Z divadelních her Aloise Jiráska se na česká jeviště pravidelně vrací pouze pohádková Lucerna, ostatní hry jsou téměř pozapomenuty. Slovácké divadlo v minulé sezoně uvedlo Jiráskovu dramatickou prvotinu Vojnarka, kterou lze řadit do proudu českého realistického dramatu.

Selka Madlena Vojnarová je po smrti svého muže sama na celý statek i výchovu syna. Bratr jejího zesnulého manžela a zároveň poručník jejího syna vládne statku železnou ruku, soused Hruška se jí zase neustále snaží dohazovat nápadníky, které ovšem Vojnarka vytrvale odmítá. Z tohoto zajetého koloběhu ji vytrhne až návrat její dávné lásky z vojny. Z pacholka se rychle stává statkář, což konzervativní veřejné mínění těžce zkousává. Jenže růžová budoucnost se nekoná, i Vojnarčin nastávající Antonín má své chyby...

Ve své době Vojnarka jistě vyprávěla o aktuálních problémech (Jirásek ji napsal v roce 1889), dnes je potřeba v ní hledat to nadčasové, co nějak rezonuje se současností. Režisér Igor Stránský ponechal hru v petáckém nářečí, kterým se mluvilo v okolí Litomyšle. Na to si ovšem divák rychle zvykne, srozumitelnost to nesnižuje.

Bohužel se příliš nepovedlo překonat upovídanost první poloviny hry. Úvodní půlhodina má velmi rozvolněné tempo, k prvnímu zaznamenáníhodnému konfliktu dochází až při hádce Vojnara s Antonínem, do té doby inscenace spíš uspává.

Druhá polovina je podstatně zajímavější a hlavně scéna v hospodě, která je rozbuškou následujících tragických událostí, má působivě dusnou atmosféru.  Pavlína Hejcmanová hraje Vojnarku jako silnou ženu, která dokáže činit těžká rozhodnutí a navenek zůstat silnou, ačkoliv jí zevnitř užírá pocit viny za to, že před lety zapudila svého milého. Její snaha zvrátit tehdejší rozhodnutí je příčinou jisté zaslepenosti, se kterou prosazuje svůj plán udělat z pacholka statkáře navzdory všem. Nakonec ale prozře a její další kroky ovládá mateřská láska, kdy štěstí svého syna nadřadí nad vše ostatní.

Kamil Pulec hraje Vojnara v první části jako nesnesitelně panovačného člověka. Později se ale ukáže, že jeho rady nemusely být pouze snahou ovládat, ale mohly být dobře míněny. Přesto z Vojnarova chování za celou dobu nezmizí nadřazenost a škodolibost, kam nerespektování jeho vůle vedlo.

Osud Antonína Havla, kterého hraje Jiří Hejcman, asi nejvíce rezonuje se současností. Antonín je člověk, který si v sobě nese křivdu a zároveň má slabou vůli, takže lehce propadá hazardu. Varování před dopady gamblerské vášně a spirály dluhů a půjček se hodí i k dnešní době. Zároveň je v této postavě tematizován nedostatek vlastního rozumu a přílišné lpění na úsudku okolí. Antonín je do konfliktu s Madlenou vehnán svými hospodskými kumpány. Celý problém eskaluje proto, že se bojí, aby nebyl svému okolí pro smích.

Hraje se mezi třemi kovovými stěnami, které jsou pro Vojnarku vězením, nad hlavou přitom hercům visí obrovský balvan, který se postupně spouští níž a níž jako symbol nadcházejícího tragického vyústění.

Hradišťské Vojnarce se nepodařilo překonat všechna úskalí Jiráskovy předlohy, přesto nabízí celkem zajímavý a hlavně slušně zahraný exkurz do dějin českého dramatu.