Rozhovor

Studuje pátý ročník režie na katedře činoherního divadla DAMU a lákají ho dramatizace literárních děl. Režíruje v divadle DISK, má za sebou první spolupráci s A Studiem Rubín a s Divadlem Masopust. Vedle toho je Jan Holec jedním ze spoluzakladatelů generačního Divadla Spektákl, které našlo azyl ve Studiu Švandova divadla. Požádala jsem ho, aby tento projekt představil čtenářům i-divadla.


Co vás vedlo k tomu, abyste založili studentské divadlo?
Divadlo Spektákl (DS) vzniklo z potřeby tvořit a prezentovat vlastní tvorbu i mimo DAMU. Vyzkoušet si to, co se učíme, před širším publikem a opakovaně. Ta potřeba se týká všech: herců, mě, scénografů, produkčních. Už ve druhém roce studia mě mrzelo, že tehdejší klauzury byly jen ukázky. Člověk se měsíce něčím zabývá a potom se to jednou zahraje před pedagogy a pár studenty, kteří se vejdou do učebny. Základ DS původně tvořil ročník, ve kterém jsem studoval režii, ale záhy přibyli i studenti z těch ostatních.

Vnucuje se otázka, zda je takový „školní“ soubor dlouhodobě udržitelný. Nebojíte se toho, že herci budou postupně odcházet?
Většina herců už má někde angažmá. Divadlo Spektákl není činnost, která by nás uživila. Musíme pracovat jinde, ale tohle je naše srdcovka. Všichni do toho jdou se stejnou chutí jako já, je nám spolu příjemně. Snažíme se najít hlavně dostatek prostoru na zkoušení. Co se týče hraní, máme tak dvě reprízy za měsíc a vždy to nějak vyjde. Rád zvu herce i k diskuzi nad chystanou inscenací, probíráme detaily. V divadle sice nikdy není demokracie, ale je luxus, že si třeba společně vyjedeme někam na prodloužený víkend a zkoušíme tak trochu komunitně. Beru to jak odreagování od jiných divadelních věcí. Chceme v tom kolektivu pracovat dál a tvořit třeba i autorské projekty.

Maryšo! Evo! Dom! (foto: Michal Hančovský)

Zatím jste se zabývali hlavně klasikou.
Dramaturgicky teď směřujeme k adaptacím. V první řadě se ale snažíme nějakým způsobem transformovat klasickou dramatickou a nedramatickou literaturu, nebo v ní nacházet přesahy k dnešnímu světu a mladé generaci. U každé inscenace s tím pracujeme jinak. Třeba inscenace Maryšo, Evo, dom! vznikla spojením dvou textů klasické české dramatiky, Maryši od bratří Mrštíků a Gazdiny roby od Gabriely Preissové. Nešlo nám o aktualizaci jazyka, to ostatně ani není možné. Ale zabýváme se tím, že mladý člověk je svázán určitými konvencemi, tradicemi. Nakolik tradiční pojímání vztahů v rodině omezuje jeho svobodu? Do jaké míry to omezení pochází z vnějšku, do jaké míry z něho samotného? Na první čtené zkoušce byli herci zaskočeni, moc tomu nerozuměli a nechápali, proč by se to mělo hrát. Ale během diskuzí nad těmi tématy došli k názoru, že každý ty vztahy nějakým způsobem zná. Že něco podobného zažil a rozumí tomu, ať je z vesnice, nebo z města. Ty vazby svým způsobem přetrvávají. Člověk v určitém věku cítí potřebu jakési svobody a rebelie a je mu v tom zamezováno. Samozřejmě, v dramatu se pohybujeme v mezních situacích, ale tenhle titul hrajeme dva roky a máme zkušenosti i se středoškolským a mimopražským publikem. Měl jsem obavu, že studenti ve chvíli, kdy ty příběhy neznají, je třeba nepochopí, ale vždy to bylo naopak. Dokázali přesně pojmenovat, o čem jsme hráli a co jsme chtěli sdělit. Jsme schopni jim to předat - z toho mám obrovskou radost.

Přiznám se, že když jsem v publiku viděla i nějaké větší děti, říkala jsem si, že to nemohou vydržet, protože tomu nebudou rozumět.
On to vlastně není konkrétní dialekt, ale jakýsi uměle vytvořený jazyk. Jsem z Valašska, takže to tak nevnímám, ale s porozuměním textu nikdy žádné extra problémy nebyly. Když jsou ty věci přesně pojmenované a herec je motivovaný, je možné je z jednání postav odvodit a přečíst. Tam se vlastně vyprávějí tři příběhy – jeden z Gazdiny roby, jeden z Maryši a potom příběh vesnice, na jejímž pozadí se to odehrává. Takže kolektivní princip a využití davu. Plánujeme ji hrát dál, pro všechny je to srdeční záležitost. Byli jsme s ní i na festivalu v Bosně a Hercegovině. Na Balkáně je společnost ještě tradičnější a vztah k půdě je tam mnohem silnější než u nás. Inscenace tam obrovsky rezonovala a říkali mi dokonce, že mají pocit, jako kdyby to byla jejich hra, tak byla blízká jejich naturelu. Hráli jsme to ale třeba i na open air scéně v Hradci, za tmy před zdí odsvěceného kostela. Mělo to obrovskou atmosféru. Když je inscenace takhle postavená na herecké složce, tak obstojí.

Scéna je hodně minimalistická, v podstatě jen pár židlí. Chtěli jste hereckou interpretaci ještě více podtrhnout?
Vycházíme z dispozic prostoru Studia Švandova divadla, který k minimalismu svádí. V ostatních inscenacích se ty principy tolik neopakují, ale u všech platí, že herec je ta složka, která je na prvním místě. Studio ŠD stojí na kontaktu diváka a herce. My se toho snažíme využívat.

Zmoudření dona Quijota (foto: Michal Hančovský)

První inscenací Divadla Spektákl bylo Zmoudření Dona Quijota?
První, kterou jsme začali zkoušet, a první z dramaturgické linie adaptací-dramatizací. Po dvou a půl letech teď chystáme derniéru. Vycházeli jsme z Viktora Dyka, ale hodně jsme upravovali. Téma je dost osobní, niterné, vlastně generační. Zabývali jsme se tím, co všechno je mladý zaslepený člověk schopen udělat na cestě za svými sny. Moment, kdy se mu všechny plány zhatí, tedy to, co je u Dyka dospění, je symbolizováno jako smrt. Smrt dětského snu rovná se smrt vnitřního dítěte. Pro nás to bylo o našich osobních tématech, o cestě k divadlu a o tom, jaké překážky vnímáme ze strany přátel, příbuzných a lidí ze svého okolí už v průběhu studia. Kdo – mimo divadlo – je schopen pochopit, že jdeme za ideály, které se jeví tak bláhově...

Zmoudření Dona Quijota mělo ale nakonec premiéru až po Frašce o Dušanově duši.
Co se týče repertoáru, máme ještě druhou dramaturgickou linku a to jsou autorské komedie, kam patří i naše nejhranější inscenace Fraška o Dušanově duši. Kus o čtyřech hercích a velkém šestimetrovém žebřiňáku. A priori jde o open air projekt pro letní měsíce a festivaly, ale hrávali jsme ho i v interiérech. Vychází z principů středověkého jarmarečního divadla a v podstatě jde o moralitu. Měla asi 55 repríz. Říkáme tomu oduševnělá komedie o putování za osudovou láskou. Charakterizoval bych ji jako crazy roadmovie plnou autorské muziky. Scénou je ten žebřiňák, který vždy dovezme a rozložíme někde na náměstí, na hradním nádvoří. Jde o autorskou věc, která vznikla kolektivně. Já a dramaturgyně jsme přinesli nápad, ale celý text, písně a hudba vznikly kolektivně během 14 dnů, kdy jsme byli zavření na statku v Jižních Čechách. Podobně funguje inscenace Chaplinovy děti, tu hrajeme ve Studiu ŠD, ale také s ní jezdíme a dá se hrát venku.

Chaplinovy děti (foto: Michal Hančovský)

Kdo přišel s nápadem na divadelní němou grotesku?
Základ Chaplinových dětí se zrodil na společném workshopu na téma commedia dell´arte. Chytlo nás to, tak jsme to začali rozvíjet dál a čerpali i z dalších zdrojů, jako je němá filmová groteska a pantomima. Vznikl svébytný tvar, sestava skečů, které nejvíc odkazují právě k němé grotesce. Máme tam pianistu s live produkcí a vycházíme z principů prapočátku filmu. V dodržování principů commedie dell´arte nejsme nijak důslední. Vycházíme z nich, ale co se týče pohybové a vnější stránky, jde o dost svébytný tvar, postavený na dispozicích herců. Stále platí, že jsme činoherní soubor – to je v tom znát. V létě 2018 bychom na tuhle linii chtěli navázat inscenací, blížící se politické satiře.

MIX@ŠEJKSPÍR je také ještě školní práce, pokud se nemýlím?
Ano, připravili ji tři studenti herectví ve spolupráci s Evou Salzmannovou, naší pedagožkou herectví, jako klauzuru. Jde o koláž ze Shakespearových textů na téma bláznovství. Bláznovství dnešního světa, který má převrácené hodnoty. Mělo to velký politicko-společenský přesah. Je překvapující, co z těch textů ve chvíli, kdy se takhle vyberou, vlastně vyleze. Pro Divadlo Spektákl inscenaci režijně připravil Ondřej Pavelka.

Kromě montáže ze Shakespeara uvádíte ještě sotva hodinového Fausta. Také klauzura? A proč jste se ji rozhodli zařadit do repertoáru?
Faust vznikl také z původního klauzurního představení. Po jejím uvedení jsem oslovil režiséra Norberta Závodského s návrhem, zda by nechtěl na inscenaci pracovat dál a dotáhnout ji do tvaru, který bychom uváděli pod Spektáklem. Spolu s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou se jim podařilo vybrat stěžejní situace a nastolit základní existenciální otázky, které si všichni klademe. Otázky smlouvy se zlem a vlastním svědomím.

V čem mohou být pro diváka fragmentace takových zásadních děl zajímavé?
Práce s původním textovým materiálem se vždy odvíjí od jeho interpretace. Snažíme se zachovávat původní strukturu či smysl díla, ale upravujeme jej tak, aby výsledný tvar nebyl zatěžkaný a dovolil rezonovat témata námi akcentovaná. Dalším elementem je také komorní prostor, ve kterém pracujeme. Vyznačuje se těsným kontaktem s divákem, čehož je dobré využívat. Studio divákům nabízí možnost intimního setkání. A nám tato intimita umožňuje nechat věci opravdu zaznít. Byť se jedná o fragmenty. Avšak i tyto fragmenty vždy tvoří plnohodnotný a uzavřený celek.

Začátkem března měla premiéru adaptace slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze Kronika ohlášené smrti. Proč právě tento román?
Tenhle titul jsme s dramaturgem Davidem Košťákem nosili v hlavě dlouho a knihu jsme zdramatizovali společně. Dostal jsem ji od něj k narozeninám v říjnu 2014. Inscenace se zabývá tématem předsudků a tím, jak je společnost schopná odsoudit jednotlivce jenom na základě jeho původu, jazyka, náboženství nebo čehokoliv jiného. Jak dochází k jakési generalizaci či zobecňování. Jak je člověk jako člen kolektivu pod tlakem toho kolektivu a jak jednoduše k těm obecným soudům spadne. Navíc nám přišlo aktuální, jak jsme v hraničních situacích schopni podkopat své vlastní hodnoty. Příkladem toho je pro mě osobně způsob, jakým se Evropa a Evropská unie postavily k anexi Krymu. V tu chvíli přepadne člověka zoufalství. Honosíme se, že stavíme na nějakých hodnotových pilířích, a pak vidíme, že ty pilíře jsou prázdné. Situace v románu je velmi obdobná a román má zajímavě vystavěnou fabuli – je obrácenou detektivkou. Začíná tím, že se dozvídáme, kdo byl zabit, a postupně dostáváme jednotlivé indicie a zjišťujeme, proč k té vraždě došlo. Všichni o její přípravě předem vědí – kromě osoby, která má být zavražděna – a vlastně nechtějí, aby se stala. Vrahové doufají, že je někdo zastaví. Je to přesně o tom, jak člověk pracuje ve svém svědomí a zříká se odpovědnosti, nebo se ji snaží přehodit na někoho jiného. Připomíná to situaci na ulici, když se někomu něco stane. Všichni kolem něj stojí totálně paralyzovaní a nikdo nedokáže nic udělat.

Kronika ohlášené smrti (foto: Michal Hančovský)

Znamená to, že v tomto případě směřujete k politickému divadlu?
Ne, tam je problém v předloze, protože je v ní obsaženo téma náboženské nenávisti. Ten zabitý je Turek. Báli jsme se plakátovosti a touhy být za každou cenu aktuální. Tohle tam samozřejmě zůstává, ale nesnažíme se to nějak vypíchnout, vytáhnout ven. Chceme být chytřejší, aby to nebylo čitelné na první dobrou.

Chystáte další divadelní adaptace slavných literárních děl?
Naší další premiérou bude adaptace románu Fjodora M. Dostojevského Uražení a ponížení. Je to jeden z jeho prvních románů a je v něm ještě cítit jakýsi romantismus, pro mě trošku trapný sentiment. A to je věc, které se zbavujeme. Snažíme se v adaptaci přiblížit dnešku, nedržet reálie a konvence 19. století v Rusku, ale vystihnout i principy a body fungování současné ruské mafie. Hledáme inspirační zdroje v současnosti. V další sezoně pak uvedeme dramatizaci románu Stanislawa Lema Solaris.

Čím se liší mladá generace herců od vyzrálejších a starších hereckých osobností?
Mám zatím pracovní zkušenost jen s mladou generací. První zkušeností se "smíšeným" souborem procházím až nyní při spolupráci s Divadelní společností Masopust. Samozřejmě mě baví herec, který je chytrý a přemýšlivý, se kterým se mohu dostat do rovné diskuze. To mám rád, ale asi nejsem schopen nějakého srovnání.

A co předchozí zkušenost v A Studiu Rubín, kde jste režíroval Dámu s Camelkami?
Tam jsem se také setkal s herci mé generace. Spolu s Davidem Košťákem jsme připravili adaptaci románu Dáma s kaméliemi. I když se opět jedná o převedení klasiky, tak jsme si vyzkoušeli trochu jiný přístup. Více jsme experimentovali a šli do extrémů, které do Rubínu jaksi patří. Inscenace se zabývá černým svědomím a chybami z mládí, které nám nedávají spát a jednou nás stejně dostihnout. Prvotní myšlenka vznikla z diskuze nad tím, jak asi vypadá naše soukromé peklo.

Faust (foto: Michal Hančovský)

Se spolkem Masopust zkoušíte novou hru Martina Františáka Nevěsta. Text prý vznikl kuriózním způsobem.
Inspiračním zdrojem byly deníky, kolem padesáti sešitů, které Martin našel náhodou, když si chtěl na Valašsku kupovat chalupu. Jde o zápisky paní, která si po dobu zhruba čtyřiceti let zapisovala sny o své mamince. Číst si v nich je velice zvláštní zážitek. Začínají krásným školním úhledným písmem a končí nečitelnou změtí klikyháků, kdy člověk vidí, jak ta paní pomalu slepla a nebyla v pořádku ani mentálně. Najednou začala spojovat slova a v určité fázi začala psát zprava doleva. Zároveň jsou ty deníky těžký surrealismus. Mají krásný svébytný jazyk, ale i plno motivů utopených koček, zaříznutých kůzlat, potratů a peřin, naházených ve studni. Matka s dcerou se usadily ve vsi v Sudetech a živily se prostitucí, proto se jim říkalo nevěsty. Inscenace začíná v současnosti s příchodem nových obyvatel domu. Tak trochu jako vesnická groteska. Jenže každá postava prožívá osobní tragédii až na existenční rovině.

Jak jste se ke spolupráci s Divadelní společností Masopust dostal?
Dramaturgyně Tereza Marečková sledovala moji práci na DAMU snad od prváku. Chodila na klauzurní představení a pak mě jednoho dne zavolala s tím, že by se mnou ráda spolupracovala. Podařilo se mi to časově skloubit až teď, v pátém ročníku. Text jsme vybírali dlouho. Ten Martinův je mi tematicky vlastní už tím, že jsme oba z Valašska. V jeho vyjadřování, jazyku a stylistice je to hrozně cítit a zároveň cítím, že ty postavy vlastně znám, že jsou z mého okolí a rodiny, a že jejich tématům a způsobu chování a jednání rozumím. Je to velmi zajímavá hra na hranici magického realismu. Pracuje se dvěma časovými rovinami a důsledky minulosti se ozývají v současnosti. Premiéru máme 30. dubna 2017 v Divadle Komedie a po rekonstrukci Divadla Na zábradlí se budeme stěhovat do Eliadovy knihovny.