Moře kuliček v šedém betonu. Strach, bolest, bezbřehost. Smích zurčících vod. Stín nad domem. Bolest nicnedělání, nemohoucnost v neštěstí.

To jsem cítila na sobotní premiéře Betonové zahrady Iana McEwana ve Švandově divadle. Představení je především o emocích, jak těch na jevišti, v příběhu, ale i v hledišti. Dokonalá je scéna Evy Jiřikovské.  Vypráví příběh tak dokonale, že by se dal číst i jen z fotek.

Vžít se a zahrát děti, je určitě jedna z největších výzev pro herce a ve Švanďáku jsou buď dobří herci, nebo nedospělé osobnosti, každopádně to v ten večer fungovalo a opravdu jsem se dokázala vžít do představy, že se na pódiu objímají nedospělí sourozenci.

Režisér Dodo Gombár ve spojení s Evou Jiřikovskou, to je většinou vizionářský sen přenesený na pódium, jen tentokrát to byl spíš morbidní až zlý sen, taková noční můra. Za doprovodu živého muziky, která vás ukolébává, aby vás to nevzbudilo.

Hra je hrou o city. Nezájem a strach ze zájmu. Propast v bezstarostném světě. Láska za hranicí přípustnosti. Sexuální dospívání za podivných okolností. Křehkost dětství versus svět, kde beránek zvlčí. Život mimo hranice, mantinely, příkazy a nařízení. Působí to možná až vulgárně, ale možná by to vyústění nemělo být v tom bulvárním až zvrhlém, ale v tom z čeho ty děti mají strach a to je okolí, společnost...bojí se péče úřadů.