Recenze

Hauptmannova hra Před západem slunce vznikla ve složité společenské situaci roku 1932, kdy pomalu odeznívala éra Výmarského Německa a k moci se drala Hitlerova NSDAP. Na hře stárnoucího autora je to hodně poznat, vždyť ztráta morálních hodnot a norem je jedním ze stěžejních témat. Ale režiséra Ladislava Smočka v inscenaci pražského Činoherního klubu možná víc zajímá nezvyklý střet generací – revolta stáří proti hodnotově pochybné mladší generaci.

Tajný komerční rada Matyáš Clausen je vdovec, od kterého už jeho děti očekávají jen, že v pokoji dožije na svém panství a řízení svého velkého podniku už nechá na nich. Šokem pro ně ovšem je fakt, že se více než semdesátiletý starý pán zamiluje do o 50 let mladší Inken Petersové. Je to ohrožení všech jejich jistot, a proto se snaží mladé ženy co nejrychleji zbavit. Zdá se ale, že Inken Matyáše skutečně miluje a nechce se ho vzdát ani za tučné odstupné. Útoku ze strany svých nejbližších tak musí čelit i samotný tajný rada.

Drama Gerharta Hauptmanna má více konců, Smočkova úprava dodává hře pozitivnější nádech, když končí takřka happy endově. V Německu celkem populární text kombinuje rodinné drama, ukazující narušené mezilidské vztahy, na které patologicky působí především touha po bohatství, se svědectvím jedné pohnuté doby. Nástup nacismu je spojen rovněž s proměnou morálních hodnot německé společnosti.

Inscenace Ladislava Smočka je neobvyklou generační výpovědí. Jen málokdy je hlavním hrdinou divadelní hry sedmdesátník a pokud se tak někdy stane, tak obvykle řeší problémy spojené se stářím a se smrtí. Matyáš Clausen je ovšem výjimka – ten naopak bojuje o svou lásku a o důstojnost své existence tváří v tvář početně silnějšímu „nepříteli“. Je vidět, že režisér svému hrdinovi hodně fandí. Je to souboj stáří, které se snaží dodržet alespoň elementární hodnoty, proti dravému, avšak bezskrupulóznímu mládí. Jistě není náhoda, že téměř všechny kladné postavy hry jsou věkově příbuzné samotnému režisérovi (Smoček je ročník 1932) – ať už je to samotný Matyáš Clausen v podání Petra Nárožného (75 let), Michal Pavlata (68 let) jako radův domácí lékař Steynitz nebo Stanislav Zindulka (81 let) v roli profesora Geigera.

Ladislav Smoček Hauptmannovu hru údajně hodně krátil, což se ukazuje ku prospěchu věci, stopáž něco málo přes dvě a půl hodiny se zdá být ideální. Bohužel některé postavy (možná i vlivem zmíněného zkrácení) ztratily pevné kontury a působí na jevišti nadbytečně. Při představení na festivalu Divadlo evropských regionů to na jevišti Klicperova divadla celkem zaniklo, ale na maličké scéně Činoherního klubu musí být během některých scén skutečně „přecpáno“. Na podrobnější charakteristiku menších rolí tak zkrátka nezbývá čas.

Je také trochu škoda, že proti tajnému radovi stojí až plakátově názorní zloduši (Clausenův zeť Erich Klamroth v podání Ondřeje Vetchého) nebo slaboši (syn Wolfgang, kterého trefně ztvárňuje Pavel Kikinčuk). Divák se tak chtě nechtě stává Clausenovým fanouškem, jelikož jeho zápas o vlastní důstojnost je takřka esenciálním soubojem dobra a zla. Reálný život ovšem obvykle takhle černobílý nebývá...

Připsaný epilog, který tvoří filmová dotáčka, zapadá do logiky jevištního dění a opět ukazuje, jak moc Smoček hlavní postavě v jejím boji fandí. Herecky je zajímavý především Petr Nárožný, ostatní mají šanci načrtnout jen letmou charaktersitiku svých postav (s bravurou to zvládají hlavně Michal Pavlata a Jaromír Dulava). Ondřej Vetchý zvolil pro zupáckého Klamrotha neobvyklou dikci, která ovšem způsobuje, že mu místy není úplně dobře rozumět.