Z tiskových konferencí

Bohumil Plánovský, vedoucí skupiny Biochemie a molekulární biologie Ústavu chemické ekologie AV ČR dosáhl na metu nejvyšší - podařilo se mu objevit mechanismus vzniku nového druhu a tedy podstatu evoluce. Při této příležitosti napadne jeho dávného přítele Adama Šmída, že bude genom sekvencovaný Plánovským analyzovat ze svého pohledu, z perspektivy matematického lingvisty. Budeme-li genom chápat jen jako posloupnost dvaceti písmen, které kódují jednotlivé aminokyseliny, není náhodou v genomu zašifrován nějaký vzkaz od bytosti či bytostí, které nás stvořily? Pokud jsme tedy byli stvořeni, samozřejmě.
...Toto je výchozí situace nové komedie René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj, kterou napsal na objednávku činohry pražského Národního divadla a která je od listopadu loňského roku uváděna na Nové scéně. A patří mezi nejnavštěvovanější tituly. René Levínský, spoluzakladatel legendárního amatérského souboru Nejhodnější medvídci, tak jako autor (konečně) pronikl na naši první scénu, nyní se s jeho svébytnou poetikou a ještě originálnějším smyslem pro humor mohou seznámit v dalším „velkém divadelním domě“, tentokrát v Brně. Hra zde bude uvedena v modifikované verzi – odehrává se na brněnských vědeckých ústavech i v brněnských restauracích, její finále probíhá v parku v Lužánkách.

První inscenaci sezony v Městském divadle Brno připravuje režisérka Hana Burešová.

„Většinou děláme mrtvé autory, v tomto případě jde o autora velmi živého, který má co říct. Není to naše první setkání, v mém domovském Divadle v Dlouhé jsme dělali jeho „Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou“ z železničářského prostředí a moc dobře víme, že jeho dvorním režisérem je Andrej Krob. S takovou osobností se snad ani nemůžeme rovnat, přesto jsme se rozhodli, že zkusíme inscenovat další Levínského hru. Pro mě jsou jeho texty půvabné hrabalovsko-havlovské melanže, v tomto případě i stoppardovská. Baví nás absurdní styl jeho her, ve kterých se dá vypozorovat i přesah do filozofie. To všechno jsou důvody, proč jsme si tuto hru vybrali,“ říká režisérka Hana Burešová. „Na inscenaci kolegy Friče uváděnou v Praze na Nové scéně jsem se podívat nešla, aby mě to ničím neovlivnilo,“ rychle dodává.

na tiskovém setkání v klubu MdB

„Stoppardovský příměr poprvé použila kritika především v souvislosti s hrou Poincarého domněnka (kromě Nejhodnějších medvídků ji inscenoval soubor Tygr v tísni),“ upozorňuje dramaturg Jiří Záviš. „I v této hře Levínský umí vědecké problémy nebo časový sled událostí nesmírně vtipně vložit do vztahových peripetií, propojit je s běžným životem. Ačkoli hra hýří vědeckou terminologií, netřeba se bát, že tomu nebudete rozumět.“

„Pro nás humanitně orientované je to šílená hatmatilka, s překvapením ale zjistíte, že to dává smysl,“ dodala Hana Burešová. „A to, že něčemu absolutně nerozumíte, dává celku určité tajemství...“

Petr Štěpán, na kterého čekala „kláda“ při studování textu, říká: „Až během opakovaného čtení se dostáváte k významům a postupně objevujete, že za tou odbornou terminologií se skrývá jednoduchý a přitom zajímavý příběh. Něco takového napsat je podle mě velké umění. Rozhodně je o čem hrát. Připomíná mi to toho Stopparda, toto je také „jiná“ herecká cesta... Jsem u divadla už docela dlouho, leccos mám naučené, kdežto tady v náladách, ve střihu, v těch půvabných drobnostech… šuplík obsazený zkušeností jsem neměl. A to víte, že na začátku byla moje drzá otázka: „koho tohle bude bavit?...!“

„Netrapte se, něco je tam jen kvůli zvukomalebnosti; juvenilní hmyzí hormony jsou úplně v pohodě,“ usmívá se René Levínský.

Vedle absurdního stylu doporučujeme sledovat i jazyk, s nímž autor pracuje. Žádný perfektní slovosled, prostě je to psané podle toho, jak postavám Levínského her běhají mozkové neurony (nebo tak něco), kdy význam je nade vše.

„Chodím často se natřásat na premiéry a často slyším, že to napsal nějakej blázínek, který toho zatím moc nenapsal,“ přiznal čím dál více pobavený autor.
Tak to pozor, své hry poctivě rozděluje mezi pseudonymy, napsal řadu her pro děti. A původní profesí je fyzik a matematik, působil či působí jako univerzitní pedagog a vědecký pracovník. V jiném plánu je dramatikem, překladatelem a členem zahrádkářské kolonie.
(...Teď hádejte, odkud si autor vypůjčil jména postav právě této hry, nápověda: z vědeckého prostředí to není, tedy pokud zahrádkaření nepokládáte za vědeckou činnost.)

Nejhodnější medvídci už od konce 80. let pobuřovaly na přehlídkách amatérského divadla, jak poznamenal Jiří Záviš. Tak dlouho je René Levínský aktivním divadelníkem, kterého až „Plácačka“
posunula do zájmu profesionálních divadel.

Jelikož Brno je město vědy, tvůrci přišli s nápadem, že by bylo zajímavé přizpůsobit hru brněnským reáliím. Autor s tím souhlasil, neboť sám má k Brnu osobní vztah. (I když určitý podíl mystifikace prostě ve hře zůstane.) Hana Burešová šla tak daleko, že si ověřovala, zdali v restauraci, o níž je v upraveném textu řeč, mají polední menu, tak, jak stojí v textu. Přesto tvůrci žádají o shovívavost, kdyby přece jen došlo na nějaký ten drobný nesoulad s tím, co znají patrioti.

Hana Burešová, René Levínský

Možná je čas vysvětlit sofistikovaný název inscenace. Slova se ujal autor: „Názvy některých mých her jsou špatné překlady z angličtiny. A tentokrát za to může Jan Frič, režisér té pražské inscenace, který se mi - na můj popud - svěřil se svými formujícími zážitky. Jedním z nich byly počítačové hry na prvním PC. Po vložení diskety se zobrazil ten pro osmiletého kluka fascinující pokyn „Press Space to Continue“. To mě okamžitě inspirovalo. Tváří se to jako název s přesahem, ale žádný přesah tam není, stejně jako v celé hře.“

„V té hře je tolik vrstev, jedna z nich je až faustovká nebo moralitní linie, autor je skromný...,“ oponuje Hana Burešová. Ta hra je vskutku šifrou něčeho mnohem podstatnějšího. A otázky, které nová Levínského hra klade, jsou vlastně docela staré. Můžeme (a smíme) lidský genom modifikovat a stvořit „nového lepšího člověka“? Kdo je vyvolen, aby vyzval lidstvo na novou cestu?

Na Činoherní scéně Městského divadla Brno vedle Petra Štěpána uvidíte Alenu Antalovou, Světlanu Janotovou, Igora Ondříčka, Viktora Skálu, Ivanu Vaňkovou, Miloslava Čížka, Rastislava Gajdoše, Aleše Slaninu a Jana Mazáka.

.....
foto: Michal Novák