Postavu Karla Kopfrkingla má asi většina lidí v mysli neodlučitelně spojenou s Rudolfem Hrušínským. Inscenátoři, kteří se rozhodnou uvést dramatizaci Fuksovy novely, pak mají dvě možnosti - buď jít zcela jinou cestou (jako to nejspíš plánuje Mikulášek v ND, který do hlavní role obsadil Martina Pechláta), nebo se pokusit Hrušínskému pojetí vyrovnat. Druhá varianta má sice mizivou šanci na úspěch, ale u Bezručů se o ni pokusili. A světe div se, ono to docela vyšlo!

Když probírám v hlavě všechny české herce, asi žádný se mi do role Kopfrkingla typově nehodí tolik jako Norbert Lichý. To je ovšem jen základ, úspěšná inscenace se na něm dá postavit pouze, pokud herec naplní postavu vnitřním obsahem. Lichého tichý a úsporný projev se láme do křiku jen v okamžicích, kdy si zoufá, že nedokáže své rodině posloužit tak, jak by chtěl. Je to také jasný náznak toho, jak číst postavu Kopfrkingla v bezručovské inscenaci.

Ve filmové verzi byla touha po moci u vyšinutého spalovače mrtvol čitelnější, v inscenaci Jakuba Nvoty je důležitá frustrace, kterou Kopfrkingl pociťuje - všechny hmotné statky má díky bohatým rodičům své Lakmé, sám dokáže rodinu podarovat jen drobnostmi. Podobné pocity ho stravují, a tak není pro nacistu Reinka problém zažehnout v pracovníkovi krematoria nebezpečné myšlenky. Když to shrnu - Lichý je civilnější než Hrušínský, jeho přerod v monstrum je nenápadnější, více ho formují vnější vlivy než patologické znaky jeho osobnosti.

Dramatizace Kateřiny Menclerové má své plusy a mínusy. Vydařil se třeba nástup, kdy je od první scény společného oběda budována tíživá atmosféra. Za možná nejsilnější moment považuji oslavu Vánoc těsně před koncem první půle představení - zlověstnost z celého poklidného výjevu jen čiší. Najdou se ale i slabší momenty, škrtnutím celé scény v kabaretu by inscenace jistě neutrpěla. Také gradace ve druhé polovině by mohla být výraznější.

Režisér Nvota neinscenuje Spalovače mrtvol tak chladně jako Juraj Herz, najdou se tu drobné černohumorné vsuvky (třeba když jsou divákům v první řadě rozdávány rakvičky společně s letákem Společnosti přátel žehu), které ale atmosféře nijak neškodí. Dobrým nápadem je využití tří kontrabasů, které představují jednou rakve, jindy vánoční stromeček a na které herci v menších rolích občas brnkají pro zvýšení napětí. Obešel bych se naopak bez rádoby aktuálních zvolání typu: Hitler je gentleman. Naturalisticky provedená vražda Kopfrkinglovy manželky Marie má svou emocionální sílu, zmizení Miliho je však už jen konstatováno, což dost ubírá na působivosti závěru inscenace.

Kromě Lichého se daří i dalším hercům - za všechny bych zmínil Marcelu Čapkovou v roli pokorné Lakmé a především Sarah Haváčovou, která dokázala i v tak pochmurné hře jako Spalovač mrtvol prokázat velký komediální talent, když Zinu naplnila směsicí rebelství i dětské oddanosti.

Přes drobné problémy v tempu je Spalovač mrtvol podařená inscenace a Norbert Lichý má jistě šanci získat nominaci na některou z divadelních cen.