Recenze

Pokud je nějakého žánru v současné divadelní produkci žalostně málo, tak je to kabaret. Umírá na svou „starobylost“, podobně jako opereta. A přitom náš současný život dodává kabaretnímu žánru tolik příležitostí. Od kritických pohledů na politiku, až po absurdity společenského života a problémy s rozvinutou komunikací.

V Brně tradici kabaret má a je na co navazovat. Vzpomeňme jen na Večerní Brno, které vzniklo ve stejném roce jako Semafor. Z tohoto divadla se vyklubal politický kabaret. V letech 1962-64 to byla parádní rozbuška, díky principálovi Vladimíru Černíkovi a jeho autorům, Vladimíru Fuxovi, Vlastimilu Pantůčkovi a Miroslavu Skálovi. Od skládaných programů přešlo toto divadlo až k pevným dramatickým tvarům, jako byl slavný Uhdeho Král Vávra. To UV KSČ a soudruh Novotný těžce nesli. Cenzura divadlu nastavila mantinely, ve kterých se mohlo pohybovat.

Kabaretní žánr měl vždy dva hodně odlišné rozměry. Od tanečně zábavného charakteru revuálního typu, kde více zaujali zpěváci, písně, hezká dívčí těla a peprný humor konferenciéra, a potom ten druhý žánr, spíš intelektuální, politické divadlo, které obsahově kriticky reagovalo na současné dění a vtipnými šansony a kuplety doplňovalo scénky a vstupy konferenciéra. Osud kabaretu je dnes hodně podobný osudu operety. Kde tu se objeví něco zdařilé, ale bez vývoje. Nic není předtím. Nic není potom. V tom je kámen úrazu. Kabaret je žánr, který lze jen těžce opakovaně stavět „na zelené louce“. On se musí od inscenaci k inscenaci, od představení k představení vyvíjet.

Podívejme se konečně, co předvedl soubor z BuranTeatru na své, doufejme, že už stálé scéně, na Kounicově ulici 22 v Brně. Název hodně naznačuje: Kabaret U Vrtaného kolena aneb Rozbijte prasátka, přátelé!. Ano, je to kabaret o penězích, které hýbou světem. Stojí za ním několik autorů, kteří přispěli každý svým dílem. Hrají Kristýna Hulcová, Kateřina Veselá, Lucie Ingrová a pánové, Lukáš Rieger a Pavel Novák. Pod invenční režii se podepsala Gabriela Ženatá. Možná stěžejní roli zde hrála také dramaturgie, které se ujala Sabina Macháčová.

Když definujeme režii jako invenční, je třeba zdůraznit, že sloužila hereckému projevu, obsahovala drobné situační vtípky, jak se na kabaret patří. Jistě se nejvíce věnovala hereckému projev a ten byl bezvadný. Pět postav vstupovalo z role do role, ve mžiku se herci dokázali změnit na někoho jiného a zase jiného a také díky těm proměnám vytvářeli krásné komické situace. Scénky byly nápadité, vždyť téma peněz, bohatství a chudoby k tomu dávalo dost příležitostí. Počínaje mrazivým výstupem: kolik se musí zaplatit, aby se slušná dívka za peníze před těmi, co platí, vymočila, kolik to bude stát, když splní jakékoliv i šílené přání. (Trochu to připomíná film A. Lyneho, Neslušný návrh – ale to vůbec nevadí.) Snad nejvtipnější byla scéna o Evropské unii a všemožné rozhodování, jak ten společný prostor euro platidla zničit. Hodně se o bohatství a chudobě mluvilo, předvádělo, vtipně a nápaditě. V kabaretu je předpoklad, že se budou diváci smát. A taky že se smáli a hodně. Od slovního humoru, po situační komiku. Bylo co poslouchat, bylo na co se dívat. Tady, celkem vzato, ten kabaret byl vydařené představení.

Je tady ale jedno, či dvě „ale“. Děj se galopem řítil kupředu, divák občas chtěl, ale nemohl zatleskat. V kabaretu je vždy navozen úzký kontakt s diváky. Jsou často osloveni, někdy dokonce osobně či hromadně reagují. I zde byla snaha konferenciérky o kontakt. Ten se ale nedá vybudovat za jediný večer. Ani reakce potleskem nelze odhadnout u premiéry, nota bene u jediného pokusu o žánr. Zde je onen důvod, proč by měl mít kabaret stálé jeviště, stálé diváky, proč jeviště s hledištěm musí mít vybudovaný svůj typický konsenzus. Určitě se v průběhu repríz dá hodně naučit z diváckých reakcí, jistě si lze uvědomit, kdy diváci by rádi zatleskali a dát jim příležitost. Zbývá tedy dopracovat dialog s hledištěm. BuranTeatr je však na dobré cestě, jak ukázal tento první (a doufejme, že ne poslední) kabaretní kousek. Žánr by si to určitě zasloužil.