Recenze

Divadlo A. Dvořáka Příbram (DADP) uvedlo 7. 2. 2008 na Velké scéně premiéru diváky oblíbené zpěvohry Brylla a Gaertnerové Na skle malované v režii Martina Packa. Pseudolidová zpěvohra má dvě hlavní roviny: rekonstrukce Jánošíkova života z různých úhlů pohledu a na ni aplikovaný věčný (nikdy nekončící) zápas ženského a mužského vidění světa. A právě tato rovina se stala leitmotivem příbramské inscenace.

Režisér a choreograf Martin Pacek k inscenaci přistoupil s laskavým nadhledem. Vsadil na kvalitu díla a na hravost jakožto prazáklad divadla. Na počátku nechává všechny postavy vystoupit z rámu obrazu, který otevřou Napověz s Dopovězem. Otevírá příběh, který má spoustu variant, spoustu konců, který je ale především všeobecně známou a oblíbenou legendou, jejíž obdoby najdeme téměř u všech národů. Příběh o šlechetném lapkovi, který bohatým bere a chudým dává. Ale jak tomu bylo a proč tomu tak bylo v případě Jánošíkově? Na tyto otázky se Martin Pacek nesnaží svou inscenací odpovědět. Dává divákům na celou legendu nahlédnout oním zmiňovaným mužským a ženským pohledem, aniž by někomu stranil. Jeho inscenace je především hravou hrou, v níž má stejnou váhu hudba, tanec, zpěv i mluvené slovo, aniž by bylo jedno odděleno od druhého. Ba naopak, všechny inscenační prvky jsou do sebe zakomponovány tak, že tvoří nádhernou divadelní symfonii. Pacek využívá i prvky lidového divadla v symbolických rekvizitách: valašky, šátky, kosa, i v precizně nastudované choreografii: tanec u potoka, plnění Nevěstiných přání... Nutno dodat, že celý ansámbl výborně zpívá, tančí i hraje.

Kateřina Baranowská vytvořila vzdušnou scénu, které dominuje nekonečný temně hrozivý oblačný horizont, jehož prostřihy umožňují téměř neviditelné objevování a mizení postav, jako by je vyvrhovaly a pohlcovaly dávné časy bájí. Zároveň evokuje i zašlé skleněné podmalby, které byly inspirací dramatikovi. Scéna je doplněna ohromným multifunkčním dřevěným rustikálním rámem s šikmou, o nějž jsou opřeny žebříky a v jehož horní části ční subtilní dřevěné kůly. Ty v určitých chvílích připomínají lidově pojatou Golgotu a jsou, spolu se třemi v prostotu zavěšenými naddimenzovanými popravčími háky, připomínkou skutečnosti, že odehrávající se rozmarná hra má své reálné a velmi kruté kořeny. Civilní kostýmy v tlumených barvách nesou jen velmi jemné folklorní prvky – aplikace na kalhotách Zbojníků či stylizované atily Žandárů. Dívčí kostýmy (včetně Smrti v bílém) se vzorovanými kolovými sukněmi s vosím sešněrovaným pasem odkazují od lidovosti až k padesátým letům 20. století. Nejvýraznější (v souladu s koncepcí inscenace) jsou kýčovitě kabaretní kostýmy Čerta a Anděla.

Mužský a ženský element je personifikován Andělem a Ďáblem, hybateli a zároveň ozdobami inscenace. Ďábel Zbigniewa Kaliny a Anděl Mileny Kleinerové jsou traktování jako zestárlí, mile ironičtí a věčně laskavě i břitce se škorpící „více než kamarádi“, kterým je ona vteřina věčnosti od stvoření světa „sakra dlouhá“, tak si hledají zábavu – souboj o duši člověka, v tomto případě Jánošíkovu. Jejich souboj je ale jen hrou pro radost ze hry, neboť dávno vědí, že ani jeden z nich nemůže vyhrát. Do své hry o duši zapletou i další aktéry, a čím šťavnatěji se tito „nevědoucí“ mezi sebou sváří, tím větší mají zábavu. Pěvecky, herecky i tanečně výjimečně disponovaný Zbigniew Kalina obdařil svou postavu až ještěrčí hbitostí, liščí elegancí i chytrostí a světáckým nadhledem. Jeho velkolepého Ďábla by si snad každý přál mít v těle. Energií a dravostí překypující Mileny Kleinerová dokáže skrze svého Anděla přesvědčit, že v nebi to s erotikou a dalšími pozemskými slastmi není tak špatné, vždyť „co by byl ráj bez rozkoše“. Podstatným kladem jejich výkonu je i příkladná herecká souhra, díky níž dokážou vytvořit napětí a tajemství jejich vztahu, chvílemi je také divák na pochybách, kdo je Ďáblem a kdo Andělem. Kdo ví…

Jánošík v Packově inscenaci není „hrdinou bez bázně a hany“, jak praví legendy, ale spíše jemně natvrdlým, neobratným, někdy nesmělým, jindy furiantským pábitelem. Prožívá prohry, zklamání a především je oním štvaným „jablkem sváru“, které musí donekonečna varírovat verze svého života dle přání ostatních. Na konci inscenace je tedy unaveným až zlomeným člověkem a svatba s krásnou Smrtí je pro něj spíše vykoupením než hrozbou. Tomuto výkladu odpovídá i umírněný výkon Svatopluka Schullera.

Tuto skutečnost se snaží zahladit věční tuláci Napověz Dalibora Gondíka j. h. a Dopověz Otakara Brouska ml. j. h., jejichž vylehčené, brilantně vypointované výstupy připomínají slavné předscény W+V. Tito dva světem ušlí ale stále radostní klauni jsou nositeli epické linie inscenace, kteří unaveně mizí z jeviště, kdykoliv se znovu rozhoří spor mezi mužskými a ženskými.

Dalšími zastánci Janošíkova kultu jsou jeho „kolegové“ Zbojníci, kteří ale popravdě více než na zboj myslí na ženské, pozemské rozkoše, zábavu. V tom jsou podobní Žándárům, s nimiž svádějí neustálé „kohoutí boje“, v nichž jde ale spíše než o „pravdu“ o zábavu a mužskou pýchu. Zatímco Zbojníci jsou traktováni jako jedna postava, komičtí Žandáři, „bojující“ za císařpána, jsou režijně i choreograficky individualizovaní. Vévodí jim zupácký Velitel v robustní interpretaci Jana Nováka. Přímo neodolatelný je zpívající a tančící komik Petr Veselý j. h. v roli hromotluka s něžnou duší, který svůj talent uplatní nejvýrazněji v epizodě, v níž hraje Velkomožného pána. Stejně kouzelný je i Vojtěch Záveský jako Žandár mírně mentálně retardovaný, který – v příkladné souhře s Janem Novákem – přímo vystřihne němou groteskní postavu senilního Císaře při Jánošíkově soudu.

Dívky včetně Smrti v příkladném podání výborně zpívající Barbory Mošnové j. h. nejsou traktovány jako panensky čisté, ale jako dráždivě ženské andělské mrchy, které si jsou vědomy své převahy nad pudovými mužskými – jsou po vůli Zbojníkům i Žándárům. Pro potěšení šly by světa kraj… Největšího prostoru se dostalo Deboře Šolbové jako hraně hloupé Nevěrné milé a Petře Duspivové, jejíž Nevěsta svou vypočítavou chladností přivádí Jánošíka k šílenství.

Zpěvo-hra byla klíčem režiséra a choreografa Martina Packa k vytvoření půvabně jiskřivé, múzické, příkladně kolektivní a především hravé inscenace. Ta se mu s přispěním všech zúčastněných více než podařila. Možná i proto, že přesně odhadl možnosti a schopnosti herců DADP a dovedl jich smysluplně využít. DADP má na svém kontě další výbornou hudební inscenaci, která je výrazným uměleckým počinem, zvlášť v době, kdy se činoherní divadla úporně snaží „dělat velkolepé muzikály“, ovšem s výsledkem minimálně rozpačitým.