Tetování

Oceňuji obsazení Jana Potměšila do role otce, kontrast jeho spíše laskavého projevu a činů jeho postavy podle mě výborně odráží dvojí tvář domácích despotů a násilníků. Nevýraznost (či nijakost) (ne)herectví sester Černodrinských pak lze vnímat jako obraz citové degenerace obětí problému, jímž se hra zabývá. Při této interpretaci, jíž se přidržím při procentuálním hodnocení, lze Tetování v Celetné považovat spíše za úspěch. Je ovšem otázkou, zda tento pohled aspoň částečně měli na zřeteli i tvůrci.

35% J. Špalek hru inscenoval jako jakýsi dokument, jímž divákům podává zprávu o tom, co se kdysi stalo. Všichni herci své postavy ztvárňují se zvláštním odstupem, režie též nedokázala vybudovat patřičnou stísněnou atmosféru. Obsazení S. a V. Černodrinských do ústředních rolí nebylo šťastné. Nestačily na ně, nemluvě o jejich nepřirozené dikci. Nevýraznou zůstala M. Georgievová, přestože její postava skýtá zajímavé možnosti herecké práce. J. Potměšil získal na sebejistotě až v druhé části. Nesmyslné využití pauzy. Velkou zásluhu nad nepromarněným večerem má zejména hudba R. Pastrňáka.

45%. Naléhavosti a síle textu postavila celková koncepce inscenace obtížně proniknutelnou bariéru, přes kterou spoluprožitek či jakákoli emoce téměř nemají šanci se k divákovi dostat. Namísto nich u mě převládal pocit, že spíše než divadelní příběh „tady a teď“ sleduji cosi na způsob záznamu rekonstrukce trestného činu. Jediným prvkem, který mi pomáhal se do děje přece jen částečně vcítit, byla hudba Radka Pastrňáka, zdařile vystihující atmosféru.