Recenze

Když se podíváme na repertoár českých divadel, tak s údivem zjistíme, že Alan Ayckbourn tam jako autor figuruje zřídka. V roce 2011 se hrála jeho komedie Včera tě zabiju v Hudebním divadle Karlín, dodnes má komedii Kdes to byl(a) v noci? na repertoáru Divadlo Bez zábradlí, Komickou potenci uvedlo Divadlo na Fidlovačce (2005) a komedii Veselé Vánoce hráli v Jihlavském divadle (2012). Malý rodinný podnik uvedlo před rokem Východočeské divadlo Pardubice. Alan Ayckbourn je však autor (manažer, herec, dramatik, majitel divadla), který napsal víc než sedmdesát úspěšných titulů, které se hrají především v Británii, ale stále více i amerických a evropských divadlech. Věnuje se rodinným vztahů, lásce a nelásce, problémům s dorůstajícími dětmi, neujdou mu nešvary v podnikání, čest, klam, vize a deziluze. Jeho komedie jsou vždy dosti hořké. Smějeme se vlastně sami sobě, našim slabostem a neduhům. K takovým dílům patří i hra, kterou v režii Petra Gazdíka uvedlo Městského divadla Brno.

Komedie A Small Family Business byla s velkým úspěchem poprvé uvedena v londýnském Národním divadle v roce 1987 a Ayckbourn za ni získal cenu Evening Standard pro nejlepší novou hru. Ve stejném roce byl povýšen do šlechtického stavu. Stal se autorem, jehož bohaté dílo přestalo patřit jen do sféry soukromých divadel, ale je respektováno i velkými divadelními domy. Komedie není lehký žánr a jen těžce se dostává do repertoáru „vážených“ divadel. Ayckbournovi se to povedlo. Proto není divu, že po jeho díle sáhli i v Brně. Při dobré režii, s dobrým hereckým obsazením je to totiž vždy divácká „tutovka“.

Komedie se odehrává v průběhu jednoho týdne v rodině podnikatele Jacka McCrackena, který je odhodlaný držet se svých pevných morálních zásad. Jenže pomalu začíná pronikat do reality tchánova podniku, kterého se má stát šéfem. Setkává se tam se vším, co dosud odmítal. Je nucen pokusit se utajit kompromitující materiály, zjišťuje, že jeho navenek spořádaná rodina je plná zlodějů a cizoložníků a že i u nich tak, jako všude jinde ve světě, vítězí pragmatičnost, byznys, nad mravními zásadami. Nakonec se Pan Mravný dostává do neřešitelného soukolí lží a podvodů, z kterých (kdyby to nebyla komedie) není úniku. Pravda, jde o komedii hodně černou, divák se směje a při tom ho z těch lidí na scéně mrazí. Ale takový je život.

Režisér Petr Gazdík spolu se scénografem Emilem Konečným zvolili výbornou funkční scénu bytu (přesněji bytů) ve dvou patrech jeviště, kde se jim povedlo téměř souběžně rozehrát (vlastně filmovým střihem) paralelní situace v různém prostředí. Už při prostudování scénáře (výborný překlad Zuzany Joskové v dramaturgii a úpravě Jiřího Záviše) se čtenář diví, jak lze tak dynamický děj a sestřihy vůbec dát dohromady. Ale povedlo se, zkušený režisér Gazdík udržel téměř galopové tempo inscenace od začátku do konce tak, že je divák vždy přesně zorientován, co se kde děje. A děje se toho hodně, zvrat střídá zvrat, rodinný podnik výrobců nábytku se třese v základech, pod tíhou rychlých a často nečekaných změn, kde příčina zaručeně a logicky pokračuje důsledky. Do rychlého střídání situací je ještě přidána živá hra na violoncello (teskně přemýšlivá, snad nostalgická), která vytváří krásný protiklad k tomu „blázinci“, který se odehrává okolo.

Herecké obsazení je vhodně vybráno. Alena Antalová v roli Poppy je tou, která se marně snaží rodinu udržet v míru a pohodě, její výstupy jsou krásně pravdivé a plné obav. Protože její manžel Jack (Viktor Skála) je od začátku do konce v takovém emocionálním rozpoložení, že do infarktu určitě nemá daleko. Jsou to fofry, jaké Skála rozehrává. Hned na začátku nasadí laťku svého výstupu hodně vysoko a zdá se, že snad vyšší emocionalita už nejde vyjádřit. Jenomže Jack se roztáčí do stále vyšších otáček a i jeho občasné mlčení je plné elektrizujícího napětí. I když jde o vážné konflikty, v divákovi to vytváří snad i škodolibý úsměv. Člověk je už takový, cizí neštěstí v něm dokáže vyvolat i úsměv.

Igor Ondříček jako Johnův bratr je z těch mazaných, šikovně proplouvající nesnázemi, pokud to jde. Ale ono to nejde napořád. A jeho herectví je stejně komicky mazané, jako osud jeho hrdiny. Radost pohledět.

Jsou tady ještě dvě sestry, dcery starostlivé Poppy. Jedna děsná postpuberťačka Samantha, holka, kterou by člověk občas nejraději profackoval. Kateřina Marie Fialová ji hraje velmi přesvědčivě, ve svém opovrhování všemi i ve svém neštěstí. Potom starší sestra Johany Gazdíkové, rozumnější, taky starostlivá matka. Ty role „klaďasů“ se nehrají dobře. Ale Gazdíková hezky zapadla do celého rodinného blázince, působí v něm tak trochu jako solitér. Tedy až na zběsilé finále, které by se nemělo prozrazovat. Zajímavě propracovanou roli měl Jakub Uličník, jako nadržený kuchař (s opravdu živým kuchtěním na scéně), nebo Evelína Studénková v roli jeho ženy - ta představuje „jenom“ typ, ženskou, která by si zasloužila svým otravným chováním snad vyhodit z domu.

Jedna z moc hezkých postav je majitel rodinného podniku Ken, kterého si jistě s chutí zahrál Ladislav Kolář. Jeho stařecké chvilkové vynechávání paměti bylo kouzelné. Zase to bylo něco, čemu by se vlastně člověk neměl smát. Ale úspěšný autor komedií i režisér ví, co jsme to za diváky, a že škodolibost, i když si to neradi přiznáváme, je nám vlastní. Všichni další v této hře, úlisný soukromý detektiv Jan Mazák, Ivana Vaňková jako protřelá ženská, Klifova manželka a docela působivá sexy milenka, nenápadný Roy Jana Brožka i Yvonne Sáry Venclovské – všichni se svým jakoby běžným konáním podíleli na komediálnosti inscenace. Všechno plynulo tak nějak obyčejně, logicky, ale přesto všechno mílovými kroky směřovalo ke katastrofě.

Malý rodinný podnik je příjemná konverzační i situační komedie. Pohled na autorova další díla říká, že na podobném principu, tedy mistrně napsaných dialozích s rychlým střídáním místa v jednotě děje, vystavěl i řadu dalších. Při vhodném hereckém obsazení a promyšlené režii je divácký úspěch zaručen.