První letní den. Moje poslední divadelní představení v sezóně. Trasa Ústí nad Labem - Praha. Vedro. Klimatizace mi fouká do kontaktních čoček. Beru si nové boty. Neměla jsem to dělat. Zouvám se a bosky si kráčím Holešovicemi. Čeká mě prostor, v němž jsem se ještě nikdy nenacházela. Platí se tu bitcoiny a celé je to tady jakože free a happy. Až si připadám stará. Ale ne, vždyť od třicítky se každým rokem cítím mladší a mladší. Dávám si latté. Vyběhnu o dvě patra výše do prostoru se zvláštní atmosférou. Cítím originalitu. Usedám na pohodlnou bílou pohovku. Čekám. Jana Jankovského a Kryštofa Rímského znám z Činoheráku. Ladislav Hampl mě zase dostal v představení Sudí a Terminus. Hanu Kusnjerovou neznám vůbec. Nemám žádná očekávání, byť jsem si četla, o čem představení je. Super - začínáme. Aha, ještě úvodní slovo režiséra Filipa Nuckollse. Už chci, aby to začalo, ale dobře, nechám ho, ať povídá. Nakonec to povídání velmi vítám. Těším se. Ještě si připomínám, že - po předchozích technických problémech - nesmím zapomenout zaplatit vstupenky. Ačkoliv... Co kdybych je nakonec nezaplatila? Kdo by to zjistil? Takové zvrácené myšlenky! Bože, ti lidi opravdu milují to, co dělají! To je dar! A už se nechám unášet. Vtáhne mě to okamžitě. Vůbec nemám potřebu přemýšlet nad ničím jiným (a že se mi to občas při představeních stane). Jen tak prostě jsem a celé si to užívám. Směju se. Cítím tíseň. Smutek. Všechno dohromady. Celou dobu fandím Thomasovi, aby ho nevyhodili. Je to snad proto, že jsem něco podobného zažila na vlastní kůži? Odmalička jsem byla outsider. Jo! Kmeny se totiž musejí upevňovat. Zaměstnání. To slovo. Prošla jsem jich tolik. A vždycky se tam nějaký "Thomas" našel. No jo, je to tak! Tleskám. Tleskala bych dál, ale vím, že Kryštof Rímský má opravdu problém s bolestivou nohou. Myslím, že je rád, že už se nemusí vracet. První, co si říkám, je to, že mě ohromila Hana Kusnjerová. Chci ji vidět znova! A musím konečně zaplatit!!! Další technické potíže. Trochu spěcháme. Děti jsou samy doma. To zas bude! Už to fakt trvá dlouho. Na ulici oslovím režiséra a s díky mu předávám peníze v hotovosti. A odcházím s krásným pocitem. Nádhernej projekt! Tohle se musí podporovat. Mám chuť tančit. Cítím neskutečnou radost. Svoboda! Jo, to je ono! V diáři si rezervuji datum 13. října. Další kafe. Jsem fakt kavárenský povaleč. Úžasné mraky nad dálnicí. Přijíždím domů. Otevírám dveře. Všude bordel. No jo, děti. Tentokrát jim nebudu nadávat. Ony jen svobodně a s radostí tvořily. Uléhám a jsem maximálně spokojená. Všechno má smysl i své místo. S manželem o představení ještě dlouze debatujeme. O pár hodin později vstávám a jdu do práce. Jsem v práci... a musím tohle napsat. DĚKUJI!