Recenze

Je to člověk povrchní, chladný, arogantní, citově prázdný, pohrdá láskou. Libuje si ve svém nezávazném stylu života a  ostatní mu připadají nudní, nezajímaví a často jim to také dává náležitě najevo. Přesto se několikrát během hry přistihnete, že ho máte vlastně svým způsobem rádi. A přesně v takových chvílích se z jeviště ozve Stan (Adrian Jastraban) a podotkne, že vás na to přeci hned na začátku upozorňoval a v žádném případě se nemáte nechat Don Juanem oklamat. I když jemu samotnému se to v závěru stane také. Ironie osudu? Ne, jen dobře rozehraná hra emočně vyprahlého hlavního hrdiny, jemuž kromě peněz a nezávazného sexu nezáleží absolutně na ničem.

Ale naletět mu je tak snadné. Je sebejistý a ačkoliv není tím pravým ideálem krásy, přesto je Martin Hofmann jako Don Juan nevídaně charismatický a okouzlující. Pokud je ve hře noc s krásnou dívkou (abychom byli přesní, nemusí být vlastně ani krásná), dokáže být patřičně vtipný a milý. Prostě je za každých okolností s to použít veškerých prostředků, aby mu žádná z dívek neunikla. Buď se vám tento novodobý Don Juan líbí nebo jej nesnášíte, jisté je jen jedno, nikdy vám nebude lhostejný.

„Kde mám další“, patrně nejčastější myšlenka Don Juana, který ženy a dívky dělí dle jediného kritéria, a sice: „Je k ojetí? Nebo není k ojetí?“ Zároveň je ovšem schopen nařknout svého sluhu Stana, že kategorizováním jeho obětí do seznamu dle stupně pohlednosti vulgarizuje krásu. Nezatížen žádnými povinnostmi, žije si svůj nezávazný život plný náhodných známostí. V tom se však objeví jeho žena. Mladá a patrně velmi naivní dívka, která svému muži bezmezně důvěřovala a on jí najednou oznámí, že si ji vzal jen kvůli jedné společné noci. Na její otázku, na co teď myslí, bez dlouhého přemýšlení odpoví: „Že jsem ještě nešukal eskymačku,“ a hned nadšeně žádá Stana, aby okamžitě zamluvil letenky na Aljašku, aniž by věnoval pozornost tomu, že zhrzená Elvira (Andrea Mohylová) odchází. Takový je on, ač bezcitný, bez větších potíží proplouvá životem. Vyhne se také pomstě bratra Elviry, který chce svou sestru pomstít. Narazí až při návštěvě otce, který jej zastihne doma během drogového dýchánku za přítomnosti několika lehkých žen. Don Juan na otcovy snahy o usmíření po několika letech odloučení stroze odvětí: „Tati, jdi do prdele.“, nepomohou ani výhružky, že jej otec vydědí. Večírek pokračuje. Takový je Don Juan. Nebo takový býval? Na konci inscenace hltáte každé slovo závěrečného monologu, ve kterém se Don Juan rázem promění v člověka, jemuž nejsou city cizí a z vlastní iniciativy se snaží o usmíření s otcem, kterému ublížil. Uznává, že ve skutečnosti touží po jiném životě, jehož náplní už nebudou jen povrchnosti jako alkohol, drogy a sex. Otec nezdárnému synovi nakonec odpustí. Obejme ho. Happy end...

...se nekoná. Na to je hra Don Juan v Soho moc aktuální a opravdová. Don Juan možná skutečně toužil po jiném životě, ale hlavní roli zde hrály především otcovy peníze, o které by bez srdceryvého monologu přišel a tím ztratil svou nezávislost. To je vše. Stále je jen tím povrchním, chladným, arogantním, citově prázdným člověkem, jež pohrdá láskou, kterým byl na začátku.

Celkové vyznění inscenace podtrhuje hudba Ondřeje Švandrlíka. Zběsilé elektro plně vystihuje život londýnského Don Juana v rychlém tempu. Zároveň z ní cítíte jakousi neosobní atmosféru, která ve vás místy vyvolává pocity prázdnoty.

Hra Patricka Marbera v režii Filipa Nuckollse nabízí syrový pohled na povrchnost a pohrdání základními lidskými hodnotami. Pohled na současnou společnost, která hledajíce vlastní prospěch či úspěch mnohdy ignoruje základní lidské morální zásady. Jestli je hra šokující? Dnes už patrně nikoho nepřekvapí. Někteří hru označují jako komedii, jiní v ní mohou vidět tragédii... záleží na úhlu pohledu - jestli se divák chce pouze „donjuanovsky“ nezávazně pobavit nebo se pokusí najít v inscenaci něco víc.