Recenze

Dodo Gombár se po osmi letech rozloučil s postem uměleckého šéfa Švandova divadla. Vybral si k tomu adaptaci románu Roberta Schneidera Bratr spánku. A byla to celkem šťastná volba. Ve více než tři hodiny trvajícím představení se snoubí motivy a postupy předchozích Gombárových režií, jeho prozatím poslední smíchovská inscenace je divácky silným zážitkem.

Schneiderův román s prvky magického realismu líčí životní osudy talentovaného, ale fyzicky hendikepovaného a okolím nepochopeného Eliase Aldera. Kniha se brzy po svém vydání stala hitem na německé knižní scéně. Eliasův dokonalý sluch dokáže zachytit věci, které jsou běžně lidskými smysly neobjevitelné. Příběh z podhorské vesničky, kde je individualita jedinci spíše na škodu, zachycuje věčná témata nenaplněné lásky a cesty outsidera za životním štěstím.

Režisér Gombár pověřil divadelní adaptací románu spisovatelku Kateřinu Tučkovou, což byl dobrý nápad hned ze dvou důvodů. Za prvé si Gombár s Tučkovou autorsky rozumějí, důkazem budiž povedený divadelní převod Žítkovských bohyní, na kterém společně pracovali dokonce dvakrát. Navíc Bratr spánku akcentuje témata, která jsou blízká i dílům Tučkové.

Je poznat, že ve Švandově divadle přesně ví, o čem a proč Bratra spánku hrají. Pro Gombára je základním tématem střet uzavřeného lidského společenství s něčím, co ho přesahuje, co nedokáže pochopit. Doslova hmatatelný je tu strach z jinakosti, pokud něčemu nerozumím, raději tomu upřu právo na existenci, než abych se pokoušel pochopit. Režisér v tomto případě nechodí kolem horké kaše – nenávist vesničanů ke všemu odlišnému je tu hyperbolizována, diváci se ocitají v krutém světě, kde pudově jednající horalové nejdou pro ránu daleko. Střet génia s takovým okolím nutně vede ke katastrofě, což pregnantně vyjadřuje jedna z replik hry: „O kolik nádherných lidí už asi tento svět přišel, protože je Pán Bůh nechal zrodit tam, kde svůj dar nemohli uplatnit?“. Až ve druhém plánu se režisér soustředil na romantickou linku předlohy, kterou představuje neopětovaná, protože nevyslovená, láska Eliase k Elsbet (ale vlastně i Petra k Eliasovi).

Románová chronologie děje není v inscenaci dodržena, ale časové zařazení scén je přehledné. Kruté obrazy z venkovského života nejsou žádným realistickým dramatem, atmosféra je lehce mystická, cosi nevysvětlitelného se vznáší ve vzduchu. Pomáhá tomu i scéna Lucie Labajové, která evokuje vnitřek kostela stejně jako stáje. Na tomto místě si opět musím povzdechnout nad módním využíváním starých kinosedaček ve všech možných druzích divadelních produkcí, za poslední rok to je snad pátá (mnou zhlédnutá) inscenace, kde se tento mobiliář objevuje, opět bez výraznějšího přínosu pro samotnou inscenaci. Konal se snad nějaký výprodej vybavení zrušených kin?

Působivým prvkem inscenace je naopak zvuková stránka, kterou připravil představitel hlavního hrdiny Jacob Erftemeijer a jež v sobě kombinuje prosté, zesílené zvuky s tóny varhan. Inscenace se musela vyrovnat s absencí románového vypravěče a také převodem niterných myšlenek postav do divadelní formy. Z reproduktorů znějící repliky ovšem nejsou úplně šťastným řešením, především jejich množství začne být postupem času únavné.

K trumfům inscenace patří herecky dobře obsazená ústřední trojice. Erftemeijerův Elias je křehký a plachý, i v závěru spíše dítě než muž. Zároveň ale prokáže velkou dávku nezlomnosti – nenechává se okolím ovlivnit a za cenu ústrků jde svou životní cestou. Svědomí považuje za věc, které by se měl člověk nejvíce bát, jelikož se ho nelze zbavit. Proto ho také tak sebere, že se zapojí do šikany místní lehké dívky Burgy (Natálie Řehořová), jejíž skrývaných citů v působivě vystavěné scéně společně s Petrem zneužijí.

Petra hraje Tomáš Červinek dvojlomně. Na jednu stranu je prvním člověkem ve vesnici, který Eliase přijme a podá mu pomocnou ruku. Jenže okolí jeho charakter nenávratně křiví, a tak se v dospělosti stává tyranem, jakým byl jeho nenáviděný otec. Křehkost v něm udržuje snad jen potlačovaná láska k Eliasovi. Jeho sestra Elsbet je v podání Denisy Barešové trochu naivní dívkou, která si neumí poradit s rozporem mezi láskyplným, ale platonickým vztahem k Eliasovi a tělesnou láskou ke svému nápadníkovi Lukasovi (Marek Pospíchal). Život ji komplikuje nerozhodnost, zda následovat zažité a prošlapané životní cesty, nebo se vydat vlastním směrem. Možná, kdyby Elias v křehce působící lesní scéně u magického kamene dokázal vyjádřit svou lásku k ní, její volba by byla jiná.

Postavy vesničanů ztvárňuje soubor Švandova divadla s expresivitou, hádky a rvačky jsou vedeny v naturalistickém duchu. Nejvíce v paměti uvíznou výkony Andrey Buršové coby závistivé Seffky, Tomáše Petříka jako surovce Nulfa a Bohdany Pavlíkové, která je v roli ironické porodní báby Ellensönky jakousi průvodkyní dějem.

Bratr spánku má zbytečně dlouhou expozici, ale druhá část představení nabízí silný divácky zážitek. Kombinuje epické vyprávění s duchovním rozměrem lidské existence, kdy se vykořeněný jedinec musí vyrovnávat s brutálním útlakem společnosti.