Lištičky

55% - Působivá stylizace, zejména výtvarná, která nastupuje hned od úvodní situace a v té je velmi slibná, zůstává žel tím nejvýraznějším dojmem, který po sobě inscenace Michala Dočekala zanechává. Neprojevuje se jen ve zmiňované výtvarné stránce, stylizované je i herectví a zřejmě kvůli tomu jsou sice jednotlivé postavy poměrně snadno zařaditelné a jasně definované, ale jejich hlubší charaktery zůstávají jen naznačené, což podstatnější napojení na ně a jejich zájmy, přání a motivace značně ztěžuje, takže rodinné drama, v němž ústřední roli hrají peníze, nepůsobí tak silně, jak by mohlo a mělo.

Režisér M. Dočekal s dramaturgyní B. Hančilovou do textu hry L. Hellmanové razantněji zasáhli a původní rozsah dramatu redukovali. Soustředili se na stále aktuální(ější) téma vlády peněz, což je v pořádku; příliš drastické škrty bohužel měly za následek upozadění vztahů mezi postavami, z nichž některé zůstaly pouhým torzem. Moderní inscenační postupy a režijní nápady dávaly jednotlivě smysl, ale na úrodnou půdu dopadaly s kolísavou přesvědčivostí. K divákovi se ve výsledku dostává především „téma“, ale k osudům hledá cestu stěží. Přes rozpačitý výsledek je třeba ocenit úmysl naložit účelně s dramatem, na němž se zub času podepsal.

Problém této hry vidím hlavně v tom, že je až příliš o penězích. Jako divákovi je mi vcelku jedno, kdo získá větší podíl a více vydělá. Jde mi hlavně o charaktery, vztahy a emoce. A ano, ty peníze jsou jen prostředek jak toto objevit a rozehrát. Nicméně zde se to neděje v dostatečné míře, aby mě to více zaujalo a zanechalo nějaký silnější dojem. Závěrečná scéna je sice působivá, přesto nevyvolala větší emoce. I tak oceňuji kvalitní herecké výkony, hlavně od I. Uhlířové, T. Pavelky a N. Horákové. Také moc pěkné a působivé jsou doprovodné zpěvy mezi jednotlivými akty. Celkově však, když toto neuvidíte, tak o mnoho nepřijdete. 55%

55 %. Daný styl tvůrčího výkladu pokoušející se moderně uchopit pětaosmdesát let starý text se s mým vnímáním bohužel příliš nepotkal. Celek na mě působil poměrně těžkopádně, kratší stopáži navzdory i rozvlekle a do jisté míry též nesourodě. Nejvíce mě oslovila vizuální a hudební stránka inscenace, jednotlivé herecké výkony rozhodně nepostrádaly kvalit, ale sumárně to zkrátka nedrželo v úplně kompaktním tvaru. Chyběl mi razantnější posun, díky němuž by nadčasové myšlenky mířily více k dnešku. Stejně tak mi přišlo, že aktéři berou meritum vzájemného konfliktu více jako společenskou hru, než by prožívali skutečně palčivé, osudové rodinné drama.