Recenze

O aktualizace historických her se inscenátoři pokoušejí od nepaměti, jak ukázalo např. Symposium na počest Evy Stehlíkové konané dne 10.11.2010 v Lannově vile, kdy zúčastnění klasičtí filologové přednášeli o přepisech antických dramat do současnosti středověkých latinářů. Nesmrtelné divadelní hry jednoho z Alžbětinců jsou také často aktualizovány, ale málokdy s takovou razancí, s jakou tak činí dramaturg Karel František Tománek, nejdříve v Klicperově divadle v Hradci Králové a po změně angažmá v Dejvickém divadle. Z původního Hamleta toho mnoho nezůstalo, což se u některých diváků setkalo s nepochopením, které vyjádřili svým odchodem o přestávce.

Dejvická inscenace vyžaduje znalost původního Hamleta, ať už originálu či alespoň kvartového Urhamleta. Scéna s hrobníky je vynechána, závěrečný masakr mečem a jedem se nekoná a ani Fortinbras nedorazí. Možná je to tím, že opona se zatáhne přesně v deset večer, zkrátka zavíračka, a zbude jen ticho.

Alžbětinský verš se vyskytuje jen vzácně, postavy vesměs hovoří současným věcným jazykem, veršovánkami se nezdržují. Obě ženské postavy, které vypadají jako vrstevnice, jsou interpretovány jako poněkud ordinérní ženštiny za zenitem, až si divák klade otázku, co vlastně Hamleta k Ofélii přitahuje. Všichni vystupují v současných oděvech vrcholového managementu, saka i kalhoty jsou černé. Také Ofélie nosí černé či tmavé šaty. Pouze Gertruda se snaží dohonit mládí světlými barvami. S honosnou garderobou kontrastuje jednoduchá scéna. Ta je tvořena plechovými skříňkami, jakoby někde v šatnách Sokola, kde mají hrdinové své věci, a pak už jen různě přenášeným a různě umisťovaným stolem a židlemi.

Po přestávce je scéna o malinko honosnější, děj se odehrává na pláži severního moře, s jedním Strandkorbem (plážovým košem), a studeným bufetem k dispozici. V plážovém koši povětšinou sedí královský pár, ale jednou se mezi Gertrudu a Claudia vecpe Ofélie, asi aby získala trochu toho lidského tepla. Zde se také setkáváme s navrátivším se Leartem, který se dozví, že mu vymřela rodina. Claudius vycítí příležitost, jak se zbavit Hamleta, a vysvětlí Leartovi, jak to bude s meči a jedy, aby se Leartes pomstil a Hamlet zůstal mrtev. Slzopudná scéna ukládání Ofélie do hrobu, Gertrudin proslov či triumfování Hamleta a Learta, kdo měl více rád Ofélii, je také vynechána.

Gertruda (Hana Seidlová) se chová jako milující matka, která má pochopení pro všechny synovy rošťárny, včetně zabití Polonia, jehož mrtvolu obětavě odklidí. Citlivě prožívá situace, které přináší život, např. zprávu o popravě Guildensterna a Rosenkrantze, ale neodvažuje se ani promluvit, natož zasáhnout. Ofélie (Vanda Hybnerová) si povětšinou umí s Hamletem poradit, ostatně má mladšího bratra v Hamletově věku. Již v úvodní scéně, kdy hlavní postavy sedí u vínka, kouří a povídají si, se Ofélie uvede při sklízení stolu jako hospodyňka, která nepřipustí, aby přišla kapka vína nazmar. Vyzunkne tedy všechny nedopité poháry, a pak je teprve naskládá na podnos a odnese. Oféliina sebevražda vyznívá spíše jako nešťastná náhoda, která se přihodila pod vlivem omamných látek. Claudius (Martin Myšička) je schopný státník i elegán, který svůj nový svazek bere vážně a hodlá ho chránit před mladistvými narušiteli za každou cenu.

Polonius (Vladimír T. Gottwald) je zde obrýlený ovestičkovaný taťka, který se snaží dávat dětem rady do života. Rodinu však řídí Ofélie, která otce vždy přičinlivě vyslechne, a pak se zařídí po svém. Civilní herectví naruší tlupa herců, kteří přijedou na dánský dvůr. Divadlo velkých gest připomene především Jiří Kaftan, jehož První herec zřejmě chtěl vždy hrát na velkých scénách, tak se alespoň realizuje na kočovných štacích. O mistra pečuje zasloužilá herečka (Michaela Bendová), na níž se čitelně podepsal zub času. Přestože mladý člen skupiny stále jeví známky sociální kompaktability, celá tříčlenná troupa dává jednoznačně najevo, že kočovné herectví není žádný med. Duch Hamletova otce (Stanislav Zindulka) se s Hamletem setkává jako za živa, chodí ve společenských kalhotách, košili a županu, jako v domácím obleku Oldřicha Nového, vesele pokuřuje a vypráví si se synem.

Inscenaci Dejvického divadla nelze doporučit jako edukační pomůcku pro školy. Rozhodně se však jedná o zdařilou variaci na téma Hamlet, která stojí za vidění.