Recenze

Jen necelých pět let po premiéře v New Yorku se do Brna dostává kus, který je debutem světoznámého zpěváka Stinga na poli muzikálu. Nutno podotknout, že Poslední loď na Broadwayi úspěch nezaznamenala, hrála se pouze tři měsíce. Pro evropskou premiéru ve Velké Británii došlo k přepracování libreta, pozměněná verze je k vidění i v Brně.

Kdo by čekal rockové vypalovačky, bude nejspíš zklamán, Stingova hudba je spíše baladická. Část písní napsal hudebník přímo pro připravovaný muzikál, využil ovšem i některé starší songy, jako jsou Island of Souls a All This Time z alba The Soul Cages nebo Ghost Story z alba Brand New Day. U některých písní nelze přeslechnout vliv irských rytmů, klidně jich mohlo být i víc, dobře to doplňuje atmosféru větrem ošlehaného přístavního města. Hudbě možná chybí výraznější hlavní motiv, na druhou stranu dobře nese příběh i emoce.

Pro Stinga je Poslední loď srdeční záležitostí – vypráví o místě jeho dětství, kterým bylo předměstí anglického Newcastlu se slavnou loděnicí Swan Hunter. Sláva doků, ze kterých kdysi vyrazila brázdit oceán i svého času nejrychlejší loď světa Mauretania, je už však jen stínem minulosti. Místní loďařská společnost přestává být konkurenceschopná, o její produkty už nikdo nejeví zájem. Britská vláda odmítne skomírající odvětví průmyslu dále subvencovat a stovkám dělníků hrozí propuštění. Předměstí Wallsend je přitom na místních docích závislé, pokud tady člověk nepracuje v uhelných dolech, živí ho právě stavba lodí. Na pozadí propukajících dělnických nepokojů vypráví muzikál romantický příběh Gideona, který se chtěl jako mladý kluk vymanit ze stereotypu, kde by mu byla předurčena špatně placená práce v otřesných podmínkách. Utekl na moře a do Wallsendu se vrací po 17 letech, setkává se zde se svou tehdejší dětskou láskou Meg a zjišťuje, že s ní má šestnáctiletou dceru…

Přepracované libreto je asi nejproblematičtější složkou nového muzikálu. Umístit vedle nezbytné romantické linie i dějovou linku zabývající se neutěšenou sociální situací dělníků, kterým hrozí ztráta zaměstnání a existenční nejistota, působí jako odvážný a zajímavý nápad. Bohužel prolnutí těchto dvou linií přichází docela pozdě a působí poněkud násilným dojmem. Jedním z důvodů neúspěchu na Broadwayi může být fakt, že pro člověka, který nezažil thatcherismus a s ním spojené nepokoje, je sociálně-politický rozměr muzikálu hůře srozumitelný. Nepřehlédnutelná je také jeho značná ideologická zabarvenost, kdy stávkující dělníci, kteří následně nelegálně obsadí doky, jsou vyobrazeni jako sice chybující, ale vlastně poctiví a s radostí pracující lidé, zatímco jejich protivníci (šéf loďařské společnosti Newlands a baronka Tynedaleová) jsou jednorozměrní kazisvěti, kteří dělníkům berou práci.

Ideologičnost lze novému muzikálovému kusu prominout, jen vyprávěn z pohledu zaměstnanců loděnice, přejímá tudíž jejich úhel pohledu. Horší je, že při psaní některých míst si evidentně logika vzala dovolenou ve snaze o co nejpůsobivější výsledek. Abych mohl být konkrétní, následují drobné spoilery. Dokončovaná loď Utopia za 130 milionů liber je například dodělána během jednoho dne, aby během odlivu mohla být spuštěna na vodu a vyplout. Ještě více chtěným dojmem působí smrt dělnického předáka Jackieho Whitea (na Broadwayi se v téhle roli představil sám Sting), který ráno své ženě oznámí, že mu při nedávné lékařské prohlídce objevili rakovinu plic a následně ještě tentýž den umírá. Vzhledem k tomu, že se muzikál bere dost vážně, tak podobné nelogičnosti zamrzí, zvlášť když libreto napsali zkušení autoři John Logan a Brian Yorkey.

Abych jen nekritizoval, opravdu povedené jsou dialogy mezi Gideonem a jeho dcerou Ellen, které jiskří vtipem a uvěřitelně zachycují oťukávání lidí, kteří byli nečekaně postaveni před emocionálně nelehkou situaci.

Inscenaci režiséra Stanislava Moši se povedlo dobře vystihnout atmosféru rozpadajícího se předměstí, kde lépe už bylo a kde je nutné se každý den prát o místo na slunci. Významně tomu přispívá scéna Christopha Weyerse, kterému se podařilo zachytit industriální ráz místa, zašlou krásu s odleskem lákavého dobrodružství na moři. Přestavby jsou rychlé, takže téměř tři hodiny dlouhá inscenace slušně odsýpá. Tradičně povedené jsou také projekce Petra Hlouška a kostýmy Andrey Kučerové.

Ústřední pár ztvárňují Radka Coufalová, jejíž Meg je silnou ženou, která se úspěšně protlouká jako podnikatelka i matka samoživitelka. Gideon je v podání Dušana Vitázka unaveným mužem, který se po letech vrací domů, jelikož ve světě nenašel to štěstí, které hledal. Stále se v něm ale skrývá klukovské zaujetí, snaha nevzdat se a bojovat. Na repríze, kterou jsem zhlédl, se hlavním představitelům nevyhnuly jisté potíže. Coufalové vypadla během jedné z písní část sloky, drobné potíže s textem mohli diváci zaznamenat také u Vitázka, kterému navíc příliš nevyšel duet Když jsme spolu tancovali, jenž je pro jeho sytý hlas trochu nevhodně posazen. V ostatních písních ale herec odvedl svůj vysoký standard.

Slušně se s nástrahami muzikálu vyrovnal také Zdeněk Junák, který z Jackieho Whitea udělal hlas rozumu mezi horkými hlavami ostatních dělníků z doků. Herecky nejvýraznější je ovšem Viktória Matušovová v roli šestnáctileté Ellen, daří se jí zkombinovat drzou teenagerku se silnou, mladou ženou, které život nedal nic zadarmo. Vzhledem k tomu, že Matušovová také výborně zpívá, patří její píseň Celou tu dobu k hudebním i emocionálním vrcholům brněnské inscenace.

Stingovy fanoušky Poslední loď jistě potěší, ale nepříliš silné libreto stahuje muzikálovou novinku do průměru.