Bílý karibu

Bohužel s inscenací Tomáše Loužného jsem se opět nepotkala. Jakkoli působivě a obrazotvorně svou inscenaci buduje, opět jsem bojovala s temporytmem a ani v sebeabsurdnějších situacích, plných výsměchu lidstvu a jeho pochybnému pinožení jsem nedokázala udržet plnou pozornost. Výstup se vzpomínkou na někdejší utrpení mi bohužel nepomohl, z celkového kontextu spíš vytrhoval. Vzpomněla jsem si při sledování na předvánoční hostování Krajiny se sklady, jež na mě přes svou neuchopitelnost paradoxně působila mnohem intenzivněji a pochopitelněji.

65 %. Inscenace si svérázně poetickou optikou pohrává s archetypálním vzorcem lovců a obětí. Rozhodně není prvoplánová, její sdělení je místy poněkud náročněji čitelné. Do kontrastu k síle a magické moci přírody staví naši povrchní okázalost, nabubřelost, pozérství i skutečnost, jak umíme být bezohlední a krutí, nejen k samotné přírodě, ale i k sobě navzájem. Působivá je pasáž obnažující lidskou zbabělost ve chvíli, kdy náhle hlaveň zbraně míří přímo na nás. Jednoduchá, účelná scénografie umocňuje syrovost atmosféry a zdůrazňuje základní fakt, jak je člověk ve své podstatě malý (či přesněji: nízký), bezvýznamný, sobecký. A nekonečně pošetilý.