Rozhovor

Terezu Vilišovou, herečku, kterou pražské Divadlo LETÍ obsadilo do hlavní role krásné a tak trochu zhýralé Faidry, znáte nejspíše ještě jako Taťánu z Evžena Oněgina od ostravských Bezručů, případně z některé z jejích rolí souboru činohry Národního divadla. Povídali jsme si s ní o tom, kdo je Faidra Mariny Carr, jak se jí zkouší v přírodních kulisách štvanického ostrova, i jak je na tom se vztahem k mystice.

Antické drama a celá řecká mytologie vytvořila silné archetypy postav, vůči nimž máme stále potřebu se vymezovat. Sama teď vystupuješ ve dvou inscenacích současných textů, které jsou do jisté míry přepisy řeckých mýtů - kromě inscenace Konec Faidry také v inscenaci svého kmenového Národního divadla Vítejte v Thébách. Jaký je tvůj vztah k antice jako takové?
Moje první role v mém prvním angažmá byla Ifigenie v Aulidě. No, stydím se ještě teď. A antika jako taková? Nevím, jak ji uchopit, aby se dnes antická hra dala udělat dobře. Ale současné hry s odkazy k silným archetypům, k mýtům, mě baví moc.

při zkoušce inscenace Konec Faidry (foto: Martin Špelda)

Faidra, to je postava velmi rozporuplná. Celé generace umělců se přou o to, jestli byla svůdkyně nebo nevinná oběť. Jak vyznívá v novodobém přepisu irské dramatičky Mariny Carr a jak ji vnímáš ty sama?
Jsem ve stadiu zkoušení, je pro mě teď těžké mluvit o postavě, kterou zatím ještě hledám. A i tak radši postavy hraji, než o nich mluvím. A úplně nejradši bych byla, kdyby si diváci na postavu Faidry udělali názor sami, až uvidí představení. Pokud se nám povede vystihnout její rozporuplnost, bude to skvělé. Samotný text mě nadchl po prvním přečtení. Tajemství, lehkost, nadhled, vtip...

Tvým hereckým partnerem v roli býkobijce Thésea je herec Divadla Na zábradlí Václav Vašák. Setkáváte se spolu na jevišti poprvé? A jak se vám hraje tak rozporuplná milenecká dvojice, jakou Faidra a Theseus bezpochyby jsou?
S Vaškem se pár let známe, ale na jevišti se setkáváme poprvé. A zkouší se mi s ním skvěle, myslím, že je úplně jedno, zda zkoušíme rozporuplnou mileneckou dvojici, nebo bychom zkoušeli třeba harmonickou sourozeneckou dvojici. Baví mě, jak Vašek o postavách a situacích přemýšlí, jak si je představuje v prostoru atd. Myslím, že nemusíme vůbec hledat cestu, jak se na sebe herecky naladit, je to velká pomoc. Asi nám pomáhá i to, že máme za sebou spolupráci se stejnými režiséry a podobný názor na divadlo.

Jedním ze zásadních témat celé antiky je osud, kterému nelze uniknout. Věříš na osud, který je nám předurčen? Nebo myslíš, že každý je svého štěstí strůjcem?
Odpovím dvěma mými oblíbenými replikami:
„Osud neexistuje. Jenom změna“ (Vítejte v Thébách)
„Včerejšek byl příčinou dneška, stejně jako z dneška vyklíčí zítřek i všechny další zítřky...“ (Konec Faidry)

Kromě krutého osudu jsou to samozřejmě i spletité a komplikované rodinné vztahy, co se táhne jako červená nit celým Faidřiným dramatem. Láska, vášeň, rodinná pouta, touha, prokletý rod… Co ty a návraty ke kořenům? Strávila jsi pomalu končící divadelní prázdniny spíše v rodinném kruhu ve svém rodném městě, nebo na cestách?
Od všeho bylo trošku. Snažila jsem se co nejvíce času strávit s mým milovaným partnerem a s rodinou, protože ten společně prožitý čas je pro mne opravdu jedním z největších bohatství, které „mám“. Takže jsem byla chvíli v Ostravě – za rodinou, na klauniádách pro Zdravotního Klauna o.p.s. - za prací, na horách – na čerstvém vzduchu, a za poznáním v Palestině a Izraeli. A teď o víkendu jsem si prožila opravdu „návrat ke kořenům“, protože jsem jej částečně strávila oblečená v šatech, v takovém chudším kroji, tedy v šatech, které šila a vyšívala moje prababička Elka.

Pro irské dramatiky je typické úzké propojení s mysticismem. Autorka Konce Faidry Marina Carr tvrdí, že sama často bojuje s duchy, věří na anděly a dokáže mluvit se zvířaty. Co ty a mystika?
Já věřím v sílu přírody. Jsem až přecitlivělá vůči zvířatům, takže je nemohu jíst. Nejlépe se cítím v tichu na horách, pod širým nebem, prostě kdekoliv v přírodě. Když se pak zastavím, cítím, že jsem součástí dokonalého a harmonického celku a je mi krásně. Taky věřím v kritické myšlení. Dnes si mnoho lidí hraje na mystiky, manipuluje s lidmi a využívá jejich slabost ve svůj vlastní prospěch...

S Divadlem LETÍ nespolupracuješ poprvé, už v roce 2009 jsi byla součástí mezinárodního projektu, který vyústil do česko-německé inscenace Zazděná/Mauerschau. Režisérka a umělecká vedoucí LETÍ Martina Schlegelová je navíc tvoje spolužačka z DAMU. Jak vnímáš postavení tohoto divadla na české divadelní scéně? Chodíš do VILY Štvanice na divadlo?
V poslední době jsem bohužel viděla jen krásné představení Olga aneb Horory z Hrádečku a skvělou Pavlínu Štorkovou v něm. Na další inscenace se chystám a těším. A myslím, že divadlo LETÍ si vybudovalo v rámci divadelního světa své pevné místo.

Tvou domovskou scénou je pražské Národní divadlo. Nesvazuje herce, který je členem souboru „zlaté kapličky“, úcta k historii a všem hereckým legendám, které se zde vystřídaly?
Úctu k historii Národního divadla mám velkou. Vždycky, když si sednu jako divačka do hlediště Stavovského nebo Národního divadla, v myšlenkách se zastavím a začnu pořádně vnímat prostor kolem mě, tak cítím takovou sváteční atmosféru. Ale snažím se vůbec nepřemýšlet tak, aby mě něco svazovalo… To je k ničemu. To mi nijak nepomůže. V Divadle Petra Bezruče jsem také cítila úctu k hercům, kteří v něm hráli přede mnou. A měla jsem velkou zodpovědnost k práci, kterou jsem tam měla vytvořit. Na jakémkoliv projektu, který zkouším, se snažím k věcem přistupovat stejně. Zodpovědná příprava, radost, nasazení… Všude je to stejné, máte nervy před premiérou, jestli to dopadne tak, jak si přejete. Jen na Národní divadlo „je víc vidět“…

Dlouhá léta jsi působila v ostravském Divadle Petra Bezruče. Bylo těžké přesunout se do hektické Prahy a vyměnit také poměrně komorní divadelní prostor za velké jeviště pražského Národního divadla?
Ne, protože jsem změnu vyloženě potřebovala. Odešla jsem na volnou nohu, a pak přišla nabídka od Dana Špinara. V Praze jsem studovala DAMU a velmi si stověžaté město zamilovala. Ano, Praha je hektická, ale překrásná. A navíc je tu mnoho míst, která hektická nejsou. Baví mě, že ji stále objevuji. Pořád nacházím nová místa, která jsem neznala. A to mě vždy těší, když zažiju ten pocit, to okouzlení a překvapení, když objevím další nové místo, které mě nadchne. To si pak připadám jako turistka, která je v Praze poprvé. Je to jako na dovolené. A co se týče velikosti divadel, byla jsem naopak ráda, že mě čeká úplně jiný typ prostoru, než na jaký jsem byla zvyklá. Potřebuji pestrost, myslím, že pro herce je dobré být ve střehu, než si jet v zajetých kolejích.

Letošní díl festivalu Antická Štvanice vystupuje na sociálních sítích pod hashtagem #sledujbíléhobýka. Proč by neměli divadelní diváci štvanického býka minout? Proč by měli přijít na ostrov?
Protože budeme hrát dva překrásné texty. Protože je na ostrově díky řece, stromům a noční obloze nádherná atmosféra. Protože to budeme hrát jen párkrát. A protože je lepší jít ven, než sedět doma...

Vstupenky můžete rezervovat zde.

...s využitím materiálu Divadla Letí (ptala se Marie Špalová)...