Recenze

Mezi zbabělostí a hrdinstvím existuje někdy jen velmi tenká hranice: někdo se hrdinou už narodí, z jiného udělají hrdinu okolnosti; a občas se přihodí i to, že se někdo stane hrdinou tak nějak nedopatřením – prostě jenom proto, že v něm druzí chtějí hrdinu vidět. A vůbec nezáleží na tom, že ještě včera to byl pro ostatní jen takový cucák, nemehlo a budižkničemu, kterému se všichni okolo jenom vysmívali. Hra irského dramatika Johna Millingtona Synge Hrdina západu, jejíž premiéru uvedl právě před rokem na své domovské scéně pražský Činoherní klub, vypráví přesně o takovém případu. Christy Mahon nestál v očích svých sousedů ani za zlámanou irskou grešli. Pak ale zabil svého otce rýčem, v záchvatu panické hrůzy utekl před spravedlností a v bezútěšné samotě západního Irska se naprosto nečekaně stal – místním hrdinou! Jenomže věci nakonec nejsou takové, jaké se zdají být zpočátku – mrtví otcové občas ožívají a přízeň prostého lidu se rázem může změnit v neméně vášnivou nenávist...

Pro režiséra Ondřeje Sokola není Hrdina západu ani zdaleka první inscenací na prknech Činoherního klubu. A je přinejmenším velice příjemné vidět, že talent (alespoň je-li skutečně výrazný) nemusí být zadušen ani trním obepínajícím televizní růžové zahrady. Zatímco při svých předchozích režijních počinech na půdě Činoherního klubu se Ondřej Sokol vedle režijní taktovky ujímal také pera překladatele, v případě Hrdiny západu se jako režisér spolehl na překlad Martina Hilského. Učinil tak zřejmě také proto, že zatímco ve většině svých předchozích inscenací byl i jistým průkopníkem v uvedení daných her na česká jeviště, v případě Syngových her patří průkopnické vavříny jiným. To však režijní počin Ondřeje Sokola rozhodně nijak neumenšuje. Jako relativně zkušený režisér vykresluje na jevišti od prvního okamžiku svébytný svět irského venkova. Je to možná svět plný tvrdosti a beznaděje, ve kterém někdo (podobně jako hospodský Michael James a jeho kumpáni) utápí čas v alkoholu, a jiný zas (například jako hospodského dcera Pegeen Mikeová či opodál žijící vdova Quinová) upíná všechna svoje očekávání k zázraku, který třeba nikdy ani nepřijde. Především je to ale svět plný lidskosti, ve kterém většina postav v každé své replice a každém svém gestu odhaluje svoji touhu po naději. Ten pocit tvrdosti irského venkova, kde i drobné náznaky smíchu, veselosti či lehkosti života dopadají na člověka tíživěji než kladivo na kovadlinu, umocňuje navíc i použitá hudba. Stylově přesná kapela, jejíž členové jsou po celou dobu hry přítomni dění na jevišti, svou hudební produkcí inscenaci podbarvuje a dotváří. Hudebníci navíc čas od času do děje vstupují nejen prostřednictvím své hudby, ale i přímým komentářem – jakoby tím pokaždé chtěli znovu naznačit, že nic z dění na jevišti není skutečné a vše je opravdu „jenom jako“.

Inscenace stojí především na přesvědčivých výkonech všech herců. Jaroslav Plesl se za ztvárnění hlavní role dočkal ocenění v podobě Ceny Alfréda Radoka. Jeho Christy Mahon vstupuje na jeviště jako nuzný chudinka, který ve vytahaném svetru bloudí světem, stíhán svým domnělým zločinem. Obdiv druhých z něj však záhy udělá celebritu. Jeho zrak se rozjasňuje, ublíženecké kňourání se mění v chlubivé natřásání, ruce se mu najednou sami od sebe napřahují k vítěznému gestu, které má všem názorně předvádět, jak vzal „tátu rejčem po hlavě“. To jednoduché a snadno zapamatovatelné gesto má utvrzovat ostatní v přesvědčení, že Christyho čin byl výjimečný – a proto musí být takové i všechny jeho další skutky. Kdyby nebyl Christy Mahon všemi obdivovaným otcovrahem, mohl by být stejně dobře úspěšným sportovcem, slavným zpěvákem nebo třeba i politikem. Vždyť kolik takových instantních celebrit vídáme dnes a denně v televizi?

Také druhá klíčová postava inscenace, mladičká Pegeen Mikeová, prochází v průběhu děje výrazným vývojem. Zatímco v první části hry se s ní setkáváme v mužském oblečení (a její představitelka Kateřina Lojdová také výrazně mužsky modeluje její gesta), ve druhé části nabývá na vrchu ženská přirozenost její osobnosti: pod vlivem obdivu (a snad i citu) k Christy Mahonymu se Pegeen mění v ženu nejen svým vnějším vzhledem, ale především svým citovým výrazem. Ve srovnání s těmito dvěma zcela dominantními postavami působí ostatní protagonisté možná malinko staticky, nikoliv však schematicky. Alkoholem zmožený otec Pegeen Mikeové, hospodský Michael James, představovaný Vladimírem Kratěnou; Pegeen bratranec a současně i snoubenec Shawn Keogh v podání Matěje Dadáka; vilná a majetnická, avšak v duši zřejmě velice nešťastná vdova Quinová ztělesňovaná Ivanou Wojtylowou – ti všichni jsou ve svém výrazu nejen velice přesní a uměření, ale jejich postavy jsou i naprosto uvěřitelné.

Již sto let starou hru irského dramatika Johna Millingtona Synge můžeme považovat za jistý ideový předobraz toho typu her, jež jsou v současnosti na našich jevištích tolik populární a které jsme si zvykli označovat výrazem „coolness“. Činoherní klub (a na jeho půdě pak specielně právě Ondřej Sokol) patří ostatně k těm divadelním scénám, které tomuto typu dramatiky věnují zvýšenou pozornost. Společným jmenovatelem tohoto druhu her je nejen snaha o zpracování pokud možno šokujících námětů, ale i zcela přímočarý přístup k zobrazování násilí a vulgarity. Dívat se na Hrdinu západu optikou moderních her Martina McDonagha, Tracyho Lettse či Davida Mameta by ale bylo možná příliš zjednodušující. Přestože hlavní myšlenka Hrdiny západu je jistě šokující (a jaký šok asi musela způsobit, když se hra poprvé objevila v roce 1907 na jevišti), její samotné zpracování není ani přehnaně vulgární, ani výjimečně výstřední. Z pohledu našich současných životních zkušeností je to možná dokonce drama malinko starosvětské. Zároveň je to však hra velice moderní, neboť je v ní obsaženo vše, s čím se většina diváků může setkat i ve svém běžném životě. Vždyť kolik takových rádoby hrdinů se každý den kolem nás vynoří a z kolika podobných malých chcípáčků sami hrdiny vytváříme - třeba jen proto, že ve stereotypu běžného života je občas příjemné někomu se obdivovat, před někým se sklánět a k někomu se upínat...

Vedle již zmíněné divadelní ceny pro Jaroslava Plesla získala Sokolova inscenace Hrdina západu ještě další Cenu Alfréda Radoka, když se stala inscenací roku 2007. Po zhlédnutí uvedeného představení je možné konstatovat, že se tak stalo zcela po právu.