Vojnarka

Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.

27.10. 2016: Jak překvapivě aktuální může být tak starý text a kolik významů je v něm nabídnuto a s tím (za mne) inscenátoři pracují. Scéna je jednoduchá a dává vyniknout herecké akci. Dojem trochu kazí (už ohraný) padající balvan. Velký úkol je to pro P. Hejcmanovou (nově v roli za K. Zetelovou). Její Madlena je uvěřitelná a silná postava ve společnosti, ale má své slabé (váhající) chvilky v soukromí. Oporou ji je K. Pulec (mimochodem jeho postava je nejzajímavější v celé hře) a J. Hejcman. Mluvit o této inscenaci a jejích momentech by dalo dlouze, ale není tu tolik místa.

Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.

27.10. 2016: Jak překvapivě aktuální může být tak starý text a kolik významů je v něm nabídnuto a s tím (za mne) inscenátoři pracují. Scéna je jednoduchá a dává vyniknout herecké akci. Dojem trochu kazí (už ohraný) padající balvan. Velký úkol je to pro P. Hejcmanovou (nově v roli za K. Zetelovou). Její Madlena je uvěřitelná a silná postava ve společnosti, ale má své slabé (váhající) chvilky v soukromí. Oporou ji je K. Pulec (mimochodem jeho postava je nejzajímavější v celé hře) a J. Hejcman. Mluvit o této inscenaci a jejích momentech by dalo dlouze, ale není tu tolik místa.

27.10. 2016: Jak překvapivě aktuální může být tak starý text a kolik významů je v něm nabídnuto a s tím (za mne) inscenátoři pracují. Scéna je jednoduchá a dává vyniknout herecké akci. Dojem trochu kazí (už ohraný) padající balvan. Velký úkol je to pro P. Hejcmanovou (nově v roli za K. Zetelovou). Její Madlena je uvěřitelná a silná postava ve společnosti, ale má své slabé (váhající) chvilky v soukromí. Oporou ji je K. Pulec (mimochodem jeho postava je nejzajímavější v celé hře) a J. Hejcman. Mluvit o této inscenaci a jejích momentech by dalo dlouze, ale není tu tolik místa.

Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.