Rozhovor

Koncem koronavirové sezóny se Robert Tamchyna rozloučil s Divadlem Viola. V rozhovoru například popisuje, jaké k tomu měl důvody, co ho v poslední době hodně trápilo a proč poslední den svého působení v pozici ředitele zavolal právě Josefovi Somrovi.

Proč jste se rozhodl odejít?
Motivů k odchodu z Violy bylo víc. Jak už jsem v rozhovoru právě s vámi popisoval, v posledních letech jsem se ohledně divadelní produkce a pražské kulturní mapy stále častěji vracel k tématům, která covid ještě zdůraznil: mimo jiné kolik divadel se v Praze uživí, jaká je, nebo má být dotační politika, respektive co je to divadelní dramaturgie velkých divadelních domů a malých komorních scén, které spolu často soupeří o konverzačky, rádoby psychologizující příběhy, o dobré herce… Jaká by měla být za téhle situace Viola skoro na prahu svých šedesátin? V roce 1963 byla tehdy a ještě dlouho potom jediná, výlučná a neopakovatelná… V jistém slova smyslu to platí i dnes, ale je tu hodně dalších ale… Do Violy se chodilo za velkým herectvím těch nejlepších „nablízko“. Herecké velikány jste tu měli doslova na dosah ruky. Repertoár slavných literárních děl a poezie, jaký byste jinde nenašli. V dnešní době je ale koncept poetické vinárny mrtvý, za poezií se do Violy už dávno nechodí, herci jsou k vidění všude, v televizi i na internetu a s komorním divadlem různé úrovně se doslova roztrhl pytel… Tohle jsou věci, které mě pronásledovaly stále víc.

Kdy jste o odchodu začal uvažovat?
Když svůj odchod z Violy a z divadelního jeviště oznámil Josef Somr, dlouho jsme mluvili o tom vzácném umění odejít v pravou chvíli. Tehdy jsem si znovu připomněl, že odcházet se má v okamžiku, kdy to vaše okolí nechápe a ptá se, proč (?) a nikoliv až tehdy, když si lidé kolem potichu nebo nahlas říkají, že jste tam už pár let neměl co dělat. Josef Somr by ještě měl hrát divadlo, přesto jeho rozhodnutí rozumím, i když je mi to líto. Ale můj soukromý pocit, že v současné situaci mohu Viole být něčím užitečný, se postupně vytrácel… Mimochodem, když jsem se potichu 30. června sám za sebe s Violou rozloučil, seděl jsem v prázdném hledišti a měl před očima posledních skoro šest let. A zavolal jsem z Violy právě panu Somrovi, šéfovi techniky Honzovi Pniakovi a mojí ženě. Chtěl jsem jim, každému za něco jiného, poděkovat. Třeba i za to, že jsem tu odvahu k odchodu nakonec našel.

Přišla i ona pověstná poslední kapka?
Leckdo by si mohl myslet, že tou poslední kapkou byl covid, ale je to jinak. Únava. Hodně věcí, které ve Viole, pochopitelně a přirozeně padají na jedinou ředitelskou hlavu. A navíc, Viola není soukromé ani městské divadlo, jak se leckdo domnívá. Ve Viole jsem byl jen „domovníkem“, ředitelem v rámci obecně prospěšné společnosti Viola o.p.s.

David Novotný, Taťjana Medvecká a Jan Zadražil v inscenaci Skopové na porážku (foto: Viktor Kronbauer)

Jan Hartl a Marek Eben v inscenaci Koupila jsem husu, tak nevím... (foto: Viktor Kronbauer)

Už je jasné, komu budete Divadlo Viola předávat?
Navrhoval jsem členům správní rady, aby se na obsazení místa ředitele vypsal konkurs, ale nakonec zvítězil návrh, aby se ředitelkou stala právě dlouholetá členka správní rady, Ing. Lenka Plavcová. Dáma, která Violu a dění v divadle z této pozice poznala a sleduje už delší čas.

Čemu se nyní budete věnovat?
Nechci utíkat k frázím, že si potřebuji vzít čas na odpočinek, ale vlastně to tak je… Viola mi tak či onak ze života ještě dlouho nezmizí, ale stejně jako jsem se snažil, aby se Viola vrátila k tomu nejlepšímu ze své minulosti, tak i já chci trochu oprášit svou rozhlasovou minulost a soustředit se na práci za mikrofonem a dramaturgický výběr snímků rozhlasového archivu.

Šel byste po těchto zkušenostech znovu do role ředitele kulturní instituce?
Nikdy neříkej nikdy… Ale rozhodně bych se při výběru soustředil na to, jak má podobná organizace strukturované zákulisí, pracovní tým a rozdělení jednotlivých pozic. Přecenil jsem své schopnosti v tom, abych byl - byť v malém komorním divadle - ředitelem, dramaturgem, vizionářem, copywriterem a odborníkem na reklamu a propagaci. Všechno v jednom. Ďábel se skrývá v detailu a za vším, jak známo, hledej peníze.

Jeden z mimořádných večerů: Humor jako životní styl. Milan Lasica a Milan Markovič byli hosty Roberta Tamchyny v Divadle Viola 30.11.2019. Na společném snímku ze zákulisí nechybí ani hudební mág Emil Viklický, osobnost neodmyslitelně s Violou spojená. (foto: archiv divadla)

Na co jste nejvíc pyšný za dobu svého působení ve Viole?
Možná neúspěšně se snažím, abych se pocitu pýchy vyvaroval. Ale přiznávám, že mám radost, že se - pro mě do té doby snad až příliš divadelní Viola – po letech zase vrátila ke svým kořenům s večery poezie, literárními texty a s vážnou hudbou, ať už ve spolupráci s Pražským symfonickým orchestrem FOK nebo v pořadech našich hostů. Které pražské divadlo si dovolí v dnešní době uvádět pravidelně koláž z textů bohemisty Pavla Eisnera s Janem Hartlem a Markem Ebenem? Kde jste v podobném komorním sále mohli vidět vystoupení Hany Maciuchové s klavíristou Ivo Kahánkem? Stále častěji se Viola stala také místem příležitostných hereckých setkání a oslav významných narozenin, literárních křtů a podobně. Večery pro Hanu Hegerovou, Jura Pavlica, Josef Somr a další herci s poezií Jana Skácela nebo ojedinělé koncerty Jaromíra Nohavici se zhudebněnými texty českých básníků a ruských písničkářů, to jsou pro mě - vedle běžné každodenní produkce – nezapomenutelné chvíle. A poslední zprávou v mobilu, kterou mi ještě nedávno poslal Milana Lasica, je otázka, zda se ve Viole znovu potkáme a že se na to malé jevišťátko, na podzim opět rád vrátí. Bohužel se to už nestane.

A co vás na pozici ředitele opravdu nemile překvapilo?
Když jsem do Violy přišel, doneslo se mi – zaručené herecké tamtamy – hodně nevybíravým způsobem, že tam budu posledním ředitelem. Ten, který tzv. zhasne a bohatá historie Violy se mnou vezme za své. Dlouho jsem to nemohl dostat z hlavy. Hodně lidí kolem Violy mě častovalo nedůvěrou. Jsem rád, že se nakonec tahle smutná věštba nenaplnila a že se mi společně se všemi kolegy a spolupracovníky povedlo udržet a ještě zvýšit návštěvnost a snad i povědomí o Viole. Dramaturgický plán je na stole i na další roky, podpora magistrátu má oporu ve čtyřletém grantu, stejně tak nám každoročně pomáhají Ministerstvo kultury nebo MČ Praha 1. Viola je, doufám, v dobré kondici. To je ten rozdíl: pohled diváka, na kterého Viola působí jako skvělý a zavedený fungující podnik, a věci, které divák nevidí a neměl by vidět. Jenže právě ty mě stále častěji srážely do kolen. Zvlášť, když jste zodpovědný za všechno od repertoáru až po provozní záležitosti a propagaci. A možná i proto vás pak hodně zabolí ironické popichování ze strany některých dotčených herců: "Vy nedokážete prodat těch pár židlí nebo už o nás není zájem?", když nemáte tolik peněz na reklamu, kolik byste potřeboval. A přitom děláte pro Violu první poslední. Těžko vystoupit ze stínu nejznámějšího předchůdce, ředitele a dramaturga dr. Vladimíra Justla, ovšem stát pár let právě v jeho stínu mi bylo velkou ctí.

Jakými slovy by se daly vyjádřit vaše současné pocity?
Po několika letech si užívám vlahé léto, kdy s napětím nesleduji na mobilu, jak se prodávají vstupenky na září. Ale mezi námi, mám radost, že se prodávají…
.