Recenze

Ta představa působí už na první pohled zcela nereálným dojmem: po světě chodí člověk, který byl před jedenadvaceti lety připraven o ruku, on ji však nikdy nepřestal hledat. Prochází životem jako osamělý mstitel a kudy projde, tam za ním zůstává ležet úhledná řada mrtvol a záplava uřezaných rukou. Co se asi stane, když se takovému člověku přimotá do cesty dvojice bezvýznamných podvodníčků, kteří v něm vidí jen snadnou příležitost, jak si na jeho úkor vydělat pět set dolarů? A co se může přihodit, když se do téhle bezvýchodné hry o život zapojí také všetečný a nepříliš bystrý hotelový recepční, který se ovšem za recepčního vlastně ani nepovažuje? Ano, na jeviště pražského Činoherního klubu se opět vrací irský dramatik Martin McDonagh a s ním i obvyklá dávka typického McDonaghovského humoru – humoru černějšího než noci v Alabamě a kousavějšího než hejno vyhladovělých blech. A nám nezbývá než jeho návratu znovu zatleskat, protože nejnovější McDonaghova hra s českým názvem Ujetá ruka je stejně zábavná a svým způsobem i stejně nebezpečná, jako všechny jeho hry předešlé.

Divadelní hra Martina McDonagha Ujetá ruka se zásluhou pražského Činoherního klubu dostává na česká jeviště už necelý rok po své světové premiéře. Ačkoliv její originální název zní Behanding in Spokane, proti zvolenému názvu Ujetá ruka nelze na první pohled nic namítat. Jazyková vícevýznamnost, která je v českém názvu latentně obsažena, totiž naprosto přesně vystihuje základní pocity diváků sledujících McDonaghovu hru: v té totiž nejde zdaleka jen o způsob, jakým byl hlavní hrdina připraven o svoji levou ruku, ale také o zjevnou „ujetost“ celé situace – tedy dramatické zápletky i jejího uměleckého zpracování. S tím vším musí být divák McDonaghových divadelních her už dopředu srozuměn – v McDonaghových hrách zkrátka nic nepůsobí normálně ani přirozeně a i naprosto běžné životní situace v nich získávají v konečném důsledku bláznivý (nebo lépe řečeno ujetý) nádech. Pro Ujetou ruku to platí beze zbytku. Na první pohled je to jen jakási postmoderní všehochuť motivů, v níž se jeden do druhého zvolna zaplétají témata zločinu a odplaty, pozitivní diskriminace a rasismu, citové závislosti i bezcitného vydírání. Martin McDonagh má v sobě ovšem zvláštní dar skloubit zdánlivě protichůdné motivy tak, aby do sebe nakonec vše zapadlo s přesností precizní hodinářské práce. Navíc je nejen schopným vypravěčem, ale i překvapivě přesným pozorovatelem. Dokáže vyprávět neobyčejně poutavým způsobem i o takových věcech, před kterými je občas lépe zavřít oči – a co víc, jeho vyprávění není jen malebným ornamentem, ale především sžíravou a sarkastickou výpovědí o světě okolo nás.

Pro režiséra Ondřeje Sokola je Ujetá ruka dalším vydařeným ponorem do světa angloamerického drsného dramatu. A opět, podobně jako v případě inscenace Mametovy hry Americký bizon či jiného McDonaghova dramatu Pan Polštář, se Ondřej Sokol zhostil vedle režie inscenace také překladu celé hry. Inscenace sama je pak dalším důkazem toho, že v současné době není na českých jevištích osoby povolanější k výkladu her s obdobně drsnou poetikou, než je právě Ondřej Sokol. Totéž ostatně platí pro celý Činoherní klub – tedy divadelní scénu, která se v uplynulých sezónách stala pověstnou právě pro způsob, jakým systematicky a důsledně pokračuje v uvádění divadelních her autorů, jako Martin McDonagh, David Mamet či John Millington Synge.

Inscenační přístup k nejnovější McDonaghově hře se v případě Činoherního klubu opírá o několik pevných pilířů, které jako pevné svorníky drží hru pohromadě i tam, kde by se jiná inscenace už dávno rozpadla na řadu zábavných, ale vnitřně nesjednocených epizod. Vedle kongeniálního překladu a přesně zacílené režie Ondřeje Sokola jsou dalšími stavebními kameny jejího úspěchu především vynikající herecké výkony všech čtyř hlavních protagonistů, speciálně pak Marka Taclíka v roli osamělého mstitele Carmichaela a Martina Fingera v úloze recepčního Mervyna. Taclíkův úsporný herecký projev ostře kontrastuje s Fingerovým zdánlivě ledabylým a prvoplánovým hereckým výrazem, který je však ve skutečnosti promyšlenou studií vnějšího projevu duševně nemocného člověka. I v tom je zajisté kus promyšlenosti Sokolovy režie: zatímco Taclíkův Carichael působí navenek jako chladný netvor a Fingerův Mervyn se stylizuje do podoby zábavné figurky, v nitru obou postav je zřejmě všechno naopak. Oba zmínění herci odhalují vnitřky svých figur úsporně a jakoby neochotně, pozorný divák z nich však přesto leccos zahlédne. A zatímco Taclíkem pojatý Carmichael v sobě skrývá bolestnou rozervanost, kterou jeho nesmyslná cesta za zvráceným snem nemůže nikdy nasytit, Fingerův Mervyn je ve skutečnosti jen prázdnou slupkou s dávno vyhaslým vnitřkem a navenek okoralou fasádou.

Naprosto spolehlivě působí i druhá dvojice protagonistů, tedy Markéta Stehlíková jako mladičká Marylin a Domingos Correia jako její přítel Toby. Naopak němé postavy Boba (Michal Pavlata) a Laury (Petra Horváthová) jsou pouhým scénickým ornamentem a pro samotný děj hry nemají žádný podstatný význam. Jejich přítomnost na jevišti nevnáší do hry žádné nové prvky a s ohledem na technické řešení scény mohou být některými diváky vnímány jako čirá schválnost. Autor scénického řešení Adam Pitra jim totiž vyhradil celou jednu polovinu jeviště, přičemž i zde se tyto postavy pohybují jen za poloprůsvitnou zástěnou. Do děje hry zasahují jen v okamžicích hudebních předělů a v praxi se tak valná většina inscenace odehrává pouze na jedné polovině jeviště. Toto řešení má pak zjevně za následek to, že určitá část diváků může skutečné dění na jevišti sledovat zřejmě jen s velkými obtížemi. Lze to vnímat jako zbytečné podlehnutí umělecké manýře, které mrzí o to víc, že jde na úkor účelnosti.

Na světě prý existují jen dva druhy příběhů – příběhy o cestě a příběhy o lásce. Ačkoliv se to nezdá, většinu divadelních her Martina McDonagha je možné zařadit do kategorie příběhů o lásce, byť láska v nich obvykle mívá řadu roztodivných podob. Ujetá ruka se naproti tomu podobá spíše klasickému roadmovie, v němž osamělý mstitel či naopak pronásledovaný psanec ujíždí vyprahlou americkou krajinou. A na této klasifikaci nic nemění ani to, že se celá McDonaghova hra odehrává jen na jediném místě a že trvá pouze krátký časový okamžik. Někteří recenzenti tvrdí, že Ujetá ruka je pro Martina McDonagha vykročením trochu jiným směrem, než na jaký jsme dosud u něho byli zvyklí. Z vnějšku to tak možná na první pohled vypadá – kulisy irského venkova vystřídalo americké velkoměsto, urputnou cestu za vnitřním štěstím nemyslné hledání stále unikajícího snu, klasické motivy z irského venkova moderní témata diskriminace, rasismu a globalizace. Martin McDonagh však zůstává stále Martinem McDonaghem. Vždyť i touha po lásce, tedy jedno z nejpečlivěji ukrytých a přitom vlastně nejviditelnějších témat většiny jeho divadelních her, je v Ujeté ruce jistým způsobem obsaženo. A že se tam o lásce vlastně ani příliš nemluví? Možná je McDonaghova nejnovější divadelní hra důkazem toho, že láska je nejvíc přítomna právě tam, kde nejbolestněji chybí.