Recenze

Asi není jednoduché vžít se do postavení otce, který má dvě dcery zralé na vdávání, avšak nápadníci mají zájem jenom o jednu, totiž o tu mladší a hodnější. V takové chvíli lze mít pochopení i pro extrémní řešení celé situace: mladší Bianka se bude moci provdat až v okamžiku, kdy bude pod čepcem i starší Kateřina. A pochopení lze mít i pro úmysl Biančiných nápadníků najít jakéhokoli muže, který by byl ochoten Kateřinu pojmout za manželku a zkrotit ji – i kdyby to snad měl být opilec Petruccio. Zápletka komedie Zkrocení zlé ženy je vlastně velice jednoduchá, jak už to tak u úspěšných komedií bývá. A protože jejím autorem není nikdo menší než William Shakespeare, zbývá ještě přimíchat několik nezbytných ingrediencí – jednu či dvě milenecké dvojice, jednoho či dva staré nebo alespoň hloupé nápadníky, alespoň jednu záměnu pána se sluhou, a jako poslední přívažek ještě falešného otce, který má potvrdit svému nepravému synovi falešnou identitu. Jak je vůbec možné, že něco tak jednoduchého nakonec tak bezchybně funguje? Inu, u Shakespeara je prostě možné všechno.

Plzeňská činohra obrací svoji pozornost ke klasickému shakespearovskému repertoáru v pravidelných intervalech a zpravidla se přitom jedná o inscenace umělecky úspěšné a divácky vděčné. Nejinak tomu je i v případě Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy, kterou s herci plzeňské činohry nastudoval zkušený režisér Juraj Deák. Úspěch Deákovy inscenace je přitom až překvapivý a těší o to víc, oč složitější k němu vedla cesta. Existuje mnoho divadelních her, které jsou považovány za notoricky známé, přestože se na jevištích hrají spíše jen zřídka. Důvody pro to mohou být různé – někdy může být důvodem obtížnost provedení dané hry, jindy zas jistá nekorektnost jejího obsahu. K takovým hrám je pak nutné hledat vhodný šifrovací klíč, který dovede přiblížit svět dávno minulý světu současnému. Při přípravě Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy stál režisér Juraj Deák před podobně nevděčným úkolem: jak vysvětlit současným divákům celkové vyznění hry, v níž si v duchu dobových tradic vynucuje muž na ženě podřízenost a poslušnost tak tyranskými metodami, jako je odpírání jídla či spánku? Lze na takové hře nalézt vůbec něco pozitivního? Jak naznačuje úspěch plzeňské inscenace u široké veřejnosti, obavy tohoto druhu zřejmě nejsou na místě. Klíč k inscenaci se nakonec ukázal být až zázračně jednoduchý: přestože se na plzeňském jevišti krotí jedna hubatá žena, současně se zde kultivuje i neméně komplikovaný muž. To navíc není jediná dvojznačnost, s níž s divák při interpretaci Shakespearovy známé komedie v plzeňském podání setkává. Vždyť koho je vlastně možné považovat za „zlou“ ženu? Hubatou, ale v zásadě přímou Kateřinu, nebo spíše její vychytralou mladší sestru Bianku? Co se zdá být hrubé na povrchu, to bývá občas uvnitř poddajné a hebké; a někdy se naopak i v krajce nebo atlasu ukrývá ostrý kočičí drápek. I v tom spočívá divácky srozumitelné poslání plzeňské inscenace režiséra Juraje Deáka.

Ústřední dvojice rolí našla ideální představitele v Martinu Stránském a Andreje Černé. Martin Stránský si v průběhu svého plzeňského angažmá vydobyl klíčové postavení mezi mladší hereckou generací a jeho automatické zapojení do většiny plzeňských inscenací se proto bere téměř jako notorieta. Ačkoliv je možné diskutovat o tom, zda je tak široká míra zapojení vždy ku prospěchu dané inscenace, v případě role Petruccia jde nepochybně o trefu do černého. Petruciio má v podání Martina Stránského skutečně široký záběr, a to jak po stránce pohybové, tak i po stránce hlasové. Vše naznačí již úvodní opilecká etuda, kterou zúčastnění herci v čelem právě s Martinem Stránským hrají s viditelnou radostí. Martin Stránský zvládá ve své roli rozmáchlá gesta i drobnou práci s hlasem tak bravurním způsobem, že jeho hru sledují diváci po většinu času s úžasem. A podobné je to i s Andreou Černou v roli Petrucciovi manželky Kateřiny. Také v jejím případě by Plzeň jen těžko hledala ideálnější představitelku pro danou roli, a to jak po stránce vzhledové, tak i po stránce temperamentu. Druhá milenecká dvojice, totiž Kateřinina sestra Bianka v podání Kláry Kovaříkové a šlechtic Lucenzio představovaný Janem Maléřem, zaostávají za ústřední dvojicí jen velmi nepatrně. Klára Kovaříková se ve své roli úspěšně stylizuje do pozice rozmazlené barbíny, která si je dobře vědoma zájmu mužů o svoji osobu a která také dovede tohoto zájmu náležitě využít ve svůj vlastní prospěch. Lucenzio v podání Jana Maléře představuje typ muže, kterého fyzické přednosti ženy nadobro oslepily a který se ze svého zaslepení probírá teprve v okamžiku, kdy už je na jakoukoli změnu pozdě. Z dalších rolí zaujme zejména drobnokresba Biančiných nápadníků v podání Michala Štricha a Jakuba Zindulky, solidně pojatá role otce obou dívek v podání Viktora Vrabce a samozřejmě komediální trio sluhů představovaných Michalem Štěrbou, Vilémem Dubničkou a Tomášem Stolaříkem, jejichž herecké výstupy jdou ve stopách toho nejlepšího, co komediálnímu divadlu přinesla alžbětinská doba.

Kladnou diváckou odezvu si inscenace vysloužila nejen vynikajícími hereckými výkony, ale i svým výtvarným pojetím. Jednoduchá scéna se výborným způsobem snoubí s okázalými kostýmy, které hru ukotvují v historickém čase a navíc dávají příběhu nádech jisté pohádkovosti. Litovat lze snad jen toho, že zřejmě především z provozních důvodů uvádí plzeňská činohra komedii Zkrocení zlé ženy na své v pořadí až druhé scéně, totiž v Komorním divadle. Mezi současným činoherním repertoárem Divadla J. K. Tyla v Plzni bychom přitom jen těžko hledali jinou inscenaci, která by se svým výtvarným i uměleckým pojetím více hodila do historických prostor Velkého divadla, než právě výtvarně opulentní Shakespearova komedie. To však lze vnímat jen jako drobnou vadu na kráse, neboť při celkové atraktivnosti a kvalitě dané inscenace lze s jistotou počítat s tím, že si diváci najdou cestu za Shakespearem i do výrazně skromnějšího a méně honosného hlediště Komorního divadla.