Rozhovor

Emmu Černou jsem jako divák prvně poznal v polovině osmdesátých let v Divadle S. K. Neumanna (nyní pod Palmovkou) coby nešťastnou Princeznu Turandot v Deákově inscenaci Fischerové Princezny T. Již tehdy jsem byl „uhozen“ divadlem a Emmina princezna s viklajícími se zuby mě zasáhla. Strašně jsem ji litoval a nenáviděl Kalafa i jejího otce. Nezapomenu ani na pozdější šťastně nešťastnou Žofii Krumbajglovou z Casanovy na duchcovském zámku. Pak jsem Emmu vídal v inscenacích Divadla Komedie, v inscenacích Dočekalových, které jsem miloval, i v inscenacích Nebeského, kterým jsem se bláhově bránil. Ale Emma mě vždy upoutala – zvláštní dikcí, noblesou, mlžným tajemstvím. Připadala mi neskutečná. Snová.
Pak jsem se s ní setkal při práci na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Ostych záhy padl, ale mé okouzlení trvá. Emma, krom toho, že je výbornou herečkou, je i úžasná „baba“. Ironická, sebeironická, kumštem „praštěná“, citlivá, eruptivní, jemná i drsná, s ohromným nadhledem a smyslem pro humor, se smyslem pro uměřenost. Tak ji tedy vidím já. Její divák. Její obdivovatel.

Začnu obecnou otázkou: čím je vám divadlo?
Nevěrnou láskou.

Je pro herce nutná oddanost divadlu? Znám dva extrémní názory na divadlo: podle jednoho je pro divadlo nutná posedlost; podle druhého je divadlo povolání jako každé jiné a ten, kdo chce poslání, by měl jít k poště. Kde jste stála na počátku kariéry a kde stojíte dnes?
Pro postavu je nutná posedlost. Jinak ji nezmůžeš. Pro účinkování na divadle, kdy stále čekáš na příležitost a stále nosíš psaní nebo držíš halapartnu, je lepší jít k poště. Co se týče mé kariéry, je to spíše cesta po náledí. Občas jsem obstála, něco i ustála a na pády raději nevzpomínám.

Čím důležitým pro profesní život vás vybavila DAMU a na co jste si musela přijít sama praxí? Byl pro vás bolestivý přechod ze školních škamen do života, kde nelze žít – potažmo pracovat – nanečisto?
Každá škola je ku prospěchu. DAMU navíc tím, že se můžeš ucházet o vstup na jeviště. Je to hodně o štěstí. Jaká náhoda tě potká, jaká role tě čeká, jak si s případnou výzvou poradíš. Takže jak uspěješ v praxi, je už na tobě. A rozdíl mezi snem o divadle a skutečností jsem přežila jen díky své povrchnosti a umanutosti.

Dlouhá léta jste byla v angažmá v Mostě, v tehdejším Divadle pracujících. Jaká byla vaše cesta z pražské DAMU do Mostu?
První angažmá v Divadle Na zábradlí jsem po dvou letech prohrála. Můj pocit – nikdo mě nechce, nepotřebuje, nic neumím – trval rok. Přijetí do mostecké činohry mi vrátilo sebevědomí. Poprvé jsem zažila úspěch ve velké roli na velkém jevišti a přízeň diváků.

Oblast znamená mimo jiné i značnou zájezdovou činnost, dopolední školní představení, dojíždění na zkoušky, představení nebo i větší počet premiér a menší reprízovost. Co vám dávalo sílu vytrvat? Neměla jste někdy chuť od divadla odejít?
Nikde v kamenném, tedy „nezájezdovém“ divadle bych nedostala tolik příležitostí. Hrála jsem v průměru asi čtyři velké role za rok. Dobrá postava tě učí, když se správně ptáš a věnuješ všechen čas vytrvalému dorozumívání se, spolucítění, postava ti na oplátku řekne téměř vše o tobě. Chceš se ze sebe „vyvléknout“ a zmoci tu „famózní představu“. Když se to sem tam povede, za tu chvíli radosti, sneseš spoustu nepohodlí. A od divadla jsem nechtěla odejít nikdy, ale z určitého divadla ano. Odcházela jsem.

Byly chvíle, kdy jste byla osudu za Most vděčná?
Za role, kterými jsem byla hýčkána, za vstřícné diváky a za poznávání neobvyklého města. Bývaly tam nevídané mlhy. Bílá nepropustná nedýchatelnost. A někdy, jakoby povyskočila, začínala mlha až metr nad zemí. Malé děti, psi a kočky neměli tušení, že lid dospělý bloudí. Nebo se nízce povalovala jako spadlá šlehačka, nad ní přízračně plula torza a zas ti menší si museli vyskakovat, aby viděli na cestu. Most stál obklopený plešatými kopci, v noci hořícími ohni, napůl v krásných troskách a napůl v panelové výstroji. Na Hněvíně, pozůstatku staré slávy, chvíli žil R. M. Rilke a v budovaném socialistickém městě básník Ilja Bártl. Občas jsem si připadala, jako bych žila přímo v centru konce jedné civilizace.

Platila v Mostě ona dnes již vzácná „stavovská čest“, kdy herci (ale i napovědové, technici...) a diváci jsou pyšní na své divadlo, potažmo diváci na své herce a herci na své diváky, kdy se prostě mají rádi?
Ano. Byla tam ještě stará garda, která dodržovala zákony profese i staré pověry. Milovala jsem Růženu Všelichovou z dob pana Burdy. V portále sedávala napovědka Jindra Kovářová, herečka, která se nedokázala rozloučit s divadlem. Dojížděla z Chomutova, stará, drobounká, věčně nevyspalá, jednou vypadla i s knihou na jeviště ráno při pohádce. Dojímala mě ta touha být přítomná představení za každou cenu. Nejskvělejší jevištní mistr, Kurt Lederer, byl první v divadle a poslední z něho odcházel. Utekl, když přišli sověti. A když za pár let bylo vyhozeno divadlo do povětří, aby uhlo uhlí, věděla jsem, že tuhle podívanou by Kurt nepřežil. A že on je ten jediný, koho okupanti zachránili. Bylo to divadlo socialistické, schvalovaly se dramaturgické plány, HSTD docházelo kontrolovat ideovou čistotu, ale tehdejší ředitel L. Poživil, mimo největší zásluhy, že se v Mostě postavilo nové divadlo, udržel spolu se Zdeňkem Buchvaldkem profesionalitu i paměť stavovské cti. Po jejich odchodu se tyto kvality začaly vytrácet. Přesto nám diváci ještě chvíli zůstali věrni.

Z Mostu jste v roce 1986 odešla do Divadla S. K. Neumanna. Jak jste toto angažmá prožívala? Došlo při něm k nějakým setkáním zásadním pro váš život?
Byl to velký soubor, skoro nikoho jsem neznala a ani se s nikým nekamarádila. Měla jsem už moc let a málo ochoty chovat se „diplomaticky“. Líbila se mi práce Jana Nebeského. Při první spolupráci s ním jsem věřila, že spolu máme jakési telepatické dorozumívání se. Zdálo se mi to zázračné a neuvěřitelné.

Nemohu se nezeptat na spolupráci s režisérem Otou Ševčíkem, někdejším šéfem DSKN.
Viděla jsem pár jeho pěkných představení v Plzni, a když k nám přišel, dal mi moc hezkou roli herečky a já se na tu práci moc těšila. Bohužel, nedokázala jsem přistoupit na jeho vidění, na jeho výklad. Byla to spolupráce první a poslední.

Co se vám vybaví při vzpomínce na inscenaci Gassauerovy hry Casanova v režii Jany Kališové a partnerství s Miroslavem Macháčkem?
Hrát s tak báječným, i když někdy konfliktním až nesnesitelným hercem je požitek. Hráli jsme to víc než stokrát a pokaždé to bylo napínavé. Jsou to dvě postavy zakleté ve svém osudu a jedinečnost jejich příběhu vzniká ze souhry. Teprve při tomto představení jsem pochopila, že ještě lepší divadlo může vzniknout ze souboje. A myslím, že jedině tehdy, když je režisér kamarádka, lze unést i to, že kolega herec je režisér nepřítel.

Další vaše, dle mého soudu osudová role přišla v Nebeského inscenaci Ibsenova Johna Gabriela Borkmana v Činoherním klubu. Včetně setkání s Petrem Čepkem a Zdenou Hadrbolcovou. Jak na ni vzpomínáte?
Bylo to precizní a důsledné hledání, jak vyjádřit klasika nekonvenčně a s odpovídající obrazivostí. A pamatuji si, že byl k dispozici čas tak dlouhý, jak jsme potřebovali. A vím, že jsem se lekala vzpomínky na Heddu Gablerovou. Před pár lety jsem hrála důstojně, z povzdálí vyprávějícího autora, s patinou zašlých časů, teď zkouším tragickou klauniádu, zcela živou a mučivou. Když jsem měla možnost dívat se na své kolegy, viděla jsem strhující divadlo. Premiéra sklidila velikou nepřízeň odborné kritiky. Čas ukázal, že neprávem.

Následoval přechod do Divadla Komedie v tzv. Dočekalově éře, do divadla, které stálo na pomyslném vrcholu kvality. Práce se dvěma režijními osobnostmi, Janem Nebeským a Michalem Dočekalem.
Pro mě to byl nečekaný dárek, nemyslela jsem, že by mě ještě někdo někdy přijal do angažmá. Přišla tam mladá generace s Michalovými představeními z Kašpara a Janovo představení Hamleta, které jsme hráli v ROXY. Pak jsme se skamarádili a začali hrát spolu. Bojovali jsme o diváka, pak o uznání, když se to povedlo, přišly rozepře. To se stává. Škoda.
Oba jsou velmi vzdělaní. Pro Michala je úspěšné, beznadějně vyprodané představení drogou, a umí takové představení udělat, aniž by to byl bulvár. Je vnímavý ke všemu novému a vkusně ambiciózní.
O Janovi si myslím, že má dar proniknout k autorovu textu nějakou hlubší empatií a to, co objeví, to, co mu přijde v kontextu se současností nejpodstatnější, inscenuje svým nezaměnitelným rukopisem. Někdy trochu nečitelně, ale nikdy to není krasopisné opisování.

Naposledy vás poprosím o vzpomínku na konkrétní roli, na Olgu z Čechovových Tří sester v režii Michala Dočekala.
Byl to skvělý, provokativní a inspirující nápad. Tři stařeny vzpomínají na mládí, jak to všechno bylo, jak… a postrádám jejich hádky o pravdivosti těch vzpomínek… měly jsme některé scény hrát třikrát. Jenže nevím, jestli by to bylo na divadle sdělitelné… Kdyby se to natočilo, šly by s tím nápadem dělat zázraky. Jejich krásný dům je zcela zdevastovaný, přecpaný všudežijícími sovětskými spolubydlícími... Olga jde pro něco na půdu, kde jsou trosky toho, co jim nebylo ukradeno… otevře starou skříň a na dveřích visí cáry starého potrhaného kalendáře. Je tam zaškrtnuté datum – 5. květen – to zemřel otec. Začne vzpomínat. Kromě tří sester jsou už všichni někde ztracení nebo mrtví a ona je vidí mladé, protože nezná jejich staré tváře, sestry, s nimiž žije, mají ty současné tváře, ty skutečné… ona je oblékla do té doby štěstí … sebe ne. Je v holinkách a v šátku a vatované pracovní bundě, a tak se projde celou tou nádhernou vzpomínkou, a pak se vrátí. Z půdy do toho jediného pokoje, co jim zůstal v tom domě, z kterého se nikdy nedostaly... Vzpomínky ve mně vyvolávají podobné „nehody“.

Jak jste prožívala odchod z Komedie, který byl propojen s koncem tohoto divadla?
Rozhodně ne jako tragédii. Spíš jako napínavý příběh se zábavnou zápletkou.

Jaké místo měla a má v životě herce pokora? Často se mi totiž zdá, že u divadla (filmu, televize) platí více než kde jinde rčení, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“.
Pokora před čím. Před autorem, divákem, nebo tak vůbec? Odpovím slovy Moliérovými: „Každý hraje na tomto světě pána, jak jen může.“ A taky je pravda, že: „Falešná pokora je ta nejšikovnější ze všech lží.“ Ale to nevím, kdo řekl. Abys mohl hrát, musíš mít to, čemu se říká sebedůvěra. A té nesmí na ramenou sedět ještě ješitnost. Tedy obrazně. Na jevišti by se měly sebedůvěra s pokorou držet za ruce.

Jak přistupujete ke studiu role? Prostudujete si před první čtenou zkouškou všechny dostupné materiály k roli – různé překlady hry, dobové recenze, životopis dramatika apod., nebo se ponoříte do procesu zkoušení až po tzv. úvodu do studia, neovlivněna zkušeností minulých generací?
Jak kdy. Podle přitažlivosti úkolu. Někdy se mi ani nechce učit text. A někdy se trápím pro pár vět a hledám všude, třeba ve výtvarných knihách, v muzice, v lidech, v sobě, ale dokud se mi představa neposkládá, nedovedu přestat a špatně spím.

Rozum, cit, sebekázeň, vnější herecká technika. Pokuste se prosím vytvořit z těchto fenoménů rovnici (nerovnici) vzhledem k vašemu přístupu k herectví.
(ROZUM, CIT, SEBEKÁZEŇ)2 + VNĚJŠÍ HERECKÁ TECHNIKA = OBSTÁT NA JEVIŠTI

Jak těžké je hrát pod vedením těch režisérů a s těmi partnery, kteří vám příliš nekonvenují?
Není to těžké s režiséry. Při práci se to pozná a příště nejsi obsazen. A s kolegy, kteří jsou ti protivní, můžeš nemluvit. Ale musíš počítat s tím, že tě pomluví.

Styděla jste se někdy na jevišti za inscenaci, v níž jste hrála?
Mockrát.

Cítíte dluh k některé ze svých rolí?
Bylo pár rolí, u kterých jsem si při derniéře oddychla. Přesto jsem vždycky hrála, jak nejlépe jsem v té chvíli uměla.

Kdy se na jevišti cítíte šťastná?
Když se představení povede jako celek a i diváci se „povedou“ a vzniká vzájemné okouzlení a všechno se to děje lehounce a jako by se zázrakem probudila DUŠE divadla. (Tak jsem to pojmenovala.) Po tom se nám všem stýská.

Bolestné téma, zvlášť u hereček: přehrávání se. Jak jste prožívala tuto etapu svého hereckého života?
Bolestné je to, že rolí pro staré holky je málo. Sem tam nějaké čarodějnice nebo paní Bracknellová.

Nakolik jsou pro vás důležité kostým, maska, dekorace a ostatní vnějškové složky inscenace?
Pro všechny je to důležité. To kolektivní snažení o estetickou účinnost, kdy všechno viděné i slyšené, usiluje o harmonický celek podřízený dominantní myšlence režiséra, se málokdy povede na 100 %. Dám příklad: Herečka před zrcadlem na zkoušce kostýmu. Hraje dramatickou krasavici. Udělá pár pohybů, vše je v pořádku. Herečka začne chodit v kostýmu, až když je na jevišti. Sukně se lepí. Herečka dostane spodničku. Ta škrábe. Dostane jinou. Po té šaty šplhají míň, ale to proto, že je úzká a herečka cupitá malými krůčky. Dostane spodničku plátěnou. Je tlustá. Čas letí. Dostane jiné šaty. Barevně se hodí. Je obepnutá v úpletu. Herečka zkamení, protože se necítí dobře. Po několik reprízách si zvykne, že její krásná postava má bříško, a začne normálně dýchat, ale kostým jí nepomohl. V grotesce by pomohl.
Taky vypadá divně, když si v nóbl salónu sedneš na židli a upadne noha. Nebo když nejdou otevřít dveře a musíš odejít oknem. Ale ze všeho nejprotivnější jsou malé boty. A nejveselejší ty „velké“ boty, co se někdy povedou zvukařům.

Na počátku 3. tisíciletí jste začala učit hlavnímu oboru – herectví na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Jaká byla geneze vaší pedagogické činnosti?
Přišla jsem jako záskok do opuštěného 1. ročníku a dovedla je k absolutoriu. S některými žáky jsem si nerozuměla ani profesně, ani lidsky. Ale ta práce mě provokovala a zaujala. Teď to zkouším podruhé a žáky jsem si vybrala sama. Vedle známkování jsem zcela iracionálně udělovala „puntíky porozumění a empatie“. Ty s puntíky teď učím. A poprosila jsem o spolupráci režiséra Mirka Pokorného a jsem ráda, že mě vyslyšel. Má u mě velký puntík.

Máte nějaký pedagogický vzor? Nebo jak vlastně učíte herectví, dá-li se vůbec něčemu tak jemnému naučit?
Mě učil Radovan Lukavský a je mým nedosažitelným vzorem. A o co se pokouším při výuce? Osvobozovat od obecnosti, být zvědavý na svou jedinečnost, cítit a vyjadřovat se fyzicky, cítit rytmus, udržet napětí, naplnit pauzu a tak podobně, ale hlavně nebýt líný, umět se soustředit a hrát spolu. Asi se nedá herectví naučit, ale jde poznat talent. A ta práce spočívá v tom, že se hodiny a hodiny díváš na ten talent a pokoušíš se jej rozvíjet. Říkat chyby. OSVOBOZOVAT. A PROVOKOVAT FANTAZII A PŘEDSTAVIVOST.

Čemu jste se musela (na)učit, když jste začala učit?
Vytrvalosti, nesobeckosti a důslednosti.

Čím vás učení obohacuje, obohacuje-li vás?
Učím se pojmenovat různé profesní postupy a stavy, které jsou zcela vnitřní, intimní a bez terminologie a které si uvědomuju, až když vidím jejich absenci. A taky že jsem obklopena mládím.

Vedle herectví se intenzívně věnujete výtvarnému umění (smalty, kostýmy) a literatuře. Jak se tato činnost snáší s divadlem? Vertikálně, či horizontálně?
Málokdy už hraju. A když nehraju, tak si jen tak s kdečím pohrávám. Tedy spíš vertikálně, horizontálně hned spím.

Nakonec jedna možná netaktní otázka: jakou „cestu“ jste ušla, za tu dobu, co jste u divadla, vy a jakou české divadlo, tedy alespoň ve vašich očích?
Škobrtám po té cestě od pěti let. Do vsi, kde jsem bydlela, přijelo loutkové divadlo. Na začátku si Kašpárek přál, aby mu nějaké dítě řeklo básničku. Vylezla jsem na jevišťátko a po druhé sloce nevěděla, jak dál. Laskavý Kašpárek mě poslal hačnout. Když bojoval s drakem, vzpomněla jsem si, vyšplhala po schůdkách a dřevěnému Kašparovi to dopovídala. Řekl mi: „Neutrhni mi ruku, holčičko.“
Od té doby si o divadle všelijak „myslím“ a čtu a dívám se na něj a pomlouvám ho a obdivuju a objevuju a snažím se mu rozumět. Marně. Má své tajemství. Když si představím začátek začátků – vidím pračlověka, jak ukazuje jinému pračlověku, aby nešel tamtudy, co jde, že tam jsou lvi. Ukazoval to tak talentovaně, že kolega pračlověk to pochopil, vrátili se spolu a předvedli to ostatním. A každý tu švandu chtěl vidět. A někteří ji s nimi chtěli dělat. Dokonce ještě Shakespearův Klubko loudí, že toho lva chce taky.
To je samozřejmě žert. Ale myslím, že divadlo samo ukazuje, kudy nejít, kudy je to nebezpečné. Divadlo má paměť. A má nesmrtelnou duši.