Recenze

Na konci května proběhl v Divadle v Dlouhé již 16. ročník festivalu Dítě v Dlouhé. V tiskové zprávě festivalu se uvádí, že všech devět festivalových inscenací něco hledá.

Z inscenací, které jsem viděla, Pes (prí)tulák divadla Piki člověka, který hledá někoho, kdo by ho měl rád, Íkaros a Daidalos hledají další a další vynálezy, a Karel Šetrný hledá střední cestu mezi kompromisy a sebeúctou. Festival hledal také dítě v dospělých divácích, a spolehlivě ho našel v publiku inscenace Vinnetou Městského divadla Kladno.

Slovenská inscenace pezinského divadla Piki Pes (prí)tulák již hostovala na liberecké Mateřince a na pražském Přeletu. I v Divadle v Dlouhé jsme obdivovali přesnou hereckou práci, vodění loutek, dokonalou animaci předmětů i promyšlené klauniády. Protagonisté Katarina Aulitisová a Ľubomír Piktor své publikum velmi potěšili. Škoda jen, že se v Dlouhé jednalo spíše o komorní představení pro fajnšmekry.

Nová inscenace Ikaros královéhradeckého DRAKu přesvědčila, že divadlo stále patří k lepšímu průměru s přesahy k nadprůměru. Přesto stále čekám na další inscenaci typu „Jak si hrají tatínkové“. Inscenaci připravil tvůrčí tým T. Jarkovský-J. Vašíček, spolu s původně místními odchovanci ZUŠ Na Střezině, (nyní ZUŠ Josefa Tejkla), a to s Kamilem Bělohlávkem a Terezou Venclovou, kteří se postarali o scénografii a kostýmy. Na začátku představení mě nevkusný překližkový tympanon umístěný jako subportál jeviště poněkud zdrtil, jako kdybych viděla DRAK poprvé. V průběhu představení se pomocí dataprojetkoru tympanon měnil na různé řecké chrámy, zahrady, ostrovy apod. a vytvářel kouzelnou iluzi. Hlavním motivem kostýmů byly stále se opakující meandry, které obzvlášť vynikaly na rozkošných Daidalových a Íkarových plavkách.

Inscenace děti bavila, a jednalo se o solidní divadelní kousek. Přesto mi připadalo, že tvůrci honí mnoho zajíců najednou. Íkarův příběh byl vlastně podružný, i když se podařilo mezi různými Karkulkami, Thespidovými promluvami a dalšími plevami udržet křehký příběh rodinné tragedie, kdy ovdovělý otec Daidalos nevnímá potřeby svého syna Íkara tak dlouho, až dojde nejdříve k Talósově smrti, a pak i k úmrtí titulního hrdiny. Dlouholetý spoluautor mnoha dračích inscenací Jiří Vyšohlíd v roli Daidala a Roman Černík (černý vzadu) drželi inscenaci i příběh jakž takž pohromadě.

Inscenace Íkaros se podle textu v programu snaží naplňovat ideu divadla ve výchově, a tak jsme vyslechli z úst kabaretiéra Thespida povídání o divadle, chórus tří Girls předvedl jakože legrační vysvětlení pojmů expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, a k tomu se ještě vešlo několik nesourodých hudebních vložek. Stopáž byla naplněna, ale spíše než divadlo (od slova dívat) se jednalo o rozhlasovou hru.

Jedním z motivů dračí inscenace, směřující k nevyhnutelné tragedii, byl Daidalův milosrdný výmysl, že Íkarova maminka se proměnila ve Slunce, a tak ji Íkaros může vídat každý den. O důvod víc, proč letět za Sluncem.

Na milosrdné fantazii je založena i inscenace Vinnetou Městského divadla Kladno, která na festivalu následovala hned po Íkarovi. Úředník okresního památkového úřadu Karel Šetrný je vystaven nátlaku lobbyisty Luďka, aby povolil stavbu dálnice přes historickou památku z desátého, možná jedenáctého století. Zároveň je Luděk padouch, který odloudil Karlovi ženu a dítě. Ve složité životní situaci vezme Karel do ruky mayovky, a v následném limbu se ocitne ve smyšleném světě ušlechtilých divochů a ošklivých bělochů zkažených civilizací.

Inscenace láskyplně cituje z kultovních filmů Haralda Reinla, kde Apače hrál modrooký Francouz a Jugoslávci, a jediný Američan hrál Němce. Kladenská inscenace žongluje s přesahy do současnosti, kdy se přetavuje stavba dálnice v realitě v Čechách se stavbou železnice přes tehdejší indiánská území. Ve světě prérie se Luděk stává nehodným Santerem.

Po prérii se též pomalu, jak ve snu, pracovním cvalem houpají houpací mustangové Hatátitlá s Ilčim (a to přestože v původním novomexickém apačském pouštním území lze o prérii zakopnout jen stěží.) Inscenace nabízí nejen hezké obrazy, např. divokou řeku při slavném souboji Inču-čuny s Old Shatterhandem, tedy Karlem Šetrným, na kanoích, či jeskyni pokladů, ale i pěkné monology. Např. Vinnetou (Vojtěch Kotek), poté, co se jeho sestra Nšo-či (Šárka Opršálová) vrhne do náruče Šetrného (Jakub Prachař) a začne s ním laškovat, pronese hlubokomyslně dojemný monolog na téma „Vinnetou ví, kdy je pátým kopytem cválajícího koně“.

Kdežto bezpříkladný zloduch Santer/lobbyista Luděk (Tomáš Petřík) trousí hlášky jako „oni jsou sociálně nepřizpůsobiví“, „já bych do toho nešel (do Ribanny), to není o předsudcích, ale oni jsou prostě jiní“, dále se nechá slyšet, že oni si jezdí stěžovat do Washingtonu na nejlepších mustanzích ověšeni zlatem, a chudák běloch aby vyškraboval jen drobné nuggetky. Ovšem vrcholem zkaženosti je zlé „Ježíšek neexistuje!“ Jeho jiskrné oči berou dech.

Zesnulý Klekí-Petra (Marie Štípková) po vzoru Ducha Hamletova otce prochází inscenací s andělskými křídly na zádech a cituje Gándhího či Marka Twaina. V dvojroli Inču-čuny a Tašunky (otce Ribanny) se v Dlouhé blýsknul i režisér inscenace Ondřej Pavelka.

Karel Šetrný posílen prérií odmítne dát za pět minut dvanáct souhlas se stavbou dálnice přes chráněné území, a odměnou mu je návrat prohlédnuvší manželky se synem.

Představení vyšlo v Divadle v Dlouhé velmi dobře, přestože jeho hlediště oproti kladenské scéně čítá téměř třikrát tolik diváků. Inscenace získala Cenu rady festivalu.