Rozhovor

Pochází z Bohumína a hokejku vyměnil za prkna, která znamenají svět, v podstatě shodou náhod. Po absolvování ostravské konzervatoře odešel do Prahy na DAMU, ale brzký nástup do herecké praxe prodloužil jeho studium na neurčito. Snaží se, zachovat si vnitřní svobodu, kterou mu zajistí třeba i honoráře za televizní seriál, ale každou nabídku pečlivě zváží. Ve velké výroční anketě portálu i-divadlo.cz za rok 2014 dosáhl v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon mety nejvyšší.




Role Hamleta ve Švandově divadle vám vynesla uznání a ocenění jak u odborníků, tak u laické veřejnosti, a přestože Daniel Špinar Shakespeara výrazně upravil, stejně široké spektrum diváků vysoko hodnotí i inscenaci jako celek. Čím to je?
Nevím, ale přál bych si, aby to bylo tím, že je to prostě dobrá inscenace. S každým se potká a každý si v ní může najít něco, co se mu na divadle líbí. Divákovi jde Hamlet naproti tím, jak je přenesený do dnešní doby. Tím je třeba blízký mladým lidem. Zároveň si ale myslím, že to není postavené na první dobrou a nevytrácejí se z toho, alespoň doufám, obsah a odkazy, které ta hra má. A to když se povede, tak podle mne vznikne inscenace, která může oslovit náročnějšího diváka i diváka, který jde do divadla poprvé. U Hamleta se to asi povedlo a z toho mám radost.

Hamlet zřejmě velkou měrou přispěl i k tomu, že jste získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku (2013). Slavnostní večer měl být charakteristický tím, že každý z vyhlášených místo poděkování řekne nějaké poselství. Vy jste vběhl do sálu a v rychlosti poděkoval úplně všem od rodičů málem až po uvaděčky. Byla to recese, nebo jste o „zákazu“ děkování nevěděl?
Netušil jsem vůbec nic. Měli jsme ten večer ve Švandově divadle premiéru inscenace Idioti. O pauze jsem vletěl do Studia Hrdinů a ani jsem nevěděl, jestli to dostanu. Dozvěděl jsem se to od paní šatnářky, i když vlastně ani od ní ne, protože mi řekla: „Pozdě, už se to předalo, ale honem utíkejte.“ Tak jsem honem utíkal, ale pořád mi nedocházelo, že jsem to dostal. Vběhl jsem do sálu a byl jsem v hrozném šoku z toho, kolik je tam lidí. V tu chvíli se zastavil čas. A do toho jsem byl pořád myšlenkami ještě na premiéře. Stíhali jsme to během přestávky, byla to naprosto spontánní akce.

Jel jste tam, aniž jste věděl, že jedete přebírat ocenění?
Mně náš pan ředitel ze Švandova divadla Daniel Hrbek řekl, že zkusíme stihnout vyhlášení a uvidíme. Ale asi s nimi byl nějak domluvený, asi by mě tam netahal zbytečně, ale to mi v tu chvíli vůbec nedocházelo. Já byl uprostřed premiéry a věřil jsem tomu, že se tam jedeme podívat.

Hamlet (foto: Alena Hrbková)

S režisérem Danielem Špinarem jste se setkali až při Hamletovi?
Ano, nikdy předtím jsme spolu nedělali. Ale to setkání bylo intenzivní. Byli jsme spolu dva měsíce v jednom kuse a ještě před zkoušením jsme se kvůli tomu scházeli, takže jsme spolu strávili dost času.

Spolupráce s ním pro vás byla zřejmě osudovou událostí, od září nastupujete do angažmá v Národním divadle a opouštíte Švandovo, kde jste se objevil poprvé už jako student 2. ročníku DAMU. Bylo to těžké rozhodování?
Byl jsem rozhodnutý, že když se stane šéfem činohry Národního divadla Daniel Špinar, že půjdu za ním. Takhle jsem to měl předem srovnané. A to se stalo, takže to rozhodování už nebylo těžké, protože s ním chci pracovat. Jinak jsem neměl důvod opouštět Švandovo divadlo. Je mi tam teď trochu smutně, hořkosladce, cítím nostalgii. Odehrál jsem poslední premiéru s lidmi, kteří jsou taková moje rodina.

Do Národního míří i režisér Štěpán Pácl, se kterým jste spolupracoval na Hostech v Disku a v Divadelní společnosti Masopust na inscenacích Vytrvalý princ a Čupakabra.
To je další skvělá věc, že je tam Dan a přijde i Štěpán, se kterým jsem nastudoval tři věci a je to také můj kamarád. Najednou tam mám takhle blízké lidi a stojí mi za to, zkusit s nimi v Národním divadle něco dělat.

Obě inscenace společnosti Masopust, ve kterých jste hrál, měly nedávno derniéru. Zkoušíte něco nového?
Bohužel ne, ale na tu spolupráci vzpomínám rád. Jde o takový dobrovolný spolek, kam každý chodí, protože prostě chce být ve společenství těchto lidí, hrát s nimi a trávit s nimi čas, to si myslím, že je hlavní důvod. A pak když se ještě povede udělat v rámci toho pěkné představení v podmínkách, které Masopust má, tak je to vlastně úplně to nejlepší, co se může stát. Tohle přesně mám rád, to noční zkoušení, protože nikdy jindy se nemůžeme potkat. Samozřejmě ve chvíli, kdy na to dojde, tak si říkám, ne, já tam jít nechci, ale ve výsledku jsem rád, že si to člověk zažil, protože se to děje opravdu proto, že on chce. Jinak by se to vůbec nestalo.

V prosinci, rok po Hamletovi, měl ve Stavovském divadle premiéru Špinarův Othello. Vaše role Roderiga je skromnější, i když ve vašem případě se naplňuje rčení, že není malých rolí...
To je v pořádku. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl rozkoukat, vyzkoušet si provoz včetně zkoušek, poznat trochu lidi, kteří tam jsou a tak, a jak jinak než právě při práci s Danem Špinarem, to bylo také super. Zkoušení Othella mě hodně bavilo.

jako Roderigo v Othellovi (foto: Martin Kámen)

Máte nějakého oblíbeného dramatika?
Jednu dobu, když jsem ještě působil v Ostravě, jsem měl rád Martina McDonagha. To byla éra, kdy tam dělali hodně jeho her. Tam jsem na něj chodil, strašně se mi líbil, ale teď musím říct, že neujíždím na dokonalosti jednoho autora, ale spíš na hrách, které se mi líbí.

Na konzervatoř jste se hlásil jen proto, abyste měl brzo odbyté zkoušky. Hrál jste hokejovou dorosteneckou extraligu za Orlovou a divadlo vstoupilo do vašeho života náhodou. Dnes hrajete na komorních i velkých scénách, zpíváte v muzikálech, objevujete se před kamerou. Taková pestrost, to svědčí o velkém talentu...
To nevím, spíš se k tomu snažím přistupovat tak, že v základu je to všechno v podstatě stejné a záleží na prostředcích, ať už je to na kameru, nebo na komorní scéně, nebo v Karlínském divadle. Záleží na tom, umět pracovat s konkrétním prostorem a vědět, co si v něm mohu dovolit. Ale to se člověk učí pořád, já to neumím. Někdy sám koukám, co ze mě na jevišti vypadne, ale baví mě to, protože je to pestré. Člověk je neustále překvapován, ať už jde o nové kolegy, nebo o nové prostředí, a vždy jde i o jiný druh práce. Zkoušení muzikálu, natáčení, nebo zkouška ve Švandově divadle... Pokaždé se ta inscenace zkouší jiným stylem a ve výsledku se to pak zúročuje. Zkušenosti, které člověk všude možně nabere, se do něj ukládají, ať už jsou dobré nebo špatné. Mám rád takovou tu otevřenost vůči tomu.

Jak se z vás stal muzikálový herec v Hudebním divadle Karlín? Šel jste na konkurz?
Ne, to bych asi nikdy v životě neudělal. Zavolali mi. Začalo to, když se připravoval muzikál Lucie. Zavolal mi Robert Kodym, že by chtěl, abych tam byl. Namítl jsem, že neumím zpívat, a on: „Nené, já jsem tě viděl“ a já: „No ne, kde?“ a on odpověděl, že na youtube. To bylo video ze Silvestra, kdy jsme s kamarádem vypili asi láhev fernetu, a já zpívám valašskou hymnu na Radhošti. A na základě toho si Robert Kodym nějak usmyslel, že bych měl v Lucii hrát. Bylo to sice pěkné, takhle to mám rád, ale na druhou stranu se jedná o prostředí, kde jsou opravdu muzikálové hvězdy, a já nejsem žádný muzikálový herec. Ale je to skvělé, další zkušenost. A na základě Lucie, kde alternuji hlavní roli s Václavem Noidem Bártou a Davidem Krausem, mi pak nabídli o něco menší roli milovníka i v The Addams Family.

To už je asi víc herecká role, ne?
Ona i ta role v Lucii by podle mne měla být možná víc herecká, nebo to tak cítím, protože to je něco, co já osobně mohu divadlu nabídnout. Rozhodně tam nechodím, abych jim ukázal, jak se to má zazpívat a zatancovat. Zároveň jim samozřejmě nejdu ukazovat ani to, jak se to má zahrát, ale hraní je disciplína, ve které se cítím svobodněji než v těch zbylých dvou.

Lucie, větší než malé množství lásky (foto: David Kraus)

Vy ale přece máte i vlastní kapelu EMA, původně dvoučlennou. Co hrajete za styl?
Už je nás sedm a myslím, že hrajeme pop. Před rokem jsme vydali cédéčko a budeme chystat další. Teď už to bude posun, protože celý ten rok hrajeme v sedmi lidech, což na kapele vždycky zanechá nějakou stopu. Navíc všichni ti kluci jsou opravdu dobří hudebníci, na rozdíl ode mne. Začali do toho trošku mluvit, říkat svoje názory, upravovat svoje party, protože se v tom prostě vyznají. Myslím si, že to okořenili a o některých písních lze říct, že ucho hudebníkovo by je snad mohlo poslouchat, tedy doufám.

Ve Švandově divadle jste na závěr svého zdejšího angažmá nazkoušel muzikál Popeláři. Muzikál ve Švanďáku, to je neobvyklá dramaturgická volba.
Jasně, není to jako v Karlíně. Ve Švandově divadle se asi muzikál ještě nikdy nehrál. Mám tam takovou repliku, kterou říkám kolegům, když začnou tančit choreografii, ze které jsem se naštěstí vymluvil. Chodím kolem nich, oni vedle mne tančí a já jim říkám: „Uvědomujete si, že tady to bylo Realistické divadlo? Neblbněte!“ Dělám si z nich srandu a v tomhle duchu se nese celá inscenace. Je to uvolňující pro celý soubor. Snad se to bude líbit, protože se někdy stane, že je dobré zkoušení a na diváky to pak tak nedolehne, ale doufám, že v případě Popelářů ano. Dlouho mě nic tak nechytlo.

A co je to za hudební styl?
Funky, ale je tam i rap a další, taková divočina. Hudbu složil Roman Holý. Jemně brechtovské divadlo, neustále se tam něco zcizuje, líbí se mi to. Moc jsem si užíval poslední zkoušení a snažil jsem se nemyslet ne na to, že je poslední, ale aby to prostě klaplo.

Popeláři (foto: Alena Hrbková)

Když jsme u té hudby, ve Studiu Švandova divadla hrajete i v inscenaci o Karlu Krylovi Země lhostejnost. Čím vás Krylova osobnost oslovuje?
Myslím, že je dobře, že někdo takový byl a v podstatě vlastně ještě hodně je – tím, co říkal. Protože ty věci se z osmdesáti procent tak dějí, čili on se v tom pohledu na budoucnost docela dost trefil, a tím pádem si na něj vždycky vzpomenu, když si zapnu zprávy a vidím nějakou věc, o které on psal ve svých básních a textech. Je tady pořád, i tím, že se s ničím nepáral a neváhal říct svůj pohled a svůj názor, a takových lidí není moc. Člověk většinou dřív, než řekne svůj pohled, třikrát promyslí, jaké mohou být důsledky. Cítím, že u Kryla tady ta fáze prostě nebyla. On to řekl, ať už to bylo cokoli, a to mi přijde dobré, protože pak se má člověk s čím konfrontovat a může nesouhlasit, ale ví, na čem je. Když někdo vysloví názor, může se vést diskuze. Tím mi byl strašně blízký.

To možná není jednoduché, říkat v divadelním prostředí napřímo svůj názor, myslím, že spousta lidí, zvlášť vyhraněných osobností, má problém něco takového přijmout.
Určitě ano, ale na druhou stranu, když se bavíme o divadelním světě, tak jak jinak to divadlo dělat. Z toho pak vzniká divadlo bez názoru a bez pohledu. To by mě nebavilo, protože je nekonfrontační a ztrácí význam. Já se nejdu dívat na představení, které se mnou nehne, ale na představení, které mne prudce osloví, ať už mě pohladí, nebo mi dá facku, ale něco se stane. A to se podle mne může stát jen v případě, když ti lidé nějaký názor mají a vědí, proč inscenují to nebo ono. Takže to k tomu patří, a že někdo nemá tu schopnost a nechce nebo se bojí přijímat názory druhých, to už je jeho problém. Ale rozumím, také si kolikrát říkám, proč jsem něco neřekl. Ale snažím se s tím pracovat a říkat, co si myslím, a když je to blbost, tak se pak za to omluvit.

Jak se díváte na to, že se na jevištích namísto dramat stále častěji objevují adaptace filmových děl?
Víte, já jsem také vždycky spíš pro velké příběhy a velké osudy lidí, to mě na jevišti baví víc, ale když je poskytne film, tak proč to nezkusit nějak uchopit. Už jsem viděl několik krásných adaptací filmu na jevišti, ale je to nebezpečí, protože se člověk takhle nevyvaruje srovnání s tím filmem a tak dále, to je jedna věc. Myslím si, že Idioti, které děláme ve Švandově divadle, je zrovna inscenace, kde se to povedlo. Nikdy asi nemůžeme konkurovat filmu v jeho prostředcích, ale rozhodně se povedlo ten film překročit v prostředcích, které nabízí divadlo, takže na scéně vznikají neuvěřitelná semknutí lidí, divák je má před očima, nemění se mu prostředí a on je vidí v tom jednom místě nějak intenzivně společně žít. Najednou se z filmu stává - podle mne - opravdu herecké divadlo. Idioti jsou příklad, kdy se toto povedlo.

Někteří divadelní režiséři se naopak snaží nějak transformovat filmové prostředky, často na úkor hereckého divadla.
To je druhá věc, takové to divadlo symbolů, kde se vytrácí nějaká linka postav, příběh jednotlivých lidí a vztahy mezi nimi. Je to nahrazené emočními vizuálními efekty. Všechno může být, mně to nevadí, jen já, kdybych měl dělat tenhle typ vizuálního divadla celou sezonu, tak bych to si nevydržel, protože bych si prostě chtěl zahrát.

Myslím si, že na mladé lidi to musí působit trochu zavádějícím dojmem. Zařadí si pod pojem divadlo něco, co ne zcela odpovídá jeho pravé podstatě.
Ale to není špatně. Nabídka je přece velká, nedělají se jenom tyhle inscenace. Můžeme jít na Spejbla a Hurvínka a můžeme si myslet, že tohle je divadlo – a je. Myslím, že tohle nemá až takový vliv, spíš, že je dobré, když se to protne. Je pár inscenací - třeba pokud si vzpomínáte na Evžena Oněgina v Divadle Petra Bezruče v režii Jana Mikuláška - kde to podle mne bylo neuvěřitelné propojené. Obrazová složka inscenace byla doplněná o neuvěřitelné herecké výkony, protože tam na ně byl prostor, a ještě to podporovala. Ty obrazy podporovaly herce a najednou z toho byla silná inscenace s názorem.

Hamlet (foto: Alena Hrbková)

Modelujete někdy roli ještě i po premiéře?
Z režijního pohledu jsou ty věci při premiéře dané, ale pro herce vnitřně ještě úplně ne, tedy když mluvím za sebe, každý to má jinak. Někdo přijde na první čtenou a má to v podstatě hotové, pak už se to jenom dá do světel, do kostýmu a on to takhle hraje dva roky, to jsou různé typy herců. Já to tak neumím, už jenom kvůli tomu, že jsem dyslektik. Když jdu na první čtenou, jsem rád, že to vůbec přečtu, a pak při každé repríze - i když ne při každé, někdy je člověk rád, že se to nějak událo - když si to chce užít a když si s tím hraje, tak si myslím, že je to skvělé, a že od toho získává ještě další odstup. Ony přece jenom ty dva měsíce intenzívně pracovat na jedné věci, to je takový tlak, že člověk do toho spadne a pak už nevidí, neví co se děje. Pak ty reprízy mohou být dobré k tomu, že se na to podívá a řekne si: ježíšmarjá, vždyť tady by stačilo, abych jen… a hodí to prostě ještě někam jinam. Myslím si, že takhle to má být.

Jaký smysl vidíte v hereckém poslání?
Na to se dá odpovídat strašně dlouho a nikdy člověk nepřijde na ten smysl, pro každého je to třeba něco jiného. Já to mám tak, že bych chtěl, aby to bylo... nebo prostě herec je složka divadla a divadlo by mělo mít nějaký význam instituce, která může vypovídat, být obrazem společenského dění a doby a mít k tomu názor a pohled na to, co se kolem děje. Aby lidé, když tam přijdou, se mohli zastavit a třeba popřemýšlet o tom, co za uplynulý den žili. Být součástí toho znamená, být třeba hercem, a to je asi pro mě ten význam. A pak jednoduše to, že mě to prostě baví. Dovedu si představit, že bych dělal něco jiného, ale divadlo by mi asi strašně chybělo.