Kdysi skandální hra Arthura Schnitzlera Rej vstoupila v listopadu loňského roku na jeviště Stavovského divadla. Ve spolupráci s Národním divadlem Bretaň ji uvedl tvůrčí tým kolem režiséra Arthura Nauzyciela, který soudě dle doprovodných materiálů k inscenaci (program, podcast) našel ve hře rakouského spisovatele a dramatika velké množství myšlenek a asociací, z nich se rozhodl vyjít a ty se rozhodl ve své inscenaci divákům zprostředkovat.  
„Deset dialogů o lásce, životě, čase a bytí. Kdysi skandální hra, která je souborem deseti konverzačních jednoaktovek o milostných poměrech vídeňské společnosti, tedy rozhovory před milostným aktem a po něm. Rozvířený tanec chtění a touhy…“ jak uvádí synopse, však výsledné inscenaci, alespoň v mých očích, odpovídá výrazně víc.

První postava (Šlapka) se setkává s druhou (s Vojákem), zve ji k sobě a vedou spolu konverzaci před a po milostném styku. Poté postava první odchází a za postavou druhou přichází třetí. A opět vedou konverzaci před a po styku a opět druhá postava odchází a za třetí přichází čtvrtá. A tak dále, a tak dále, až se za desátou postavou vrací opět na scénu ta první. Kolotoč se točí. Kolotoč chladných a krajně odosobněných vztahů plných předstírání a obehrávání. Kolotoč chladných objetí.  
Zatímco první dvě postavy na scénu přicházejí společně se začátkem inscenace, navíc jedna z nich přímo z hlediště, postupně se na scéně různými způsoby objevují další dvě, od páté dál už každou z nich na jinak prázdnou scénu, která nechává veškerou představivost na divákovi, přiváží tramvaj, jež zase odjíždí zpět do zákulisí. Jakkoli se pak hovory postav odvíjejí, ve zhruba polovině jsou přerušeny stykem znázorněným jakýmsi rituálním tancem prováděným s výjimkou prvního páru vždy zbývajícími postavami, jež svůj part již odehrály, za prosté, nehybné přítomnosti daného ústředního páru, který pouze symbolicky odkládá část svých oděvů.  
Stále stejné příjezdy, stále stejný tanec, stále stejné střídání postav, efektní a výrazná hudba, to vše dokonale evokuje titulní rej. Lehké hemžení, jehož hlavní motivací a hlavním hnacím motorem je sex. Inscenace působí lehce a zábavně bez ohledu na vnitřní vyprázdněnost zobrazených vztahů. Ty zůstávají na povrchu i mezi postavami, jež by mělo pojit něco víc než krátký, náhodný styk. Žádný skutečný zájem o druhého, žádné skutečné otevření se, pouze hraní si, obelhávání a obehrávání.

Chlad, který z toho všeho místy vyzařuje a doléhá na diváky postupně, umocňuje i jednoduchá scéna Riccarda Hernándeze. Na pozadí promítaný Speerův plán nacistické Germánie, dopředu vedoucí koleje a po nich přijíždějící a odjíždějící tramvaj. Víc nic. Zbytek je ponechán na představivosti diváka. O salónech šlechtických sídel, hotýlcích, chatách i temných uličkách se mluví, tvůrci je nicméně nijak neilustrují a ještě tím zesilují vyprázdněnou podobnost všech vztahů a styků, k nimž na jevišti dochází.

Poměrně dlouhá inscenace, která se zcela pochopitelně inscenuje bez přestávky, jež by plynulost zobrazovaného kolotoče narušila, dlouho drží tempo, s lehkostí nechává přicházet další a další postavy. Jakkoli je však nápad nechat většinu z nich na scénu dojet tramvají zajímavý, právě tento prvek z mého pohledu začal inscenaci někdy na konci její druhé třetiny zbytečně zatěžovat a brzdit. S ohledem na to, že není stejný postup přísně dodržen již od počátku, nebyl z mého pohledu tak nezbytně důležitý a ocenila bych vnesení do vstupu postav do příběhu trochu víc invence a dalšího rozdílu, který by zajetý rituál opět trochu narušil a odlehčil – právě ta odlišnost v případě prvních čtyř postav mi připadala osvěžující. Zpomalení patrné od schůzky Slečinky s Básníkem sice ke konci s posledními postavami polevuje a tempo inscenace se navrací, opět jej však přetrhne na můj vkus poněkud dlouhý závěrečný rej.  

Herecké výkony všech obsazených působí velmi vyrovnaně. Režijní záměr zdržet se psychologického herectví a nevstupovat do postav se hercům daří plnit, opět tím současně zesiluje vyvolávaný pocit chladu a odcizení. Z mého pohledu k nejsilnějším a nejvýraznějším patřily herecké výkony Veroniky Lazorčákové, a to v obou jejích dialozích, Roberta Mikluše a Jindřišky Dudziakové.

Nebýt v programu i v podcastu k inscenaci proklamovaných myšlenek, představ a tvůrčích záměrů, považovala bych Rej Národního divadla za velmi povedenou inscenaci. Považuji ji za velmi povedenou inscenaci vlastně i bez ohledu na to, že všechny zmiňované myšlenky se mi zdaleka najít nepodařilo, a to ani při následném hledání – bohužel to platí o většině z nich. Ať už jde o myšlenky spojující Rej s epidemií, či o propojení se smrtí. Zejména však pokud jde o odkazy k době vzniku hry, představované Speerovým plánem na zadní stěně a propojení tohoto plánu s myšlenkami právě na minulost (doba vzniku hry – doba nadcházející katastrofy), ale i budoucnost (plán budoucího, byť nikdy neexistujícího města); ty hlavně jsou inscenací samotnou naznačené tak lehce, že zůstávají pro diváka v podstatě neodhalitelné, a to bez ohledu na význam, jaký je jim kladen právě v doprovodných materiálech. 

Samozřejmě může být problém v mé pozornosti, chápavosti a v mém přijímání inscenace, nicméně z mého pohledu se prostě tyhle všechny myšlenky inscenaci samotné předat nepodařilo.

Jakkoli si tedy ráda zpětně k inscenaci dohledávám informace v programech a na stránkách divadel, v tomto konkrétním případě to úplně nemůžu doporučit. Ačkoli jsou to všechno myšlenky zajímavé, ve výsledku mi rozpor mezi tím, co jsem na scéně viděla já – jakou inscenaci jsem zhlédla a prožila (lehký rej lidských vztahů, v nichž největším a nejvýraznějším pocitem zůstává děsivý chlad a odtažitost, které o nich říkají nejvíc) a tím, co mi v doprovodných materiálech sdělili tvůrci, že jsem vidět měla, dojem trochu zkazil.