Redakční hodnocení

75%. Netradiční hra, která provokuje svou dějovou vykloubeností i kombinací poetického a drsného jazyka. Hlavně ale přináší na jeviště témata, která mohou zaujmout diváky ve věkové skupině 20 až 40 let, jako jsou nedostupnost bydlení, mateřství či profesní vyhoření. Humor je místy brutální, podstata hry je ale neveselá. Inscenace nenabízí žádný happy end ani smíření. Vzhledem k pevnému režijnímu vedení a podařeným hereckým výkonům jde ale o inspirativní záležitost.

Režisér P.Khek pojal Hamleta jako rodinné drama, osekal počet postav na minimum a upozadil politickou linii hry. Není to žádný razantní výklad, ale funguje to dobře, pro diváky je to přehledně vystavěné a podařil se i závěr, kde dává smysl i ten šerm. V.Říha hraje Hamleta akčního, neustále v pohybu, u něhož není zřejmé, zda je jeho šílenství skutečně jen předstírané. Výborná je M.Czyžová v roli Ofélie, v její postavě se daří ukázat generační střet s Poloniem.

65%. Přehledná, divácky přístupná a herecky zdařilá interpretace české klasiky. Ovšem nemohu si pomoct, čekal jsem trochu výraznější výklad, akcentující nějaké aktuální téma - lehce rozvinuta je snad jen ženská otázka v postavě Dubské (M.Preissová). Režisér M.Františák charaktery rozostřuje, takže tu nejsou vysloveně kladné nebo záporné postavy. Všichni mají tendenci přeceňovat svou důležitost, proto i obhajoba vlastní cti působí sobecky. Naopak rodina Fialova vzbuzuje spíš lítost než nenávist. Z herců nejvíc zaujmou D.Matásek, O.Pavelka či I.Orozovič. Folklorní prvky mi v tomto pojetí připadají jako zbytný ornament, ale hudba je pěkná.

Hru napsal W. Allen v počátcích své tvorby, kdy svůj specifický rukopis a styl humoru teprve tříbil, přesto se ve hře obojí ke slovu dostává. V inscenaci Divadla na Vinohradech je kladen důraz na situační komiku, režie a dramaturgie zanedbává Allenovu poetiku, jež se ocitá až ve druhém plánu. Herci by potřebovali pečlivější vedení, někteří se podtextům občas přibližují (V. Vydra, V. Javořík, S. Rychlíková, T. Pavelka), jiní hrají stylem odpovídajícím více estrádě a přehrávají na samou hranu pokleslosti (nejvýrazněji J. Krafka). Hra i autor by si od tvůrců zasloužili více pochopení!

55%. Nejde o rutinní nastudování klasické komedie, z výkladu je cítit sympatická snaha o nový pohled na situace, hledání spojitostí s dnešní společností. Zkušební čas však nepostačil k důslednému naplnění záměrů, které zůstaly někde na půli cesty; bylo by potřeba více hledat, pilovat a také se nebát být odvážnější. Mezi spoustou „balastu“ jen tu a tam zaujme nějaký nápad. Výtvarník J. H. Čačko lépe posloužil jako scénograf, funkčnost extravagantních kostýmů a masek je sporná. Vinohradský soubor se v posledních letech často jako kolektiv nesehrál, u Lakomce se v tomto ohledu daří o poznání lépe.

Populární francouzský film v obstojné dramatizaci, prvně uvedené již v Olomouci. Jednotlivé složky v inscenaci J. Š. Hájka samy o sobě i vzájemně fungují a poskytují souboru příhodnou oporu. Z hlavní dvojice více upoutá K. Dvořáček, jenž vtiskl Drissovi odlišné projevy živelnosti než filmový představitel. S Philippovou limitující kvadruplegií si L. Pečenka poradil, charakter celkem vystihl, ve ztvárnění lze však drobné nedostatky nalézt. Některé epizodní postavy by se obešly bez karikování. Je možné si představit ambicióznější zpracování a silnější emocionální účinek, za takto zpracovaný divácký titul se ale divadlo určitě stydět nemusí.

Scénář pro inscenaci vychází z Trierova filmu, v němž se objevily i motivy D. Alighieriho. Je třeba ocenit promyšlený koncept. Rámcový příběh o sériovém vrahovi s prvky thrilleru je prokládán znepokojivými úvahami, které měly být ústřední, ale bohužel se jim nepodařilo dát adekvátní sílu. Hlavní představitel D. Kranich má široký výrazový rejstřík i charisma, ale přes velkou investici (a fungující dotváření herců ve vedlejších rolích) nepronikl dostatečně hluboko a nesvedl dát různým polohám těsnější spojitost. Skvělá scénografie plná smysluplných (ná)znaků. Záměr vyšel jen částečně, přesto děkuji celému týmu za neobvyklý přístup a hledání.

65%. Některé motivy poměrně známého krátkého filmu J. Svěráka posloužily jako výchozí inspirace pro příběh čtyř teenagerů odehrávající se na dnešním Mostecku, v němž se kromě ekologických témat řeší i regionální problémy a rodinné vztahy, které jsou u každého ze čtveřice odlišné. Dynamická scénografie, dobré herecké výkony a celkově způsob zpracování může zaujmout a oslovit hlavně náctileté a zvlášť obyvatele Mostu a jeho okolí, jimž bude dění bližší. Počin v těchto ohledech svůj účel plní a jeho nápad si zaslouží pochvalu. Ve scénáři, resp. uchopení témat, se však přece jen nacházejí určité rezervy a ne zcela využitý potenciál.

Podobně jako v inscenaci 294 statečných zpracoval Tomáš Dianiška skutečné události související s dobou protektorátu a tentokrát i poválečnou. Soustřeďuje se na osobní linky, podstatným dobovým okolnostem dává prostoru méně. Příběh je vyprávěn poutavě a srozumitelně, obohacen o různé odkazy přibližující dění dnešnímu divákovi. Vlastní hru dokázal dovedně zrežírovat a herci pod jeho vedením odvádí dobré výkony. Kdo však hledá větší hloubku a komplexnější pohled na tehdejší události i společnost, ten si zde na své nepřijde a měl by např. zhlédnout televizní film „Operace Silver A“.

55%. Shakespearova tragédie je převyprávěna srozumitelně, zpracování vhodné např. pro mladší generaci nebo první setkání se hrou. Inscenace vizuálně působivá efektní, z hlediska obsahu jí však chybí hloubka a náročnějšího diváka pravděpodobně neuspokojí. Zaujme výklad postavy Ofelie, resp. výkon B. A. Mikeschové. Charaktery většiny ostatních postav a vztahy mezi nimi jsou zjednodušené až příliš, herci zůstávají vesměs na povrchu a z hlediska stylu nejsou sehraní. Většinu času není zřejmé, co se tým snaží svým výkladem sdělit. V závěru, po příchodu Fortinbrase, však překvapí jeden nápad, který je paralelou se stavem současné společnosti.

65%. Do původní komedie byl bravurně zakomponován nespočet drobností z cestování vlakem. Tvůrčí tým s režisérem D. Šiktancem v čele si kladl vyšší ambice než pouhou zábavu. Dějové odbočky a přecházení většiny herců mezi více postavami však inscenačnímu modelu vždy neprospívají a přinášejí určitou roztříštěnost. Jednoznačným kladem jsou herecké výkony. Samozřejmostí není ani technicky propracovaná scénografie a podstatné dotáčky. Veskrze povedenému titulu nelze upřít myšlenku, atraktivitu a v neposlední řadě humor na dobré úrovni.

Hry B. Brechta byly důležitým mezníkem pro vývoj světového divadla, ale inscenovat je na dnešním jevišti není snadné. Zvlášť ty rané, k nimž patří i tato. Hra podává hodnotnou výpověď, ale je těžké poutavě vystavět nedramatickou a dlouhou expozici, během níž se proniká do složitých vztahů mezi postavami. Z hlediska režijní a scénografické koncepce nelze inscenaci mnoho vytknout. Pro studenty mohlo být navíc velmi přínosné pracovat s režisérkou a pedagogy na nejednoznačných postavách se spoustou odstínů. Pro komplikované a ve většině případů starší postavy jim však chyběla zralost a zkušenosti, což ve výsledku pro diváka znamená deficit.

55%. Režisér D. Šiktanc Brechtovu hru před lety inscenoval jako absolventskou inscenaci v Divadle Disk, pro nynější nastudování se uchýlil k výraznějším škrtům a zcela jiné koncepci, z níž bylo mnohem zřetelnější, co se snaží předat. Výrazným kladem jsou scénografie, hudba a mnoho drobných nápadů. Důslednější měla být práce s herci, mísení stylizace a jiných přístupů vede k tomu, že ansámbl působí nesourodě. Dílčí motivy zaujmou, přínosné myšlenky lze nalézt. Na Brechtově textu se však z hlediska použitelnosti formy čas značně podepsal a na jevišti i tentokrát obstál pouze částečně.

55%. Román M. Viewegha, populární i z filmového zpracování, nabízí vděčný příběh o vztahových peripetiích, jehož humor není bezduchý. Divadelní podoba kráčí vlastně správným směrem. Hudba účel plní, stejně tak scénografie, jež si vystačí s víceméně neměnnou dekorací. Trojice hlavních představitelů postavy vystihuje a okořeňuje situace komediálním talentem. Jejich kolegové dovedně a jen s občasným zaváháním přecházejí mezi řadou epizodek. Slibnou koncepci narušilo, že se režisér ve vlastním scénáři nedokázal zříci méně podstatných a podobajících se zápletek, čímž se výrazně narušila dynamika a stopáž dosáhla neúnosné délky bezmála tří hodin.

V libretu Daniela Landy se stále najdou rezonující momenty, bohužel téma se poněkud rozmělňuje ve sledu nepříliš uspořádaných epizod a ke slovu se výrazněji dostane až ve finále. Opětovné nastudování by si zasloužilo revizi dialogů a dramaturgické zásahy. V samotné inscenaci dochází k propadům hlavně v komických výstupech, jejichž povrchnost herce svádí k lacinosti a s temným příběhem se zcela míjí. Přesto muzikál stojí za vidění kvůli výborné Landově hudbě a silnému, disponovanému obsazení, z alternací mé reprízy pěvecky nejvíce zazářily M. Křížová a E. Ochmanová.

Vtipné, hravé a v určitých momentech také dobře trefné. Jednotlivé scénky a postavy se mezi sebou krásně, plynule přelévají, až z toho vzniká výborná hra, jenž s postupem času více a více zaujme. Opravdu znamenitě napsáno, moc pěknou formou se zde upozorňuje na několikero rozličných společenských problémů. Samotní herci na sebe dobře slyší a jsou správně sehraní. Výtečný hlavně T. Dalecký, nicméně potlesk opravdu pro všechny. Jako krásná tečka pak působí závěrečná společná píseň. 75%

Režisér T.Dianiška rád ohledává pozapomenuté lidské osudy, ve svých inscenacích kombinuje komické tóny s vážnými, Pravomil v tomto ohledu patří k usedlejším kusům. Lehké nedostatky lze najít v tempu, naopak velice povedená je hudební složka a skvělý výkon podává J.Sklenář v roli Karla Vaše, jehož mladistvé promluvy jsou téměř přesnou kopií argumentace dnešní dezinfo scény. Samotný Pravomil je v podání P.Neškudly možná až moc čítankovým hrdinou, závěr jeho života je ale podán zajímavě. Zvířecí metaforu v druhé části sice chápu, přesto jsou scény z gulagu divadelně nejméně přesvědčivou částí.

75 %. Sympaticky ulítlý, místy téměř až psychedelický, na každý pád inspirativní trip do zákoutí odvrácené strany mainstreamového hudebního vkusu, do pozoruhodného světa tvorby "podivínů", vymykajících se poutům jakékoli konvence. Svérázný formát inscenace s nádechem lynchovského tajemna svou specifickou atmosférou ponouká divákovu fantazii k osvobozujícímu kroku přes hranici obecně zažitého způsobu vnímání definice normality. Ach, jak krátkozraké je pohrdání a vysmívání se čemukoli, co se na první dobrou nevejde do škatulek konformity! Ach, jak hluboko může být mnohdy skryta vnitřní bolest, ze které pramení potřeba spontánního sebevyjádření.

Obyčejně neobyčejný příběh jedné ženy. Postupné objevování, rozkrývání, skládání...myšlenek, obrazů, pocitů. Vyrovnávání se se smrtí, vyrovnávání se sám se sebou. Inscenace co dokáže upoutat a vtáhnout, dobře využívá daný prostor a prostředků co nabízí. Výtečná I. Uhlířová se svým barvitým, přirozeným, sugestivním přednesem. P. Uhlík ji pak dobře doplňuje. V konečném důsledku určitě máte při odchodu o čem přemýšlet.

65 %. Inscenace si svérázně poetickou optikou pohrává s archetypálním vzorcem lovců a obětí. Rozhodně není prvoplánová, její sdělení je místy poněkud náročněji čitelné. Do kontrastu k síle a magické moci přírody staví naši povrchní okázalost, nabubřelost, pozérství i skutečnost, jak umíme být bezohlední a krutí, nejen k samotné přírodě, ale i k sobě navzájem. Působivá je pasáž obnažující lidskou zbabělost ve chvíli, kdy náhle hlaveň zbraně míří přímo na nás. Jednoduchá, účelná scénografie umocňuje syrovost atmosféry a zdůrazňuje základní fakt, jak je člověk ve své podstatě malý (či přesněji: nízký), bezvýznamný, sobecký. A nekonečně pošetilý.

--- Dojezd zlomeného klauna aneb O Daně --- více v článku na blogu

Ústřední dějová zápletka hry nevládne sama o sobě dostatečným potenciálem vyplnit záživným obsahem stotřicetiminutovou stopáž, což se odráží zejména v pocitově neúměrně protahované druhé části. Šmrncovní esprit inscenaci každopádně dodávají v rámci žánru výborné herecké kreace Jiřího Hány a Karla Heřmánka ml., který svůj komediální talent naplno rozbalí zejména při houslové improvizaci s názvem "Tohle nedopadne dobře". To je v každém ohledu virtuozní číslo, doprovázené nejen vskutku originálními tóny, ale také zaslouženou vděčnou diváckou odezvou. :) Příjemně oddechová zábava, která by snesla několik škrtů ku prospěchu svižnějšího temporytmu.

Neapolské opus magnum. Už jen fakt, že i přes svoji výraznější délku tato inscenace nijak nenudí a udrží prakticky po celou dobu bez problémů divákovu pozornost dokazuje, jak dobře se povedlo toto dílo zpracovat. Moc pěkně vykreslený obraz poválečné Itálie na osudech několika rodin, se vším co k dané době patřilo. Výtečné charaktery obou hlavních hrdinek, jenž se navzájem dobře doplňují a jejichž vztah je vlastně ten jediný stabilní prvek v jejich jinak ne zcela jednoduchých životech. Skvělé herecké výkony v podání N. Horákové a R. Matějíčkové. Vedle nich též výborná E. Salzmannová a celkově dobře fungující zbytek souboru. Rozhodně zážitek.

65%. Slušná inscenace proslulé francouzské komedie sází především na hereckou souhru L.Pečenky a J.Š.Hájka. Zatímco Hájkův Pierre je člověk, co dokáže být nad věcí, Pečenka dává svým zápalem Pignonovi rysy připomínající mimikou Mr. Beana. Povedená je rovněž scéna M.Syrového hravě vykreslující luxusní pařížský byt. Vážnější rovina textu o manipulaci s méně chápavým jedincem je potlačena, takže Pignon zůstává i ve druhé půli spíše zábavnou než politováníhodnou postavou. Na odreagování a chvilku jednoduché, ale vkusné zábavy asi ideální představení.

Moc pěkné skloubení dejvického humoru s lehkostí a hravostí, jenž umí velmi dobře dodat J. Havelka. Oceňuji též formu zpracování, výborné především pasáže se zkoušením na začátku a debata s diváky v závěru. Ta opravdu pěkně upozorňuje na různé aspekty Hugovy hry a trefně poukazuje na jejich kontrast s dnešní dobou. Následné ztvárnění Hernaniho je samo o sobě povedené, výtečný je již původní překlad a texty této hry. Kvituji též zapojení studentů z DAMU, což hezky zvýrazňuje střet dvou generací a umocňuje tento aspekt hry. Po herecké stránce pak pochvala pro všechny aktéry, výteční především V. Polívka a L. Krobotová. Povedený počin. 75%

Muzikál s chytlavými melodiemi a slušným libretem, příběh je na poměry dětských muzikálů dost syrový. Problematické jsou hromadné výstupy rozsáhlé dětské company, jejichž choreografie je poněkud nepřehledná. Povedená je scéna D.Bensona a za zmínku stojí i vydařený český překlad J.Joska. Herecky je nejsilnější M.Holý ve vděčné roli Fagina, A.Gabrišová jako Nancy působí zpočátku trochu nejistě, ale postupně její výkon graduje. R.Radecki jako titulní Oliver působí přirozeně, v herecké stylizaci jsou patrné limity, což je ale vzhledem k nízkému věku pochopitelné. více v článku na blogu

Komorní, hluboce lidský, jímavý příběh vybízí k zamyšlení nad rozmělňováním významu a obsahu slov plýtváním při jejich nadužívání přímým kontrastem k potřebě stihnout říct to opravdu důležité a podstatné, dokud je nám umožněno ta správná slova nalézt. Pečlivé přípravy při studiu role ženy trpící afázií zúročila Klára Cibulková beze zbytku, bez nadsázky famózním hereckým výkonem. Prostřednictvím do detailu propracované mimiky, přesných pohledů, gest, pohybů a držení těla i přizpůsobení temporytmu řeči obdivuhodně autenticky a komplexně vystihla projevy nemoci, včetně jejího postupného zákeřného progresu. Můj hlubokosklon! Tleskám a doporučuji.

65%. Režisér S.Moša pojal Heidi jako nekomplikovanou hudební pohádku, která je velmi vstřícná vůči dětskému divákovi. Opět se podařilo dobře obsadit dětské role, v Brně zkrátka s dětskými herci umí pracovat. Osobně mě nejvíce zaujala G.Čtveráčková jako Klára, z dospělých herců potěší sytým hlasem R.Jícha (byť je na roli dědečka Konráda příliš mladý) a hlavně nesmírně zábavná I.Vaňková roli upjaté guvernantky. Scénické řešení naplňuje pohádkovou koncepci, takže na větší jevištní kouzla zapomeňte. více v článku na blogu

75 %. Napínavý příběh ze zákulisí koňských dostihů. Inscenace ctí detektivní charakter hry, komorní prostor Klubovny opět zintenzivňuje autenticitu okamžiku. Dobře se zde pracuje s napětím při postupném odhalování temného pozadí události, která před patnácti lety pohnula několika lidskými osudy a nezvratně je ovlivnila. Resumé je neúprosné: stín vlastní minulosti nepřekročíš. Mezi soustředěnými hereckými výkony vyniká ten Jana Jankovského, náročnou roli outsidera Vinnieho vystřihl bravurně, s citem pro bouřlivou proměnlivost nálad, vnitřní i vnější emoční rozpolcenost v jeho podání nervně vibruje na poplach. Další svébytný divácký zážitek.

75%. Režisérka A.Davidová pojala Vyrypajevovu hru jako vykloubenou grotesku. Na výraznou stylizaci je potřeba si zvyknout, ale nakonec se velice slušně daří sled scén, kde se filozofické promluvy mísí s opileckým drmolením, vzletná slova střídají vulgarismy a humor přechází v zoufalství přetavit do srozumitelného tvaru, který odhaluje lidské touhy, pochyby i osamění. Emocionální vrchol přichází v hromadné scéně, v níž se postavy kloužou po vodou politém jevišti, představení tady však nekončí, ztišený závěr pak už působí jen jako takový dovětek. Palec nahoru za odvahu nasadit takto divácky náročný titul v oblastním divadle.

Při vší úctě k originální poetice tvorby Ivana Mládka, nemohu než přiznat, že jeho songy zvládám konzumovat střídmě, ideálně občasnou jednohubkovou formou, v čemž mě tato muzikálová komedie definitivně utvrdila. Jelikož ovšem nepostrádají hravost, očekávala jsem ji jako zásadní spojovací článek příběhu. Žel, úplně to nezafungovalo. A ani libreto, poskládané ve stylu 'když už na to dojde, každý rým nám projde', u mě v tomto ohledu příliš nezabodovalo. Nečekala jsem mnoho, dostala jsem ještě o něco méně. Nicméně, soudě dle reakcí publika, zůstanu zřejmě ojedinělým exemplářem diváka, který se nezvládl na produkci adekvátně napojit. Stane se...

Divácky atraktivní kousek v žánru psychothrilleru. Důmyslně využité prostory Malé scény, začátek, kdy herečky sedí u stejných stolků jako diváci, dokáže rychle vtáhnout a udržuje zvláštní napětí. Ve hře se často střídají různé úhly pohledu, děj mi ale přišel trochu vykonstruovaný. Hlavními tématy jsou násilí a jak moc křivdy v dětství ovlivňují člověka v dospělosti.

Tvůrčí fantazie Tomáše Dianišky je vskutku bezuzdná, pro žánr doku-fikce má specifický cit a patent originální optiky, což opětovně úspěšně stvrzuje i svým Tělem tajné agentky. Inscenace je zdařilá ve všech aspektech, které ve svém hodnocení již vyjmenovala kolegyně Iva Bryndová. Zmínila bych ještě propracované svižné tempo střihů mezi jednotlivými scénami a skutečnost, že plejáda všemožných odkazů plní dobře nejen svoji funkci jakéhosi odlehčení, ale současně si skrze ni lze i uvědomit, že zlo a negativum nahlížené s ironií a humornou nadsázkou se nikterak neumenšuje, naopak místy může tím účinněji rezonovat jeho absurdní podstata.

65%. Chvíli mi trvalo, než jsem přijal režijní koncepci, která Erbenovo dílo umístila na vesnickou pouť někdy v 80. letech minulého století. Parodizující přístup mi přišel velmi svěží třeba v baladách Vodník či Svatební košile, škoda, že se ho nepodařilo udržet i ve druhé půli, která už působila trochu zatěžkaným dojmem. Osobně bych se obešel i bez biblických motivů a poněkud patetického závěrečného obrazu. Oceňuji ale, že se ve Zlíně pokusili přečíst Kytici úplně jinak, než by člověk čekal, a byť mám k inscenaci řadu výhrad, tak jsem se vlastně docela dobře bavil. Herecky mě oslovili hlavně M.Gorská a Z.Lambor.

Hra maďarského autora B.Pintéra se dobře sleduje, jelikož obsahuje zajímavě vystavěné situace, několik výrazných zvratů a funkční dialogy. Mám s ní ovšem problém, pokud se na děj podívám optikou pravděpodobnosti - je totiž dosti vyspekulovaná. Také charaktery postav se mění scénu od scény, což přináší překvapivé pointy, ale i určitou frustraci z toho, že člověk nemá žádný záchytný bod. Režisér P.Lančarič svou inscenaci stylizoval skrze folklorní prvky, nezatěžoval ji psychologizujícím herectvím a vlastně to docela dobře funguje. Hra nabízí velkou řadu motivů, z nichž asi nejvíce vystupuje otázka rasismu.