Recenze

Nejnovější premiérou Docela velkého divadla je původní hudební komedie Cesta za Julií. Na počátku byla dle slov autorky Jany Galinové inspirativní vzpomínka na nezapomenutelné bývalé kolegy pedagogy z jedné střední školy v Mostě, kteří rozvíjeli její schopnost nebrat se moc vážně, vidět to, na co se dívá, a neustále ji uváděli v úžas svou ochotou převléknout se kdykoli za cokoli, jenom aby byla „sranda“. Zároveň také jde o úsměvnou poctu velikánům světového umění, jakými jsou například Puškin, Tolstoj, Mozart, Verdi, Molière a Shakespeare. V programu najdeme i doznání, že inscenaci litvínovští nastudovali s láskou, ale bez slitování. Tato rozverná nadsázka budiž výstižným mottem všemu, co je pro potenciálního diváka připraveno.

Stačí jen zaklepat na dveře Akademického historického ústavu a putování časoprostorem plným fantazie může začít. Pozve nás k němu poněkud svérázný vědecký tým, v jehož středu je jakýsi „novodobý Romeo“, astrolog Doc. Dr. Dinga, který se bezhlavě zamiluje do pradávné sochy krásné dívky. Zatouží podniknout výpravu do minulosti, aby se s ní mohl setkat. Jeho kolegové se mu rozhodnou podat pomocnou ruku, a tak se prostřednictvím zázračného preparátu všichni ocitneme postupně v pravěku, Egyptě, Sherwoodském lese, ve španělské Seville, ale i v Rusku. Zde všude hledá náš hrdina svou vyvolenou. Vnadnými přednostmi ho svádí věstonické pravěké děvče, Kleopatra, družka Robina Hooda Mariana, jedna z obětí milostných vášní Dona Juana Dona Anna, ale i její jmenovkyně Anna Karenina či Oněginova osudová Taťána. To vše stačíme navštívit během první půlky inscenace, dýchne při tom na nás antika, gotika, baroko, romantismus, ale i tvrdá realita revolučního Petrohradu roku 1917, kde Romeo svou cestu málem vzdá. Nakonec se právě zde první akt s názvem „Cesta“ uzavře nečekaným nálezem mapky, jež nám ozřejmí, kam po přestávce povedou naše další společné kroky. Logicky zamíříme do Verony, rodiště skutečné Julie, jež byla soše okouzlujícím předobrazem. Nesmrtelný příběh o lásce navzdory znesvářeným rodům je převyprávěn podmanivým jazykem velkolepé roztančené variace s pohádkovým nádechem.

Inscenaci tvoří složky pohybového a hudebního divadla, originální koláž prvků pantomimy, nejrůznějších tanečních forem (balet nevyjímaje), hudby a zpěvu, nechybí ani dobové souboje s uplatněním šermířských scén. Historické kostýmy efektně podtrhují proměny času. Jednotlivé obrazy jsou pečlivě propojeny, střídají se v sympatickém rytmu. Pro nudu zde zkrátka není téměř žádný prostor, i když mírné zkrácení by některým výjevům možná přece jen prospělo. Se smysly diváků si tvůrci pohrávají šibalsky jak Puk a Oberon, choreografická skladba je pestrá, poměr živějších a snových pasáží optimálně vyvážen - od roztomilých pohybových klaunérií až po sugestivní, uhrančivě pojaté scény se zaměřením na detail výrazu.

Škála emocí, které je možné s herci spoluprožít, je mnohobarevná, s citem prokládána jemným a nepodbízivým humorem. Většina scénických vkladů a nápadů je opravdu neotřelých, trefně dokreslujících rozehrané situace. Osobně nejvíce oceňuji způsob znázornění přijíždějícího vlaku - výmluvný důkaz toho, že v jednoduchosti může být leckdy skryta nebývalá účinnost a krása, nebo použití javajky takřka démonických rozměrů, která velmi působivě symbolizuje knížecí majestát. Za zmínku rozhodně stojí také písně různých stylů a s obsahově rozmanitými texty. Pro děj jsou elementem oživujícím, rozvíjí ho a zároveň vždy dotváří atmosféru konkrétního prostředí. Nejsilnější je výpověď anarchokomunistky Fainy Jefimovny Kaplan, při jejím songu o stavu rozbolavělé, ale nepokořené ruské duše mi doslova mrazilo v zádech.

Litvínovský soubor je obdivuhodně pohybově vybaven, i po pěvecké stránce lze hovořit o velmi slušné úrovni, což je zřejmě dáno i tím, že většina z protagonistů prošla Divadelní školou Scéna, vedenou režisérem a uměleckým šéfem Docela velkého divadla v jedné osobě Jurijem Galinem. Romeo Jana Ignáce Říhy je tak trochu roztěkaný, plný poblouznění a nedočkavosti, dojemný pro svou vytrvalost a víru v sen. Lenka Lavičková propůjčuje každé z dívek éteričnost, něžný půvab křehkosti a mládí, dokáže však být i pyšnou, povýšenou a nesmlouvavou Kleopatrou. Spolu s nimi k rolím přistupují i všichni ostatní s očividným nasazením a elánem, z jeviště v každém okamžiku dýchá radostná hravost, pro niž lze odpustit i některé drobné nedostatky, kterým se ovšem snad ani nedá při tak svižném scénosledu a tolika rychlých převlecích zcela vyvarovat.

A jaký cíl nás vlastně čeká? Celá ta cesta časem je v daném případě především synonymem poznání, že někdy to opravdu cenné může ležet na dosah, být až neuvěřitelně blízko nás a my to ve své bláhové zaslepenosti opomíjíme a přehlížíme. Zda Doc. Dr. Romeo Dinga nakonec prohlédne, resp. k jakému zjištění dospěje, odtajní finální akt „Návrat“.

Cesta za Julií je určena pro mládež a dospělé publikum. Snaha zaujmout obě tyto skupiny současně je velice svízelná a může být poměrně zrádným kamínkem úrazu. Ten však tvůrci s mnohaletou zkušeností s diváky všech věkových skupin (včetně teenagerovského publika) zvládli poměrně zdárně přeskočit především tím, že koncentrují děj či jednotlivé obrazy do klipových zkratek, jak si žádá vnímavost současné mládeže, pro kterou to pravděpodobně bude jedno z prvních setkání s tématem Romea a Julie. Zkrátka ovšem nepřijde ani protřelý znalec Shakespeara. Výsledkem je koktejl zajímavé podívané, na kterém je znát, že ho namíchala parta lidí s docela velkým divadelnickým srdcem, a který, věřím, bude pro většinu návštěvníků příjemně osvěžujícím zážitkem.

Hodnocení: 70 %