Neo

První jednání úplně mimo mísu, hodinu sledujeme s hlavní dějovou linkou nesouvisející příběh Miry, Haniny neteře. Jediná důležitá informace pro druhé dějství je, že Hana je mešuge. Druhé dějství pojednává o tom, jak Hana přišla ke své duševní nemoci a mají to být zjištění zvídavé Miry. Jen proto jí byl věnován takový prostor a hodina mého života. Odpovědí na otázku ´jak?´ je ´holokaust´. Tohle téma se pro mě tímto definitivně uzavírá a už o něm nechci nikdy nic dalšího slyšet, natož vidět. Už mě s tím, prosím, nikdy neobtěžujte. P.S.: Tisíc korun za vstupenku do druhého pořadí, kde sedím se svými 183cm bokem, abych se vlezl???!!! Zlodějna!

Absolvovali jsme druhou reprízu (18.11.2024) s tím, že jsme vůbec netušili, do čeho jdeme, protože tady před naším představením nebylo ještě ani jedno hodnocení. Po pravdě jsem od toho skrz ten nicneříkající název moc nečekal, o to lepší jsem ale měl z představení po jeho skončení dojem. Hra má být údajně i více než 100 let stará a je otázkou, nakolik ji dramaturg upravoval pro nás současné diváky, ale přišlo mi až neuvěřitelné, jak srozumitelným jazykem ke mně promlouvala. První dějství mělo pomalejší náběh, druhé naopak trošku uspěchaný závěr, ale celkově velká spokojenost a poděkování všem, kdo se mi dnes postarali o příjemnou zábavu.

Bez znalosti knižní předlohy není šance hru plně pochopit. Vsadím se s kýmkoliv o cokoliv. A pokud už by se někdo takový náhodou našel, tak si to neužije, protože bude muset dávat pozor jak ve škole. S tím rozdílem, že ten nepřetržitý příval informací netrvá 3/4 hodiny, ale pětkrát, šestkrát dýl. Hodnotil bych i hůř, už takhle jsem ale za exota. Je to tady samej pokrytec.

Dalece to předčilo má očekávání. Pokud bych směl pro opis použít jen jedno jediné slovo, zvolil bych VYNIKAJÍCÍ. Můj spontánní potlesk patřil v pátek 19.4.2024 mimo jiné také osvětlovačům, zvukařům, pochopitelně režisérovi, hercům, panu Galiovi, ale v první řadě asi člověku, kterého napadlo podtrhnout všechen ten zmar zvolenou formou destrukce scény. To bylo extrémně působivé. Oceňuji také rozumnou délku představení. Zkrátka a jednoduše mi to sedlo. Děkuji za silný kulturní zážitek.

Je to hravý a roztomilý, ale líbilo by se mi to mnohem víc, kdyby to celý trvalo jen do přestávky. Jinak mi v tom kromě té roztomilosti padesátileté sedmileté holčičky chybí nějaký poselství, nějakej přesah, něco FAKT důležitýho- nic takovýho tam není, jen to žvatlání.

Zúčastnit se Mýcení znamená, zúčastnit se dobrovolně příšerného večírku, ze kterého vám bude smutno, trapně a chvílemi i lehce šoufl. Oslovilo vás to? Tak na to určitě běžte! A jako správný pokrytec jsem i já na konci plácal a plácal a plácal. Pokrytec, kam se podíváš.

Polárka je primárně divadlem pro děti. Představení je určeno lidem od 9-ti let a hrálo se v 17:30, tak jsem si odpoledne zašel pro změnu do divadla. Nepochopil jsem ale lautr nic. Je to zmatek nad zmatek. Totální chaos. Na světě podle mě neexistuje dítě (v hledišti byly zastoupeny ze dvou třetin), které by to mělo šanci pochopit. Je mi líto rodičů, kteří jim to později museli vysvětlovat. Pro děti je to podle mě nevhodné i s ohledem na slovník a násilné scény (vražda rodičů- například). Nicméně si odnáším silný divácký zážitek (zvuky, světla, výprava) chvílemi mě to doslova vcuclo. Vážně síla.

Chvíli to trvalo, tedy trvalo to déle, než jen chvíli, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť. Poselství ke mně nedoputovalo, i když se ho pro mě snažili v rámci představení polopaticky přelouskat, líbily se mi ale některé neotřelé režijní nápady (například hromadné ráchání hamižných příbuzných v bahně), líbila se mi hudba, píseň s ukulele a elektrickou kytarou byla světová, vždycky se mi líbí Simona Zmrzlá, líbila se mi oběť, kterou tomu přináší pan Buš. Vnímám to jako náročné představení pro herce i pro diváky.

K Městskému divadlu Brno mám, slušně řečeno, rezervovaný postoj. Neslušně řečeno mě už několikrát tak nas.ali, že jsem nevydržel ani do poloviny. Tohle ale bylo, když ne vynikající (první polovina byla), tak určitě přinejmenším výborné. Viděl jsem 115. reprízu v tom patrně nejsilnějším obsazení a bylo to světové. Městské divadlo Brno má možnosti, o kterých se jiným brněnským divadlům ani nezdá. Na Bítls to bylo nejen vidět, ale ještě navíc to bylo nebývale chytré a hravé. O profi výkonech všech zúčastněných vůbec nemluvím.

Eva Novotná vynikající (!) - a to už na premiéře. U Milana Kňažka bylo znát, že si musí kromě náročného textu a partu jako takového navíc hlídat i češtinu. S ohledem na to a s ohledem na jeho věk si rovněž zaslouží absolutorium. Představení je záživné, hutné, možná jen krátce po přestávce výrazněji zvolnilo. Dějové zvraty jsou v mém věku už lehce předvídatelné, se všemi už jsem se někdy někde setkal, moment překvapení se u mě z toho důvodu nedostavoval ze sta procent. Přesto je ta hra výborně napsaná. Vícegenrační záležitost pro vyzrálé publikum. Určitě doporučuji.

Velké divadlo uvnitř malého. Panu Morávkovi už byla Husa těsná, tenhle kus to jasně dokazuje. Dospěl do fáze velkých scén. Na jeho indie období upomínají jen záměrně otevřené dveře do komory s hygienickým pomůckami a vysavačem. Mezi kulisami přibližujícími Vídeň druhé poloviny 18. století nepřehlédnutelný detail (za mě rušivý). Stopáž je nesmyslná a má za následek například to, že starý Salieri ke konci výrazně zrychlí, aby už nás propustil (vadilo). Martin Donutil dobrý v rozšafné poloze, v truchlivé slabší. Kdo viděl film, nedočká se překvapení. Odpusť, Salieri, dál překrucujeme.

Poměrně dlouho mi to nic neříkalo, ale po nějaké době to nabralo grády a stalo se to (alespoň pro mě) opravdu zábavným představením s až neskutečnými hereckým výkony, zejména co se týká Filipa Rajmonta, ale i pro mne osobně dodnes zcela neznámého Petera Butky. Bavil jsem se, moc díky.

Divadlo Radost se mi o mnoho radosti v minulosti nepostaralo, neřadím ho ke svým oblíbeným scénám. A platí to i pro dětská představení, na která v Brně raději chodím do Polárky. O to příjemnějším překvapením pro mě bylo Bylo... Od začátku do konce to má spád, energii, lehkost a vtip. Minimálně na mém představení byli herci výborní, k jedinému z nich jsem neměl zásadní výhrady, což je o to cennější, oč víc se jich ukázalo na pódiu- odhaduji to na 20. Líbila se mi scéna, líbily se mi kostýmy, líbila se mi forma zapojení publika... Dnes mi Radost skutečně udělala radost. Děkuji

V sobotu v 15.30 dostanu v divadle, v němž ke mně z pódia obvykle promlouvají Robinson, kluci Klapzubovi nebo Huck Finn, další porci oslav naší krásné kleptokracie. Ano, i v Divadle Polárka pocítili potřebu připomenout osmičková výročí (1918, 1938, 1948, 1968). Zcela zbytečně, protože naprosto tendenčně a mainstreamově. Pro doporučenou věkovou kategorii dětí (11+) jsou Prezidenti nepochopitelně sofistikovaní (rozmluvy Masaryka s Charlotte), pro dospělé je představení naopak neobjevné a zjednodušující. Moje hlavní výhrada se ale vztahuje ke stopáži- ze 150ti minut bych min. hodinu odmáznul.

Úžasně hravá, milá, dojemná záležitost o obyčejných, lehce osamělých lidech, kteří hledali povyražení a nalezli skutečné přátelství. Ohromila mě dokonalá synchronizace pohybů obou hlavních představitelů - to, co může zdánlivě působit jako improvizace, bylo ve skutečnosti 80 minut trvající choreografií. Třešínkou na dortu jsou tady gymnastické prvky, které zvládnou jen skutečně řádně zocelení sokoli. Po premiéře zasloužená standing ovation.

Představitel hlavního hrdiny - Toma (Lukáš Daňhel) - naprosto vynikající, člověk by mu věřil, že je mu 14, o tom, že by měl být čertovo kvítko, vůbec nemluvím. Ostatní herci rovněž velmi dobří, tentokrát se mi líbil i pan Skovajsa. Zhlédl jsem derniéru (za mě velká škoda) a nelíbily se mi tyto 2 věci: představitel Hucka Finna Vít Piskala (nejen kvůli vousům, drhne to herecky) a rozpačitý závěr (nepochopitelný skon indiána Joea a fakt, že se "obživlí" kamarádi nesetkali se svými příbuznými (á la Páni kluci). Celkově u mě jednoznačně převládá spokojenost a mrzí mě, že už nemá smysl doporučovat.

Temné představení v pravém, i přeneseném slova smyslu. Atmosféra by se dala krájet. Tedy za předpokladu, že byste za tím účelem užili něčeho ostřejšího. Coby dospělák jsem to ocenil a podle toho také hodnotím. Nejmenší děti ale rodiče odváděli v záchvatech pláče (nutno podotknout, že jim očividně nebylo doporučených 7+), ale i na větší děti může toto představení působit jako poctivá stezka odvahy. V kombinaci s lámáním vazu a závěrečnou dvojitou sebevraždou bych s doporučením velmi váhal.

Vynalézavá režie, obětaví herci (převlek střídal převlek, čtveřice nahrazuje jedenáctku), bavily se děti i my dospělí. Představení s námi sledovali prckové z dětského domova, mohli si i zapískat na červené píšťalky- symbol tohoto kusu, jejich nadšení by se dalo krájet, atmosféra při děkovačce jedinečná. Výhradu mám jen ke scéně s britským králem a překladatelkou, na druhém jevišti je příliš upozaděná a její repliky nepronikaly do sálu, děti v tu chvíli ztrácely pozornost.

Perfektní výprava/scéna. Žasnu, jak se dá vyblbnout se dvěma kadibudkami. Příběh poněkud zmatečný, s ohledem na množství postav lehce chaotický, pro mnohé (a zejména děti) asi víc než jen lehce. A protože je to představení pro děti, tak to vnímám jako problém. Počáteční ambice vyznívá ve smyslu učme se historii jinak, postupně se to ale zvrhne v defilé historických postav á la učebnice dějepisu. Ve škole vám u toho paní učitelka nezazpívá, o moc víc mě to ale nebavilo.

Tomáš Sukup v roli Pátka vynikající, líbil se mi i Václav Vítek coby francouzský (?) kapitán jedné z lodí, na nichž se kdysi plavil Robinson. I ostatní mladí herci hrají slušně a s velkým nasazením. Je mi to sympatické, protože často asi nebude moc pro koho hrát... :( Pěkná výprava, zdařilá režie, nečekaná pestrost. Podařené, doporučuji.

Trochu rozpačitý, patrně záměrně pomalý začátek. Představení má postupnou gradaci a nejsilnější momenty se dostaví až v závěru. Na Rapperovi je krásná kombinace humorných a hořce dojemných scén. V monologu učitele ztvárněného Martinem Trnavským se objevují skutečné myšlenkové perly. Jeho výkon je strhující. Od diváků se po našem představení dočkal zasloužené standing ovation.

Kdo uteče, vyhraje. Naštěstí nás v hledišti neobklopovaly ty nesmyslné vodní plochy, kvůli kterým se herci na pódiu nemohli téměř hýbat, takže se to dalo- zdrhnout. Ale jinak se to nedalo- sledovat, bavit se, mít z toho radost a požitek. Na to se ovšem v MDB nehraje.

Zkraťte to na polovinu a zdvojnásobím hodnocení. Slibuju. A těším. K smrti ubavený divák.

Velmi dobře Martinem Trnavským řemeslně zvládnutá řachanda s jedinou přiznanou ambicí- pobavit. A to se Ignáci Pičmanovi v mém případě podařilo. Chybějící procenta jsou daní za zvolený žánr.

Bylo to velký. Strašná, drtivá síla. Pečlivě vymodelovaná v hereckém projevu všech osmi aktérů. Výkon Juraje Kukury na hranici lidských možností, nikdy bych nevěřil, že je to tak dobrý herec (na plátně to nikdy v takové míře neprodal). Znamenité režijní nápady (hudba, práce herců s kamerou...). A zmatečnost obsahu. Bohužel. Užitečná poselství ukrytá pod haldami prázdných slov.