Z tiskových konferencí

Příběh o ženách a nejen pro ženy na scéně Divadla ABC a černá komedie v Divadle Rokoko o tom, že v tomhle světě se už nemůžete ani oběsit bez politických komentářů, tvoří tradiční premiérové double Městských divadel pražských, kde dva týmy na dvou scénách připravují dvě nové inscenace. Obě sledují pro MDP typickou dramaturgickou linku, tj. reflektovat situaci současného člověka zejména v jeho nejsoukromější sféře a proměnu rodinného života na pozadí změn společenského systému, resp. myšlení čím dál „umělejší“ společnosti.

Ondřej Zajíc, Jiří Hána, Lenka Termerová

Hra Abandonment (Opuštěnost), pro českou verzi užit název Ostatní světy, je jediným dramatickým počinem světově známé prozaičky a scenáristky Kate Atkinsonové. Stejně jako ve svých nejznámějších románech (V zákulisí Muzea a Neuzavřené příběhy) se i v její jediné hře prolíná svět minulosti a současnosti, zamotané osudy žen, toužících po lásce, štěstí, ale i osobní svobodě. „Autorka sleduje oba tyto světy s ironickým nadhledem, nikoho neodsuzuje, ale nikomu ani nefandí,“ podotýká dramaturgyně Věra Mašková.

Ostatní světy se české premiéry dočkaly před čtyřmi lety v Národním divadle moravskoslezském (v režii Janusze Klimszy). V Městských divadlech pražských novou inscenaci připravil režisér Radovan Lipus.

Radovan Lipus

Za názvem Ostatní světy se skrývá strhující příběh viktoriánských žen, jejichž životy ničila podřízenost, závislost a ortodoxní lpění na rodině, a které tolik bojovaly za svobodu a rovnoprávnost. Střetávají se s těmi, které to s rovnoprávností a svobodou přehnaly tak dokonale, že úplně ztratily schopnost žít v páru... Které z nich jsou šťastnější? Hra nabízí spoustu otázek, které jsou stále živé. A hlavně výrazné herecké příležitosti především pro ženskou část souboru MDP. Až hrozilo nebezpečí, že se z režiséra Radovana Lipuse stane vášnivý feminista... Ihned to ale se smíchem vyvrátil: „Autorka je vůči nám mužům nekompromisní, vedle žen se scvrkáváme...“ Zejména Dana Batulková si konečně taky jednou zahraje „potvoru“, za což je velmi ráda.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, Ostatní světy nabízejí také téměř detektivní zápletku, humor a konfrontaci světa minulosti s tím současným prostřednictvím ženských osudů. A jaké ten duchovní „pokrok“ má důsledky. Možnosti nás předhánějí před odpovědností... Proto ne náhodou byla zmíněna podobnost se Stoppardovou Arkádií. Herecká práce i zde vyžaduje hereckou přesnost a pro scénografa hledání specifického výtvarného klíče.

„Forma prolínání dvou časových rovin a chytrý anglický humor, ale i jiskření různorodých ženských charakterů, to vše je pro divadlo velmi lákavé,“ říká Radovan Lipus. „Ženy v sobě obecně mají více citlivosti vůči světu, ale když se to „povede“, mají silnější i ten druhý pól všeho temného a krutého. Dokáží, nejen slovem, neuvěřitelně hluboko a přesně zranit, šlehnout, jedovatě zasáhnout. A obě polohy tato hra nabízí. Vše je znásobeno okolností, že se jedná o dospělé nevlastní sestry, které vyrůstaly společně v jedné středostavovské anglické rodině. Obě ženy jsou intelektuálky, jedna je úspěšná historička, druhá je suverénní novinářka, která momentálně pracuje pro bulvární časopis. V historické rovině hry jde o naopak příběh původní rodiny, která v onom domě, kde se současný děj odehrává, kdysi bydlela. Konfrontace spočívá v postavení role ženy tehdy a dnes. Jak to bylo a je s jejich svobodou, samotou, nárokem na štěstí? Před 150 lety by si jistě nikdo nedovedl představit, že se ženy emancipují do té míry, až pro mnohé z nich vůbec nebude důležité se vdát a mít rodinu. Že bude možné pořídit si dítě umělou cestou a vychovávat je s jinou ženou. To je velký posun od velmi přísné viktoriánské sešněrované morálky k uvolnění a mnohdy i bezbřehé, možná až zoufalé svobodě.“

Henrieta Hornáčková, Dana Batulková, Radovan Lipus

Název druhé premiéry je poněkud morbidní. Sebevrah je hra o tom, jak se z outsidera stát celebritou. Dotýká se zásadního tématu identity člověka neskutečně groteskním způsobem. Autorem hry je Nikolaj Erdman. U jména tohoto ruského dramatika a scénáristy pravděpodobně nejdříve budete tápat, přesto jeho práci zná u nás každý. Úplně každý! Byl totiž scenáristou kultovní pohádky Mrazík nebo animovaného seriálu Jen počkej, zajíci! „To ale byly už jen drobky jeho talentu po tom, co byla jeho tvorba utnuta stalinistickým zákazem,“ poznamenala Věra Mašková.

Dílo, které jej proslavilo ve světě, je vedle hry Mandát právě černá komedie Sebevrah. V Divadle Rokoko ji připravuje režisér Ondřej Zajíc s Jiřím Hánou v hlavní roli.

„Snad poprvé se nám podařilo najít hru, která už patří do zlatého fondu dramatické literatury, a přitom tak přesně rezonuje s aktuální situací. Rozjíždí se v ní zvrácený byznys, v jehož soukolí se ocitá jeden nebohý člověk, který jen prožíval hlubokou osobní krizi,“ říká Věra Mašková.

„Hry Nikolaje Erdmana tvoří v ruské literatuře přímou spojnici mezi gogolovským satirickým dramatem a absurdním divadlem. Nejvýrazněji právě Sebevrah z roku 1928, ve kterém i po více jak osmdesáti letech od uvedení najdeme překvapivě aktuální momenty,“ dodal režisér Ondřej Zajíc.
Dramaturgyně Věra Mašková dále prozrazuje: „Hlavní hrdina je řečeno dnešními slovy „lůzr“, který se paradoxně může proslavit svou smrtí. Podsekalnikov je nezaměstnaný muž, frustrovaný tím, že ho živí jeho žena. V době, kdy je hodnota člověka poměřována jeho výkonností, a kdy má jen takovou cenu, jaká se dá vyčíslit na trhu práce, je bezcennou komoditou. Jeho milující bližní, sousedi z pavlače, usoudí, že by měl tuto bezcennou komoditu alespoň nějak zhodnotit, ukončit trápení své rodiny i svoje, a zabít se. Ovšem zabít se za nějakou krásnou politickou ideu. Poté, co podnikavě zveřejní záměr nadějného sebevraha, vylezou z nejrůznějších děr existence, které mají k dispozici nějakou úžasnou ideu, vhodnou k tomu, aby pro ni někdo zemřel, pokud to bude někdo jiný než oni sami. A rozjede se obchod se smrtí a idejemi. Navzdory tomu, že potencionální nebožtík je čím dál méně přesvědčen o tom, že se touží odebrat na onen svět. Pravda, dokud je oslavován jako hrdina, hřeje se v záři reflektorů. Čím víc se ale blíží okamžik skutečného skonu, tím se mu i bědný život zdá lákavější. Jenomže slib je slib a obchod je obchod. Je to příběh o ztrátě lidskosti, o ztrátě vyššího horizontu lidského bytí, o všední, každodenní podobě hyenismu, pro který se smrt bližního stává zpestřením všední nudy, ale i šanci malého člověka dojít velké katarze a prozření.“

Tato černá komedie plná vtipných gagů a bláznivých situací byla v české premiéře uvedena až v 80. letech v Satirickém divadle Brno (říjen 1987), poté se objevila v březnu 1988 ve Studiu Ypsilon v režii Jana Schmida s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli. V roce 2009 překvapilo nové, kontroverzní pojetí Pavla Kheka a Petra Mikesky v Městském divadle Mladá Boleslav.
Není bez zajímavosti, že mezi téměř až kultovní inscenací Ypsilonky a chystanou premiérou v MDP najdeme jedno společné jméno. A to Lenky Termerové, která kdysi hrála Marju – ženu hlavního hrdiny, nyní si zahraje postavu jeho tchýně, Serafimu.

Nabízí se pátrat po srovnáních či rozdílech obou inscenací. Těch rozdílů vlastně ani moc nemůže být, když text hry a absurdita celé zápletky jsou pořád stejné. Nejmarkantnější diference vznikne asi v tom, co jsme si ze hry vyzobávali kdysi a co nás osloví při současné konstelaci dění ve společnosti. Zatímco tehdejší diváci Ypsilonky akcentovali tu řekněme politickou rovinu hry, dnes pravděpodobně mnohem více z Erdmanova textu vystoupí sociální otázky. Ty dají zhořknout všem těm smíchům...

Lenka Termerová

„Tu hru miluju a nepřestávám jí být fascinovaná,“ svěřila se Lenka Termerová a vzpomíná: „Přestože tehdy režisér Jan Schmid vůbec nechtěl dávat důraz na ty politické věci, diváci stejně vždycky zcepeněli, když Podsekalnikov volá do Kremlu. Sebevrah byl napsán v období NEPu, to neskryjete. Je zvláštní, že v roce 28 se ještě ani nedočkal premiéry a hned byl zakázaný. Stejně jako v 68 u nás. Až ke konci 80. let nám povolili Sebevraha uvést, ale sotva jsme s ním vyjeli na zájezd do Hradce Králové, byl průšvih – kraj rozhodl, že už tam jako Ypsilonka nesmíme.“

Role Podsekalnikova byla od samého počátku vybraná pro herecký naturel Jiřího Hána. Podle Ondřeje Zajíce jasná volba! Představitel hlavní role svou postavu charakterizoval takto: „Podsekalnikov není magor, je to jednoduchý člověk, který je jenom velmi upřímný a jenom nelibě nese svou situaci. Je totiž zasáhnuto jeho mužské ego a podle toho jedná tak, jak jedná. Dělá naschvály, je rejpavý a posléze už ani neví, co dělá. Vše se prohlubuje s jeho existenciální krizi, a tak se rozhodne pro sebevraždu, hyeny se toho chytnou..., ale zastřelit se samozřejmě nedokáže. Nejhorší na tom je, že do takových situacích se můžeme dostat velmi jednoduše i my dnes. Podívejte se, jaké máme hypotéky, jak jsme ztraceni, když ztratíme práci, jak na babičky kvůli různým „inteligentním“ podfukářům chodí exekutoři...“

„Když negeneruje zisky, je přece jasný kandidát na sebevraždu. Okolní společnost mu dá pocítit tu nedůstojnost a zbytečnost jeho života. Jediná karta, co Podsekalnikovi zůstává v ruce, je provést sebevraždu. Erdman výborně napsal všechny situace, vykreslil charaktery postav a směřuje k velkému finále, resumé, že tenhle človíček nechtěl nic víc než žít normální slušný život. Když se z obyčejných věcí, jako jsou práce, péče o zdraví, bydlení stane luxus, který si mnoho lidí nemůže dovolit, ukazuje to na blížící se katastrofu... Jak 20. století dokázalo vznikem různých diktatur několikrát,“ poukazuje na hodně mrazivý podtext Erdmanovy komedie Věra Mašková.

překladatelka Alena Morávková

Nikolaj Erdman byl blízkým přítelem Michaila Bulgakova. Právě na základě překladů Bulgakovova díla do češtiny to byl právě Bulgakov, kdo Erdmanovi doporučil vynikající českou překladatelku Alenu Morávkovou. Ta se s Erdmanem také i setkala. Bylo to v roce 1968, dva roky před jeho smrtí. Paní Morávková vzpomíná: „Působil dojmem zcela zlomeného člověka, ale tu svou velkou moudrost v sobě stále měl.“

-mys-
[foto: Michal Novák]