Rozhovor

S Martinem Satoranským bych si mohla o divadle povídat celé hodiny. Nebo spíš naslouchat jeho povídání. Mladý režisér, student dramaturgie a příležitostný herec o něm totiž opravdu hodně přemýšlí a z jeho vyjadřování lze vycítit obrovskou vášeň a zároveň pokoru. V rozhovoru mi tak přiblížil proces vzniku svých posledních inscenací i poodhalil plány na svou nejbližší novinku, Kupce benátského.


Kde a jak ses propracoval k divadlu?
Jedna osvícená češtinářka vedla na střední škole dramaťák. Takový vzorový začátek snad každého budoucího divadelníka. Po maturitě jsem neměl v úmyslu se tomu nadále věnovat, ale kamarádka mě oslovila s tím, že jeden vršovický soubor hledá kluky. Dlouho jsem se bránil, ale divadlo mi chybělo, nakonec jsem souhlasil a tak se dostal k OLDstars. Hrál jsem nejprve pod vedením Danky Ouhrabkové a potom Tomáše Staňka a dvakrát neúspěšně zkoušel přijímačky na herectví na DAMU. V době druhých přijímaček jsem též studoval práva, ale podal jsem si přihlášku i na režii, respektive dramaturgii a tam to vyšlo. Bylo to nečekané, ale nastoupil jsem a vytrval dodnes. Od té doby se věnuji spíš práci před jevištěm, než na něm.

I když sám sebe popisuješ pouze jako studenta dramaturgie, máš za sebou už docela dost režijní práce. Aktuálně jsou dosti úspěšné 3 sestry v H2O?
No tak úspěšné...je samozřejmě příjemné vyprodat několik repríz, protože prostor H2O není moc známý. Ale v inscenaci hraje hodně herců a mají hodně kamarádů. Já ani nevím, jestli se dá měřit úspěšnost inscenace počtem prodaných lístků. Každopádně já mám tu věc opravdu rád. Pokud pominu, že mám rád ten text samotný, tak na začátku jsme vůbec neplánovali plnohodnotnou inscenaci, vznikala za dosti specifických podmínek a se specifickým účelem. Nakonec se podařilo vytvořit tvar, který mě baví. Jak jsou poskládané obrazy, jak je to zrežírované. Jsem rád, že mě v jednu chvíli napadl klíč, jak text uchopit a zpracovat, s čímž mi jednoznačně pomohla i moje scénografka Marie-Luisa Purkrábková, která byla během zkoušení velice inspirativní. Je super, že na to chodí lidé, je super, že můžeme hrát pravidelně, ale s hodnocením úspěšnosti bych byl opatrný. V rámci původního záměru ale ano, je to úspěch.

3 sestry (foto: archiv OLDstars)

Čím bys tedy měřil úspěch inscenace, pokud počet diváků ani tvůj dobrý pocit nejsou dostatečné?
Lidé by s ní měli být spokojeni – jak tým před jevištěm, tak i herci. Myslím, že když je baví hrát, cítí se dobře, berou inscenaci za svou a podaří se jim ten pocit zprostředkovat divákům, tak se to ve výsledku líbí.

Což ale nemusí úplně vždycky fungovat…
Občas to samozřejmě nefunguje, je špatně, když se tím herci a inscenátoři baví moc. Úspěšná inscenace je taková, která při zachování svých kvalit a nějakého sdělení – myslím, že inscenace by se měla snažit něco říct – i tak dokáže zaujmout široké spektrum lidí bez ohledu na vkus, odbornost, věk, když dokáže zaútočit, dostat se do hlavy široké skupině lidí.

Vstupujeme na tenký led, nesměřuje taková inscenace spíš k mainstreamu?
Spíše tím myslím, že inscenace zaujme, že se její sdělení zavrtá do hlavy a člověk nad tím ještě další týden musí přemýšlet, bez ohledu na to, jestli se mu to nějak extrémně líbilo či nelíbilo. Možná, když to vezmu jinak, tak úspěšná inscenace je ta, která buď vyvolává výrazně pozitivní nebo výrazně negativní reakce, ale nutí lidi, aby nad ní přemýšleli.

V inscenaci 3 sester lze nalézt spoustu paralel k dnešnímu světu. Je hledání nadčasových principů tvé téma?
Není to téma jen pro mě, myslím, že je podstatné to hledat v textech pořád. Učí nás to i ve škole, vztahovat se neustále k dnešku a zkoumat, kdo jsou ti lidé dnes, kdo by to mohl být, co by dnes dělal, jak by působil, čím by se živil atd. Podle mě je hledání paralel důležité proto, aby divák začal viděné vnímat jako součást své reality či jako komentář k ní. Bojím se, že pokud bych udělal 3 sestry jako dobovku, tak by si divák chtě nechtě udělal odstup, že se ho to netýká, že je to příběh, který se odehrál 200 let zpátky a znám spoustu lidí, kteří by si vytvořili takovýto blok.
Zároveň nestačí postavy obléknout do kolekce 2017. V kostýmech a scénografii se snažíme vždy hledat nějakou symboliku, odkaz k něčemu. U 3 sester jsme využili estetiku konkrétního období, která nám přišlo v českém kontextu výrazné právě svou změnou společenských poměrů – tři sestry v něčem žily a najednou se jejich prostředí významně změnilo. Viděli jsme paralelu na přelomu 80. a 90. let. Takže naše minimalistická stylizace se k tomu odkazovala, ale primárně se jednalo o prostředek, který může divákovi podprahově říct, o čem chceme hrát. Mikiny, hiphop – to jsou jen znaky. Hledání paralel k dnešní společnosti...myslím, že je důležité ptát se, kdo je dnes Máša, kdo Irina, Tuzenbach, Veršinin a snažit se to v té inscenaci prodat. Autor to nějak myslel ve svém kontextu před 150 lety, ale obsažená témata jsou nadčasová. Nelze hrát vše, je třeba si vytáhnout něco svého, co se člověka dotýká, ale ptát se, kdo by ti lidé byli dnes, je naprosto klíčové k tomu, aby se s tou věcí dalo pracovat dál. Tyto výrazné autory dělá doba, ve které se hrají, což se říká hlavně o Shakespearovi.

Jedná se o současný režijní trend, ke kterému vás pedagogové vedou, aby inscenace byla vztažena k současnosti?
Myslím, že primárně není trend hledat ve všem paralely k současnosti… Ačkoliv… Tak třeba naše pedagogické vedení se nás snaží naučit být vždy osobní, vycházet z osobního cítění, témat, které v textech vidíme my jako osobnosti, mít důvod, proč si text k inscenování vybíráme. Což samozřejmě obsahuje už to vztahování k současnosti, protože člověk si vše vztahuje ke své vlastní, osobní realitě. To ale nevylučuje žádné inscenační postupy, hra může být konzervativně interpretovaná a zároveň velice osobní a osobitá a to ve výsledku i pro diváka. Dnes, když se podíváš na výraznou mladou režisérkou generaci, můžeš vysledovat výrazný a velice osobitý přístup. Ale i tam se setkáš s tím, že některá inscenace je výrazně osobitá a jindy se díváš a ptáš se, jestli to dělal ten samý režisér, jsou tam vypozorovatelné stejné prvky, ale je jich buď méně nebo se s nimi pracuje citlivěji. Závisí to na látce, se kterou se pracuje, každý text vyžaduje jiný přístup. Trend není, že konzervativní přístup je pasé nebo mrtvý, možná není tak atraktivní, ale zároveň si nemyslím, že by byl trend dělat za každou cenu divadlo ultarmoderně, ultrasoučasně.

Je rozdíl mezi režisérskou nabídkou a diváckou poptávkou a myslím, že poptávka po konzervativní tvorbě je ještě stále veliká. Ostatně na její uspokojení jsou zde celé divadelní domy…
Určitě. A je jasné, že právě velké divadelní domy se musí potýkat s nelehkým úkolem: publikum je rozmanité a oni musí vytvářet něco, co se dotkne každého.

Tím se ovšem dostáváme v kruhu zpět k tématu úspěšné inscenace?
Ano, dostáváme se zpátky. Teď možná vyslovím kacířskou myšlenku: myslím si, že je jednodušší dělat inscenaci na malém prostoru a na malé scéně, která už má třeba i svého specifického diváka, než v obrovském domě pro 700 lidí. A já obdivuji odvahu dělat inscenaci v Národním divadle, kdy se člověk pohybuje na tak strašně tenoučkém ledě, že musí být fakt náročné už jen psychicky vše ustát.

Další inscenací, kterou jsi v nedávné době režíroval je Svolení se souborem Lamy. Jak se ti na této inscenaci pracovalo?
Svolení je zajímavá kapitola. Dělal jsem to s pro mě úplně novým souborem, i když některé ty lidi jsem znal z dřívějška. Členové již dříve existujícího souboru Lamy mě oslovili s tím, že by byli rádi, pokud bych s nimi pracoval jako režisér. Svolení byl nepřeložený text, na Dilii ležel nepovšimnutý. Mně se líbil, na první přečtení mi přišel zábavný, já mám rád, když se divák v divadle zasměje, pokud to není samoúčelná zábava. Navíc je zajímavý i strukturou a obsaženou myšlenkou. Pak přišla dlouhá inscenační práce. Dlouhá i proto, že jsme sháněli prostor, kde budeme hrát. Nebudu tvrdit, že práce na inscenaci byla úplně bezproblémová, vznikaly tam podivné spory, ale to občas k patří k věci. Já dnes říkám, že jsem se naučil mít tu inscenaci rád. Dlouho jsem k ní měl odstup, byl jsem opatrný, abych nebyl příliš nadšený. Až s postupnými reprízami jsem si začal pečlivěji všímat, co všechno nakonec vzniklo a myslím si, že se povedla docela zajímavá věc, která měla ohlas. První čtyři reprízy ve čtyřech dnech se povedly vyprodat.

Svolení (foto: Jitka Barešová)

V tuto chvíli zkoušíš Kupce benátského pro festival OLDstars on the Roud, je to tak?
Ano, začali jsme zkoušet a premiéra proběhne určitě na festivalu v Roudnici nad Labem 14. července. Už teď víme, že 5. srpna budeme hostovat v Kouřimi a v termínech 15. - 17. září máme reprízy v pražské „Grébovce“. Já mám hodně rád Shakespeara a zrovna Kupec benátský je jedna z her, kterou považuji za téměř úplný vrchol. Zvláštní je, že se od roku 2010 inscenoval jen jednou v Brně. Myslím, že je to jedna z nejlepších, ale zároveň nejkomplikovanějších Shakespearových her. I když se řadí mezi komedie, není čistokrevnou komedií. Je rozkročená do více stran. Já už mám Kupce v hlavě delší dobu, vždycky jsem chtěl dělat Shakespeara a právě Kupec benátský pro mě byl nejzajímavější volba. Navíc v kontextu událostí posledních dvou tří let. Osobně mi přišlo zvláštní, že v loňském roce, kdy se slavilo výročí 400 let od úmrtí Shakespeara, po něm žádné divadlo nesáhlo. Podle mě je to text, který bude vždy nějakým způsobem platný a teď je jeho hlavní téma extrémně silné. Samozřejmě, cílem inscenace není komentovat uprchlickou krizi, zároveň je ale můj výběr i tímto ovlivněn. A text bude samozřejmě poměrně výrazně zkrácený.

Vycházíš z překladu Martina Hilského? A kolik postav jsi ve hře nechal?
Vycházím z Hilského překladu, přišel mi pro mou úpravu nejzajímavější. Úpravu jsem dělal sám, vznikala ale v průběhu celého loňského roku. Začal jsem si to sám pro sebe škrtat s tím, že z toho možná něco časem vznikne. Šlo hlavně o zkracování, sem tam je prohozený scénosled.
Všechny postavy určitě nemohly zůstat. A já osobně jsem cítil nutkavou potřebu zbavit se Lancelota Goba. Stejně tak zmizely některé postavy mladých pánů. Chceme, aby celý děj probíhal na pozadí benátského karnevalu, i kostýmy na něj budou částečně odkazovat. Pracuji s určitým svého druhu chórem: herci neustále zůstávají na scéně a pokud nebudou zrovna ve svých postavách, tak budou v karnevalových maskách a budou vytvářet chór. Samotná karnevalová maska nese také svůj vlastní příběh a svůj vlastní význam ve vztahu k celkovému vyznění inscenace A právě přes ni bychom chtěli hrát výraznou tématiku jinakosti a rozdílnosti kultur. A to ne náboženské rozdílnosti. Pro mě je to spíš obráceně, jiné náboženství slouží jako výmluva, proč se máme nenávidět. Pravý důvod ale tkví v něčem jiném. Nechci se teď odkazovat dál do minulosti, protože naším tématem není holocaust ani podobné věci, ale vlastně mi nějak utkvěla v hlavě ta rétorika: v první řadě nešlo o náboženství, ale hlavní argumenty zněli, že Židé berou Němcům práci a hromadí pro sebe veškerý majetek. Že jsou parazité německého národa. V té hře se takhle silné věci nedějí, ale i zde se dává nálepka naprosto nesouvisejícím jevům, což budí nenávist na obou stranách. A o tom ta hra podle mě je, o neúctě a rostoucí nenávisti, v té vážnější lince, která vyústí ve scéně soudu, kde se eskaluje veškeré napětí.
Myslím, že se v sobě vzájemně zrcadlí právě tato vážná linka s tou druhou, romantickou. A myslím, že bude zajímavé hledat paralely mezi skoro pohádkovým světem „zakleté princezny“ na jedné straně a tvrdým obchodnickým světem Benátek na straně druhé, pokud to úplně zjednoduším. V tom textu se vše neustále přepočítává na peníze. Nakolik je pak láska romantická a nakolik vypočítavá, nakolik nenávist upřímná či vypočítavá atd. Tohle jsou věci, které při zkoušení zkoumáme a uvidíme, k jakým závěrům dojdeme.

Po dlouhé době se opět postavíš na jeviště a budeš hrát Shylocka?
Chci si zkusit jaké to je, režírovat a zároveň hrát. Ale už velmi brzy jsem narazil na výrazné komplikace a nakonec bylo nezbytné najít, když ne náhradu, tak alespoň alternaci. A hlavně: opravdu nedělám Kupce benátského proto, abych si zahrál právě Shylocka. Myslím, že nakonec se i v této inscenaci nakonec z jeviště úplně stáhnu. Na druhou stranu: Kdy jindy si to zkusit než teď, za chvíli vylezu ze školy a už to nepůjde.

V Roudnici se bude hrát i Romeo a Julie – není to trochu moc Shakespeara na jeden víkend?
Nemyslím si. Shakespeare je na open air projekty vhodný. Když jsme se bavili o koncepci letošní Roudnice, tak jsme si z legrace říkali, že by bylo zajímavé, kdyby páteř programu byla výhradně tvořená shakespearovskými inscenacemi několika posledních let. Budou tam naše dva velké projekty, v hlavě už si z toho dělám trochu závod. Ale není to soutěž, kdo udělá lepšího Shakespeara. Ty hry jsou nesrovnatelné. A zdravě konkurenční prostředí je příjemné. Moje divadelní estetika je jiná než Tomášova (Tomáš Staněk, který bude režírovat Romea a Julii – pozn. redakce), takže může být i zajímavé sledovat jednoho autora ze dvou pohledů. I proto si nemyslím, že by to bylo moc Shakespeara na jeden víkend. Jak jsem již říkal, Shakespeare je o tom, co si z něj doba a lidi vezmou, proto se dá hrát pořád i po těch 400 letech a pokud tady za dalších 400 let bude někdo, kdo bude dělat divadlo, tak se zase bude hrát Shakespeare.

Kupec benátský (foto: archiv OLDstars)

Kromě Kupce benátského je ještě něco, na čem pracuješ?
Teď se soustředím výhradně na tuhle věc. Kupec je velká výzva sám o sobě, ale hlavně se jeho zkoušení překrývá se zkoušením dosud největší výzvy, kterou je absolventské představení do DISKu. Spolu s režisérem Ondřejem Štefaňákem připravujeme dramatizaci románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. I proto se nechci zabývat ničím jiným, protože ta „diskovka“ bude asi nejtěžší a nejsložitější věc, se kterou jsem se zatím musel potkat. Byť v pozici dramaturga. S Ondrou už máme vypracovaný vztah, který funguje. On by mě občas asi nejraději zabil, protože v mnoha ohledech jsme úplně opační, já jsem hrozný chaotik a zmatkář, pořád chodím pozdě a občas na mě není úplně 100% spolehnutí, zatímco on je puntičkář, má všechno naprosto naplánované a srovnané. Když se tyto dva odlišné přístupy při práci střetnou, může vzejít hodně plodného, ale občas to přináší i zbytečné nesváry. Přesto jsme spolu už ve škole dělali asi čtyři věci, známe se a spolupracuje se nám dobře. Byť on je režisér a já dramaturg, tak na place funguje tvůrčí dialog, odráží se tam jak jeho tak i mé myšlenky a na něm je pak ten složitý úkol dát všechno srozumitelně dohromady. A já se mu přitom snažím pomoct, stejně jako on mi občas pomáhá s těmi úpravami, dramaturgií. Mohlo by vzniknout zajímavé režijně-dramaturgické duo, takže na to se chci teď soustředit. Na druhou stranu mi to stejně nedalo a do Roudnice připravuji ještě jednou drobnost a tou je zpracování Shakespearovy básně Lukrécie. Zároveň s kamarádkou dramatizujeme novelu Richarda Brautigana V melounovém cukru. A na podzim bych chtěl nazkoušet pro jedno hodně specifické místo – Drivehouse – u nás dosud neuvedené monodrama Fucked.

Co je pravdy na informaci, že Kupec benátský má být tvou úplně poslední inscenací v OLDstars?
Je pravda, že jsem to při pár příležitostech říkal. Samozřejmě to souvisí i s tím DISKem a s koncem studia, protože skončí „diskovka“ a bude potřeba se připravovat na další věci, které souvisejí s úspěšným zvládnutím školy. Ale nemyslím si, že dodělám Kupce a řeknu: „Čau a díky, budu vám držet palce.“ Ostatně nedávno jsem si zapsal dva texty do dramaturgického plánu a minimálně o jednom, monodramatu Jordan, vím už teď naprosto bezpečně, že vznikne právě pro OLDstars.
Za ta léta se tam vytvořila velmi příjemná komunita lidí, navíc mám prostor, ve kterém si můžu dělat prakticky co chci. Jsem OLDstars vděčný za spoustu věcí, ale dřív nebo později přijde okamžik, kdy člověk musí jít dál, podobně, jako když děti opouští rodiče a vydávají se vlastní cestou. Je otázka, jestli později ještě bude vůbec čas, ale určitě bych se chtěl nadále věnovat přípravě uchazečů na přijímačky na DAMU. Mám pocit, že když tu školu znám, mám těm lidem co předat a musím přiznat, že mě to i hodně baví a chtěl bych pokračovat. Ale co se týče další inscenační práce, mám v hlavě spoustu věcí, které bych chtěl dělat. To dramaturg mít musí a je otázka, co bude dál. Já tyhle věci neplánuji moc dopředu, teď vím, že musím udělat Kupce, potom Törlesse a pak se uvidí. Jo a Lukrécii. Víc teď nechci řešit. Pokud by byl Kupec jo bombastický úspěch, dalo by se o tom uvažovat. Přeci jen se říká, že končit se má na vrcholu! Ale divadlo není sport – žádná olympiáda nebo mistrovství světa.

Ostatně, tvá kariéra je na začátku…
Bylo by fajn, kdyby začaly chodit nějaké nabídky. Pokud už se inscenace uvede v divadelní laboratoři jménem DISK, která by měla simulovat profesionální divadelní provoz, a chodí se na ni dívat lidé z oboru a potenciální zaměstnavatelé, tak už by se člověk měl zabývat tím, co bude dělat, až školu opustí a jak by se mohl divadlem živit dál. Samozřejmě bych byl rád, kdyby po mě někdo sáhnul a dal mi nabídku režijní nebo dramaturgické spolupráce. Po prázdninách bych se chtěl soustředit hlavně na tohle.

Závěrem se zeptám, chceš něco vzkázat čtenářům, světu, divadlu, i-divadlu?
Od mého posledního vzkazu čtenářům, světu, divadlu si ze mě kolegové dělají srandu dodnes. V návalu emocí jsem prohlásil, že divadlo nemá být zábava, ale služba. Myslel jsem to tak, že by to mělo být vnímáno, podobně jako školství či zdravotnictví, jako kulturní služba. Tedy nejen zábava, ale prostředek, který by měl lidem říci něco o nich samotných. Takže snad jen: Když už jdete do divadla, tak o tom zkuste přemýšlet, pokud to za to stojí.