dočká i závěru hry.

Skupina spolužaček i skupina mechaniků působí dojmem ztracenců. Příběhy obou skupinek outsiderů se v průběhu představení prolínají, až se nakonec setkají u ne příliš optimistického obrazu. Nakonec ale vše dobře dopadne.

Obě skupinky se také prolínají ve dvojici Františka a Marušky (Zdeňka Brychtová). František je neúspěšný závodník, nyní stojící v závodnickém společenském žebříčku až za mechaniky F 1-3. Ještě že má naivní Marušku, která mu dává najevo své všeobjímající pochopení. Akorát že, tak nějak, nic nechápe.

Z jevištního zpracování příliš nevyplývá, že M 1-3 patří k Marušce, přestože písmeno M by spíše odkazovalo na slovo Male (muž), a v textu hry mechanici označovaní jako F 1-3 patří k Františkovi, byť třeba písmeno F by mohlo odkazovat na slovo Female (žena). Když však Maruška s Františkem skončí v objetí za stolem, ono se to M a F promíchá, a tak je to jedno. Tato scéna je provedena s decentním vkusem. I to je však nové, nevzpomínám si, že by v Macháčkově či Švejdově režii kdy byly takové scény. Možná se jedná o symbol splynutí režijně-dramaturgické koncepce Macháček – Švejda.

Zatímco příběh ženské skupiny se přes hospodské řeči doklopýtá až k pozvání Muže do jeho domu, kde Muž pod slibem jídla ženám ukazuje nudnou obrazárnu, mužská skupina prochází pravým peklem. Nyní automobilové závody začínají se zapnutými motory, ale dříve „...bylo před startem ticho... Úplný ticho. Klid před bouří. Těžká romantika.“, jak praví ženský hlas z amplionu. Avšak v dnešní klipové době už by lidé takovou romantiku nevydrželi. Až na F 1-3, kteří takovou těžkou romantiku prožívají spolu s Františkem, a s Honzou na dráze, kterému mohou pomoci pouze při výměně pneumatik v boxu. Když se však nepřevlékne převlečná matice, může Honzovi upadnout kolo. (Ovšem pouze „za určitejch, jako dost málo pravděpodobnejch, ale jako ne zas tak úplně nepravděpodobnejch okolností“, jak líčí František pomalu chápající Marušce).

Když F 1-3 nemají práci v boxech, sledují závod a pilota Honzu na obrazovce, v sošném zástupu a v posvátném tranzu, oděni do zářivých červených trenýrek.

Když se při první výměně pneumatik stane, že F3 (Jiří Kubíček) zdrží výměnu kola právě kvůli matici o dvě vteřiny, vede to k emočně velmi vypjaté situaci, kterou herci velmi pěkně vyhrají a dlouho udrží. F1 (Jan Pokorný) je více rozezlen než F2 (Marián Škorvaga), ale přesto F3 není nakonec inzultován. Při druhé výměně pneumatik je to právě F1, kdo matici ke kolu nepřišroubuje vůbec. Ale podaří se mu to utajit.

Zatím ženská skupina projde domem až k terase domu, ke které však nevedou schody, a musí se na ni šplhat po laně. Z terasy má být výhled na řeku Labe. Maruška spustí z portálu lano se smyčkou, na kterou František za nohu zavěsí stůl. Muž vybídne ženy, aby šplhaly na terasu. M2 a M3 vyjdou po schůdkách na pódium, ale M1 se zhroutí a ani se nepokusí někam vylézt. Raději si opět prohlíží nudné obrazy. Zároveň mechanici F2 a F3 také vyjdou na pódium po schůdkách, a F1 zůstane ležet na schodech, kde tlučením hlavou o jejich stupně usiluje o své bezživotí, a činí tak s autentickým zoufalstvím. Maruška s Františkem opět postaví stůl na pódium a dají na něj ubrus. Všichni si přinesou židle, Muž a Jeho žena usednou za stůl, ostatní do řady vedle nich, u stolu tak sedí deset lidí, stejně, jako bylo odpočítáno deset scén. A  číšník/manažer začne konečně servírovat jídlo.

V Macháčkově původní verzi textu je předepisována práce se zvukovou stránkou vět, podobně jako je tomu u Macháčkových inscenací Marmeláda a Mlejnek. Tedy, nejdříve zvuk, a z toho emoce. Tuto Macháčkovu linii drží pouze M1. Ostatním k navození minimalistické atmosféry stačí soustředit se na emoce, a věty emoce pouze doplňují. Tedy nejdříve emoce, potom zvuk.

Co je viditelným přínosem režiséra Švejdy, je v daném kontextu otravná písnička o Červené aerovce v interpretaci Rudolfa Pellara, znějící z CD přehrávače, která doprovází virtuální kroužení bájného Honzy po závodní dráze. Tato píseň shazuje „těžkou romantiku“, kterou při závodě prožívají F 1-3.

Také lze za Švejdovo shození patosu považovat červené trenýrky, v kterých mechanici sledují závod, a jídlo, které je na konec podáváno všem deseti zúčastněným, kdyby ovšem nebylo zmiňováno v původním Macháčkově textu, kde bájný Honza slibuje svým věrným, že je pozve do bufáče.

Přestože se nedozvíme, proč na terasu vylezou jen M 2 a 3 a F 2 a 3, a ani to, zda bájný Honza dojel či nedojel, provaz se smyčkou je velmi silná symbolika, která svádí i k úvahám, zda výše zmiňovaní nepřešli na onen svět. To by pak mohlo vést k interpretaci některých diváků (Dušan Hübl, Jana Žáčková), že se jedná o Poslední večeři. Ať počítám, jak počítám, domnívám se, že na Poslední večeři jich bylo více.

Závěrečné podávání jídla pak také můžeme brát jako odlehčení situace, aby třeba odcházející diváci nebyli v pokušení hodit si provaz. Třeba kvůli Honzovi, ne kvůli kvalitě inscenace, která má profesionální parametry.

Psáno z představení 16.3.2013 na Stodůleckém Písečku za účasti poroty (Hulec, Žáčková, Neznal)