Recenze

V Klicperově divadle se čím dál víc rozšiřuje tendence autorského divadla, a to zejména z pera uměleckého šéfa Davida Drábka. V současné sezoně se o původní české drama vznikající navíc přímo na jevišti pokusil i mladý režisér a herec Braňo Holiček ve spolupráci s Tomášem Jarkovským, kteří s hradeckým souborem vdechli život všeříkající hře prakticky bez textu, Evropě.

Samotný název jistě napoví, o čem hra vypovídá. Skutečně se jedná o snahu vypodobnit náš drobný, leč nepřehlédnutelný a stále probublávající světadíl, a nastavit mu pomyslné zrcadlo. Jde o výpověď ryze subjektivní, avšak pravdivou.

Holičkova Evropa de facto postrádá děj i chronologii, textová složka je minimální, přesto křičí nahlas – chamtivost, nevraživost, letargie, lež, přetvářka a mnoho dalších. Herci sémioticky zastupují Evropany v jejich nejvýraznějších rysech. A přestože každý interpret tvoří své vlastní individuum, dohromady vzniká komunita kauzálně propojující jednotlivé vlivy těchto individuí. A i když se v inscenaci objevuje poměrně malé množství postav, výsledek jejich působení a ztvárnění dokáže nasadit husí kůži, když si člověk uvědomí, že pozoruje sám sebe.

Zpočátku se víceméně jen smějeme jednotlivým gagům a vtipům herců, kteří, jak bylo řečeno, prakticky nic nedělají. Ovšem i tento minimalismus jejich jednání dokážou předvést působivě a komicky. Stačí, aby Lenka Loubalová vešla na scénu s kolem po boku, oblečená do robustního nevzhledného kostýmu (Petra Vlachynská), který z ní vytváří ušmudlanou ženu z nižší sociální vrstvy, jejímž největším koníčkem a radostí je sběr a skládání igelitových tašek. Později však zjistíme, že tašky zde nehrají velkou roli. Za další groteskní postavu můžeme považovat sexuálně závislého podivína ztvárněného Jiřím Panznerem, jenž se nebojí vykonat velkou potřebu třeba i do veřejného záhonku květin, vždyť ať žije demokracie! Panzner je navíc rozený komik, který ví, jak s humorem zacházet v celém svém projevu. Ani Vojtěch Dvořák a Natálie Řehořová nezůstávají pozadu. Vidíme před sebou milující se pár, v němž Dvořák působí jako „podpantoflák“, který se snaží své družce vyhovět ve všem, co jí na očích vidí. Zároveň ovšem přehlíží fakt, že nevidí ve skutečnosti vůbec nic. Většinu času stráví na žebříku, oči upřené v dál, jakoby vyhlížel lepší zítřky a nějaké to štěstí, ovšem skutečné tužby své ženy míjí. Není tedy divu, když postava Natálie Řehořové nedodrží šesté přikázání a oddá se sexuálně vyprahlému sousedovi.

Mohli bychom se dlouze rozepisovat o jednotlivých postavách a o tom, co která ztvárňuje. Přestože se vyskytují v tak malém počtu, ztělesňují vlastnosti v měřítku širokém. Evropa dává možnost zapojit fantazii každého diváka, jenž si v ní může nalézt, co chce, a to co nechce, nepřiznat, nebo rychle zapomenout.

Jednoduchá scéna (Nikola Tempír) je řešena fragmentárně a působí jako zahrádkářská kolonie. Každá postava obývá svůj vlastní plácek, svou zemi, své teritorium. Na zadní stěně visí portréty evropských státníků a politiků, kteří významně determinovali a determinují dění v Evropě. Jako paradox k nim znějí jména významných osobností, která zmiňují postavy a která v současné době označují vlaky Českých drah. Zprvu je herci pronášejí suverénně, ovšem na konci se jejich jistota vytrácí v závislosti na dění. Tito evropští skladatelé, bojovníci, spisovatelé a vědci sice dokázali spoustu věcí, na něž může být lid hrdý, ovšem „strašáci“ zpodobnění na zadním prospektu dokázali bohužel věci znatelnější. A byli to Evropané.

Evropa má velice jednoduchou kompozici, ale vize režiséra Holička je z ní čitelná, neboť v ní nalezneme mnoho odkazů. V závěru, když se na scéně objeví neznámá a spíše alegorická postava emigranta (Josef Čepelka), kterého ostatní tragicky zahubí za zvuku tklivé skladby skupiny Europe, dojde nám, že každá z figur postrádá jednu zásadní věc, kterou by v dané chvílí nenašel ani „strýček google“, totiž svědomí. Dojemný konec zobrazený urnou nám jasně dává najevo fakt, ať už dodržujeme desatero přikázání, nebo ne, skončíme všichni nakonec úplně stejně.