Recenze

Po neobyčejně podmanivé inscenaci Vojcka (oceněné Cenou Alfréda Radoka jako inscenace roku 2009 a Cenou Josefa Balvína) připravil režisér Daniel Špinar v Divadle na Vinohradech inscenaci hry Friedricha Schillera Marie Stuartovna. Režisér sice přistoupil na úpravu dramatického textu, ale jeho zásahy nejsou nikterak zásadní. Marie Stuartovna tak zůstává historickou hrou do značné míry zatíženou dobou svého vzniku.

Nejvíce se to projevuje ve značném množství replik zaobírajícími se otázkami víry. Ty jsou na jednu stranu a vzhledem k zobrazovanému tématu nezbytné (protestantská Anglie versus katolické Skotsko), ovšem na stranu druhou se nabízí otázka, zda režisér jejich množství přeci jen neměl více redukovat. Pravdou je, že v dnešní době divákovi nejsou takováto témata příliš blízká a pro osvětlení jednání některých postav by jejich menší množství stačilo. Stáváme se tak svědky vcelku dlouhých dialogů, které se přítomnosti, a tedy diváků, dotýkají vcelku minimálně.

Chválihodný je naproti tomu důraz daný na vztah dvou sester-královen a značné potlačení politické roviny hry. Ta slouží k osvětlení některých rozhodnutí a jednání, ale zbytečně inscenaci nezatěžuje. Postavy obou královen, jak skotská Marie (Dagmar Havlová–Veškrnová), tak anglická Alžběta (Lucie Juřičková) nabízejí dramaticky nosné charaktery.

Výborně zahraná Alžběta je tak trochu velké rozmazlené děcko, které si potrpí na své hračky a na svou majestátní státnickou důležitost. Na druhou stranu se také jedná o vládkyni jedné z nejmocnějších zemí Evropy, která oplývá jistou vnitřní silou (pokud jí není pouze podsouvána jinými) a touží se stát monumentální autoritou. Navzdory všemu je ale také jen drobná žena s nepříliš ženským šarmem a v ne zcela snadném postavení, které jí mnoho vlastní svobody nedává. Její lidská stránka prosvítá skrze neudělení rozkazu k popravě Marie, přeci jen jde o její vlastní sestru. Nabízí se ovšem i výklad, že ve skutečnosti Alžběta sama žádná rozhodnutí nedělá, že natolik baží po oblíbenosti a má strach z vlastní odpovědnosti, že se nechává tvarovat svými rádci a míněním lidu.

Naproti tomu Marie, vysoká a ženská každým coulem, i když cudná v duchu spořádané křesťanky, bezhlavě trvá na svém. V podání Dagmar Veškrnové-Havlové oplývá zvláštní směsí hrdosti a nevinnosti, prázdnoty a náboženské urputnosti, bohužel značně znejasněné nekonkrétním herectvím. To postrádá konkrétní uchopení postavy v situacích a jeho přesvědčivé ztvárnění.

Mírné rozpaky také vzbuzuje zachování značného množství postav, které jsou ve své podstatě pouze panáky představující jednotlivé charaktery, ale samy o sobě životné nejsou. Máme zde rytíře Amiase Pauleta, stárnoucího čestného gentlemana; hraběte z Leincesteru, výřečného elegána, který se jak korouhvička otáčí po směru větru; hraběte ze Shrewsbury zosobňujícího strohý úřednický aparát atd. Vedle těchto postav, které jsou ve své nekomplikovanosti hrány velmi zručně, se zde vyskytují další, jež slouží jako zábavní paňákové (vynikající Michal Novotný v roli francouzského vyslance či Daniel Bambas jako státní sekretář), či pouze naplňují potřebu starého Schillerova textu: důstojník a dvorní dáma, jejichž repliky jsou zcela bezvýznamné. Pokud bylo snahou tvůrců přiblížit se stylu měšťanského divadla a mnohdy zbytečně zaplňovat scénu množstvím herců, kteří si ne vždy jsou zcela jisti, proč zde vlastně stojí a co zde mají hrát, tak se jim to, bohužel, se značným úspěchem podařilo.

Nejzdařilejší z celé inscenace je její scénografická stránka. Autorem scénického řešení je Henrich Boráros, ale nemělo by zůstat opomenuté, že na vizuální podobě inscenace se značnou měrou podílel i režisér Daniel Špinar. V prvním dějství je Mariino vězení pojato jako velká plexisklová výloha, za kterou je skotská královna držena. Jejím jediným nábytkem je bílá plastová zahradní židle. Královna na plastovém trůně. Druhé dějství protagoisty zavede do prostoru jakési velké show či koncertu, pro diváky jsou připraveny řady židlí a v pozadí se vlní blýskavá opona ze stříbřitých třásní. Alžběta přijíždí na velké bílé soše přiznaně odlitého koně na kolečkách jako zbožňovaný mediální či popový idol. Špinar se k inspiraci Madonnou a jejím koncertem čile hlásí. Ve třetím dějství dojde k uvolnění Mariina vězení. Plexisklo je vytaženo a umožňuje tak skotské královně vycházet do zahrady, kde se setká se svojí sestrou. Při jejich rozhovoru spadne zpět, a vytvoří tak pro obě sestry intimní prostor. Alžbětin doprovod se sice snaží bariéru nadzdvihnout a dostat se ke své královně, ale neúspěšně; jejich rozhovor proběhne. Aranžmá čtvrtého dějství reaguje na atentát na anglickou královnu. Vše je v chaosu; židle poházené po scéně, piedestalový kůň převrácen a napůl pohřben pod červeným kobercem. Oba jsou symboly vladařského řádu. Kůň je těsně spjat s Alžbětou, kdežto červený koberec s vládou, mocí jako takovou. Na něj Marie plnocenně vkročí až v posledním dějství, při odchodu na svou smrt. Závěr je pojatý jako příprava na Mariinu popravu: připravují se židle, zametá se zem, připravují se mikrofony, procházejí dělníci s žebříky apod. Mezi tímto ruchem se Marie, v monumentálních bílých svatebních šatech, loučí se životem. Vše vedle ní vypadá malé a ušmudlané.

Obecně bychom mohli říci, že Daniel Špinar je nejsilnější ve využívání scénografie jako reálných metafor scénického dění. Dramaturgická úprava hry však nebyla dostatečná a obsazení Marie Dagmar Veškrnovou-Havlovou také nebylo nejšťastnější. Díky tomuto je Marie Stuartovna příjemná inscenace po stránce vizuální, ale nijak se nevyjadřuje k současné době, nehledá témata, se kterými by se současný divák mohl ztotožnit.