Piknik

Po mnoha letech se na jeviště vrátila hra, v níž L. Smoček zachytil nejistotu skupiny rozdílných mužů v extrémní situaci, kdy se ve svých úvahách a obavách nemohou opřít skoro o nic. Režisér D. Šiktanc zdárně analyzoval pět osobností a dovedl herce k jejich vyjádření. Méně se mu dařilo zkoordinovat jednotlivé představitele, kteří individuálně zaujali, ale dohromady se nesehráli. Zejména zveličený projev J. Maryška a občasný „odstup“ D. Bambase nekorespondovaly s psychologičtějšími kreacemi ostatních. Zklamáním však inscenace není a doufejme, že se tímto nastudováním pozapomenutá hra připomene.

75% Režisérovi se podařilo za pomoci jednoduché (ale výstižné) scény N. Tempíra vytvořit jedinečnou atmosféru džungle a zároveň eskalovat napětí vyhrocené situace, v níž se ocitá pět vojáků, na možné maximum. Na komorní scéně je k vidění pět vyrovnaných výkonů herců mladší střední generace, kteří zvládají přesvědčivě ztvárnit reakce lidské psychiky na neadekvátní stres v kombinaci s charakterově odlišnými osobnostmi, s nimiž mají co do činění. I když některé vyostřenější přechody nálad vojáků by bylo dobré ještě dopilovat, aby působily přesvědčivěji, přináší Piknik velmi intenzivní prožitek.

Drsné, syrové, pravdivé, sugestivní. Pět mužů, pět charakterů, jedna extrémně vypjatá situace. Tleskám maximálnímu hereckému nasazení všech, vcítění se do postav podporovalo účinně míru autenticity. Duši za maskáčové mimikry neschováš.