Rozhovor

připraveno ve spolupráci s videoportálem Dramox a Městskými divadly pražskými


V Městských divadlech pražských působíte od roku 2018. Za tu dobu jste zde ztvárnil celou řadu rolí. Která z nich pro vás byla nejzásadnější a v jakém smyslu?
Určitě Petr Švajcar v Neviditelném (Rokoko). Je to ten typ role, kdy se člověk ráno vzbudí a už má stažený žaludek z večerního představení. Ta role je krásná, těžká a myslím, že snad po žádné repríze nebudu mít ten dobrý pocit z toho, že „dneska se to povedlo“. Vždycky si řeknu, že tam zase „nebylo všechno“.

Působil jste v divadlech v Chebu a Plzni. Co Vás přesvědčilo k přijetí nabídky angažmá v MDP?
V Plzni jsem strávil šest sezón. Končila i umělecká šéfka Natálka Deáková a já si říkal, že je na čase zase někam „vyrazit“. Čekali jsme potomka, věděl jsem, že budu pendlovat mezi rodinou v Praze a divadlem v Plzni a v tom přišla nabídka do MDP. Hodilo se mi to jak profesně, tak logisticky, takže jsem ani moc neváhal.

Městská divadla pražská - Neviditelný (foto: Martin Špelda)

Městská divadla pražská spojují tři zcela rozdílné scény. Jak vnímáte tuto různorodost a je vám některé z divadel bližší?
Ta různorodost mě moc baví. Nejlépe se mi hraje asi v Rokoku, protože se tam dá víc pracovat s detailem a osobně se mi víc daří v civilnějších polohách, které právě komorní prostor Rokoka umožňuje.

Městská divadla pražská - Kanibalky 2: Soumrak starců (foto: Patrik Borecký)

V divadle Komedie vznikla v koprodukci se Slovenským komorním divadlem Martin inscenace Iokasté, která se hraje u nás i na Slovensku. Vnímáte nějaký rozdíl mezi českým a slovenským divákem? A jak se Vám hraje před slovenským publikem?
Na Slovensku se mi hraje dobře. Nějaký zásadní rozdíl mezi publikem u nás a tam nepozoruju. Jen se mi zdá, že Slováci jsou oproti Čechům více přímočařejší a vřelejší a je to částečně poznat i na reakcích v publiku. Ale jinak je tam vztah herec-divák nastaven úplně stejně, v dobrém i v tom „zlém“.

Městská divadla pražská - Iokasté (foto: Braňo Konečný)

Jak se cítíte při první čtené zkoušce, když poprvé čtete scénář a dozvídáte se více o své postavě, celé hře i představě režiséra a dramaturga?
Asi záleží na látce, kterou se zaobíráme, ale většinou už jsem po dvou čtených zkouškách tak „přeinformován“, že se těším, až se půjde do prostoru. Jsem, řekl bych, racionální člověk, ale výsledný tvar je u mě spíše dílem intuice.

Máte nějaký (zatím) nesplněný herecký sen, ať už v divadle nebo v televizi?
Mám jeden herecký sen. Přál bych si, abych se konečně dostal profesně do módu, kdy si tu práci budu opravdu užívat. Kdy si po odehrané roli (ať už v divadle nebo před kamerou) řeknu: „Jo, tak tohle se mi povedlo, jsem prostě dobrej!“ Pořád mi totiž zní v hlavě věta Jana Vávry, když se ho ptali, proč opustil herectví: „Být průměrný herec, to není povolání pro dospělého člověka.“ Ta hranice průměru je velmi nepatrná a člověk si ji, bohužel, musí určit sám.

Městská divadla pražská - Honzlová (foto: Patrik Borecký)

Petra Konáše můžete kromě Městských divadel pražských, kde ztvárňuje řadu rolí například v inscenacích Honzlová, Iokasté, Hamlet a dalších, také vidět na Dramoxu v inscenacích Kanibalky 2: Soumrak samců a Kanibalky: Soumrak starců.