Camarido

Takových divadelních zážitků je mi třeba. Toho se nepřežeru. Prostě famózní, chci to vidět znovu.

Ani ne tak o lesbické lásce, jako spíš o fyzickém a psychickém vydírání. Hra na kočku a myš, dvě ztroskotané kreaturky co se hledaly až se našly. Zuzana Stivínová podává přepjatý výkon, někdy až moc tlačí na pilu, ale jestli to byl režijní záměr, tak si naopak zaslouží obdiv, že to zvládne táhnout celý čas představení. Anita Krausová je roztomilá a její přeměna v závěru je podivně sexy, reps. její postava zažívá vývoj. Vyzdvihuji energii, kterou představení má, scénické řešení a hudební vsuvky (působí bizarně a podtrhují zvrácenou atmosféru).

Hutné představení bez prázdných mometů, tzn. nepřemýšlela jsem nad tím co si dám v divadelní kavárně po děkovačce. Tereza D. je úchvatná, její herecký projev je opravdu dechberoucí, její střihy a naplněná ticha! Jan Vlasák také podává přesvědčivý výkon. Od Jana Klaty jsem doposud nic neviděla, ale dle mého vnesl na Palmovku svěží vítr a progres. Pro herce musela být spolupráce s ním velmi obohacující, a ta dřina, která za představením stojí se dostává do diváckých řad. Lze spekulovat nad mírou kontroverze. Co je pro někoho moc, pro druhého málo je. 75%

Velká směsice a snová onanine. Tolik ohnisek, prolínajících se příběhů a nepřesvědčivých střihů.
Pro mě nejednotný kus s vypovědí co ztratila se v překladu, a to jsem SKUTR fanda!
40% dávám za některé herecké výkony a zajímavou scénografii.

Nesnesitelná cokoliv bytí. O tom jak není radno si na něco zvykat, protože v další vteřině o to můžeš přijít a učíš se žít znovu. Krásná poetická inscenace, jenž je postavena na nevšedním obrazu herečky v akváriu. Koexistence člověka a vody, tolik ladnosti a 3D krásy. Jaké by to bylo mít v obýváku akvárium s lidskou bytostí?
Hlavní představitelka je křehká a voda jí chrání před světem, před námi ostatními. Je v pasti ona nebo divák? Děkuji tvůrcům za nemálo otázek, které ve mně představení vyvolalo. Nedořeknuto ne nutně znamená neukončeno.
85%

Příjemný styl vyprávění, přičemž netřeba tlačit na diváka patetickým projevem herce. Barvité konstatování faktu, jak je důležité udržovat si vzpomínky, a jak lítostivé je o vzpomínky přicházet. "Vzpomínky jsou jako cestička v lese, musí se prošlapávat, aby nezarostla."

To je tak, když potenciál předlohy je vhozen kamsi do tmy. Když herci vystupují se svou hloupostí a divák se bojí, že to nikdy neskončí. A to,že se nikdy nedozvím zda-li to byl režíjní záměr - ta pomatená holka co hraje hlavní roli, a nebo jen byla natolik nervózní, že na svém nedosatku 'vystavěla' svou roli. Naprostá nevyrovnanost a nesouhra hradeckého souboru, u kterého na to nejsem zvyklá.