Z tiskových konferencí

Při pohledu do uměleckého portfolia režiséra Ondřeje Sokola snadno zjistíme, že má svého „dvorního“ dramatika. A to, že Martin McDonagh, britský dramatik irského původu, patří u nás k často uváděným autorům, je také jeho zásluha. Nyní Ondřej Sokol přeložil a inscenuje v Činoherním klubu již čtvrtou divadelní hru Martina McDonagha. A jde o čerstvou novinku! Hra Kati (v originále Hangmen) byla uvedena poprvé v září loňského roku v londýnském Royal Court Theatre, krátce na to se objevila ve Wyndham´s Theatre na West Endu. Nebo ještě jinak: Martin McDonagh se po dvanáctileté přestávce vrátil na jeviště londýnských divadel.

Hra se odehrává v Anglii v době, kdy byl zrušen trest smrti. A kati měli problém... Ačkoliv příběh Hangmen je fikcí, hra vychází z reálných faktů. Nápad na hru o slavných britských katech šedesátých let McDonagh dostal už při inscenování Poručíka z Inishmoru (The Lieutenant of Inishmore, 2001), ale napsal ji teprve loni – prý za pouhý měsíc. Jak uvedl v rozhovoru pro New York Times, hra se původně měla odehrávat v Londýně, nakonec ji zasadil do průmyslového městečka Oldham poblíž Manchesteru. Harry Wade (na jevišti v podání Martina Fingera) neexistoval, postava je ale pojmenovaná podle popravčích Stephena Wadea a Harryho Allena. Allen vedl 41 poprav, včetně poslední popravy v Británii v roce 1964. Tak jako McDonaghův Harry nosil motýlka. Albert Pierrepoint (toho ztvární hostující Alois Švehlík) opravdu žil a za 33 let popravil 400 lidí. Přesto nevěřil, že má trest smrti odstrašující funkci. Pierrepoint a několik dalších katů napsalo memoáry. Jak Allen, tak Pierrepoint vedli vlastní hospodu.
„Počátkem šedesátých let existovalo v Anglii jisté napětí. Na jedné straně se vynořili Beatles a současně přetrvávaly viktoriánské praktiky a popravy lidí, někdy i nevinných. Chtěl jsem tohle napětí prozkoumat,“ nechal se slyšet Martin McDonagh. Katy spojuje s šedesátými léty i dramatická inspirace Ortonovými šibeničními fraškami a Pinterovými tajuplnými gaunery.

Martin Finger, Ondřej Malý (foto: Michal Novák)

McDonaghovy dramatické texty se vyznačují scénami explicitního násilí a (hodně) černým humorem. Od Katů v Činoherním klubu čekejte ještě cynický vtip. „Hra postihuje naše buranství, úchyláctví i křehkost a zároveň, jakoby mimoděk, míří k originální úvaze o lidské spravedlnosti,“ zamýšlí se ředitel divadla a dramaturg inscenace Vladimír Procházka. „McDonagha máme rádi, protože je to autor drsný, skandální, cynický, zároveň ale vtipný, čímž se jeho hry liší od takzvané collness dramatiky. V  jeho hrách je - sám to říká - někde schované srdce. Schované tak, že není snadno rozpoznatelné, ale je tam.“

Ondřej Sokol na adresu McDonaghových her poznamenal: „Přijdou mi jako Cohenovy písničky. Všechny jsou téměř stejné, přitom každá vás překvapí tím, co je uvnitř nich, stále objevujete něco nového. Styl ovšem zůstává. McDonagh je moje láska a na mém vztahu k němu se nic nemění, i když se prakticky nevídáme,“ vtipkuje Sokol. „Ani se na jeho hry nejezdím dívat do Londýna, rád dělám na textu, který je pro mě nový a kdy nemusím vymýšlet, jak to udělat jinak. Jedinou výjimkou byla zahraniční produkce Pana Polštáře, kterého jsem tedy viděl, protože jsem byl původně přesvědčený, že něco takového dělat nebudu.“

Hra v originále promlouvá místním nářečím. „To jsem samozřejmě musel v překladu eliminovat. Konzultovali jsme to s agenturou, jestli by souhlasili s jiným řešením, například odlišením, jak se ti lidé chovají. Zapojovat jiný ekvivalent vycházející z našich reálií by nebylo patřičné ani dobré řešení. Zachovávám však rozdíl mezi člověkem přicházejícím z Londýna a společností lidí z malého městečka, i když o „malém městečku“ to také není,“ říká Ondřej Sokol. „Ta hra je tentokrát přísně dobová, odehrává se v roce 1965, a řeší zásadní věci; jestli trest smrti vůbec může fungovat a má-li člověk vůbec právo něco takového vykonávat. Vedle toho se zabývá spoustou osobních otázek. Opravdu hodně „názvuků“ spojuje Katy se Syngovým Hrdinou západu, kterého jsme tu také hráli: prostě hodně lidí se jinak staví k tomu, když se někdo popravuje a jenom se o tom mluví, a jinak, když jsou u toho na vlastní kůži. A pak je tu otázka, zda vůbec můžeme vědět, co je vlastně pravda...“

Dalibor Gondík, Štěpánka Fingerhutová, Dana Černá, Václav Šanda, Ondřej Sokol (foto: Michal Novák)

Inscenace má poměrně široké obsazení, včetně řady hostů „se závazky“ jinde. Co je radostí pro diváky, je obtíží při hledání termínů (např. v lednu Katy na programu Činoherního klubu nenajdeme), ale Vladimír Procházka ubezpečil, že v Činoherním klubu nejde o nic neobvyklého a při sestavování programu na další měsíce tomu bude dána patřičná pozornost.
„Činoherní klub ostatně vznikl jako místo, kde scházejí herecké osobnosti. Pro každou roli hledáme nejvhodnější typ bez ohledu na to, zdali herci jsou tady v angažmá. Důležité je, aby text dostal nejlepší interprety a fungovala ta herecká chemie,“ říká k této otázce Ondřej Sokol.
„Úplně náhodné setkání to nikdy není, když při zkoušení máte pocit, jakoby tady všichni byli odjakživa. Platí to i pro naši special guest star - Aloise Švehlíka,“ dodal s úsměvem Vladimír Procházka.

Jedním z hostů je Ondřej Malý, člen hradeckého Klicperova divadla. „Už na zkouškách Katů mě bavilo, že účinkuju v hororu i komedii zároveň,“ říká, čímž vystihl další z pocitových dopadů této hry.

-mys-