Rozhovor

Herečka Beáta Kaňoková je od loňského listopadu členkou Městských divadel pražských, kam přešla z Jihočeského divadla, kde působila jednu sezónu. Během ní však v Českých Budějovicích stihla nastudovat několik inscenací, které jí vynesly nominaci na Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku.


Co vám prolétlo hlavou, když jste se o nominaci Cen divadelní kritiky dozvěděla?
Měli jsme zrovna zkoušku před představením Bang!, které hrajeme s Divadlem Letí. Během ní mi začaly chodit gratulace od různých přátel a kolegů z divadla. Nevěděla jsem, co se děje. No, a když jsem se dozvěděla o nominaci, měla jsem v první řadě samozřejmě ohromnou radost. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy takové štěstí potká zrovna mě. Cítila jsem, a dosud cítím, obrovský vděk. Nejen za všechnu krásnou práci, která mě za poslední divadelní sezónu potkala, ale i za to, že to někdo dokázal ocenit.

Na jakou inscenaci z vašeho současného repertoáru se musíte před začátkem představení opravdu hodně soustředit?
Určitě na Téměř dokonalou lásku, kterou jsem nazkoušela v režii Adama Svozila a Kristýny Kosové v Jihočeském divadle. Je textově náročná, takže musím být při přípravě opravdu svědomitá a důsledná a všechny dialogy si pokaždé zopakovat. Nejdřív sama, a potom ještě některé problematické pasáže i s kolegy. Navíc jde o fyzicky celkem vyčerpávající představení, které trvá asi sto minut bez pauzy, přičemž ani na chvíli neslezu z jeviště. Autorka Nicole Möeller hru postavila na prolínání dialogů, které na sebe často úplně nenavazují, je tam tedy mimořádně důležitá velká soustředěnost a souhra herců. Proto si pokaždé s kolegy také kvůli hladkému průběhu představení raději projíždíme některé náročnější situace, u kterých je nutná přesnost.

Téměř dokonalá láska pojednává o tématu věznitelů a jejich obětí. Zajímala jste se blíže o Nataschu Kampuschovou, jejímž příběhem se autorka pro postavu Chloe nechala inspirovat?
Životní příběh Nataschy Kampuschové jsem samozřejmě znala z doby, kdy byla tato kauza aktuální, a byť to zní asi bizarně, jistým způsobem mě fascinoval. I tak jsem si ale musela spoustu informací načíst. Když jsme pak Lásku začali zkoušet a já zjistila, jak text funguje, chtěla jsem logicky skutečnou postavu poznat. Chtěla jsem při práci vycházet z co možná největších podrobností, a k tomu jsem potřebovala znát veškeré skutečnosti, které s případem souvisely. Byla důležitá nejen fakta, ale i psychologie této unesené dívky. Sledovala jsem dokumenty natočené bezprostředně poté, co byl příběh Kampuschové odhalen, reportáže vysílané televizí, četla jsem různé články a dokonce jsem i zhlédla dokument vzniklý deset let po jejím úniku. V rámci přípravy jsem pak viděla ještě film 3096 dní: Příběh Nataschy Kampuschové nebo Pokoj. Byla to pro mě vzrušující práce. Kampuschová je velmi zvláštní člověk, který v sobě nese určitý druh utrpení, přestože se snaží navenek působit vyrovnaně a klidně. Tahle zvláštní ambivalentnost její osobnosti se pro mě stala při hledání postavy Chloe největším zdrojem inspirace. Chloe je krásná herecká příležitost a i když je, i co se týče techniky herectví, hodně náročná, neskutečně mě baví.

Jihočeské divadlo - Téměř dokonalá láska (foto: Petr Neubert)

Mohla byste popsat konkrétněji, které technické věci máte na mysli?
Když vyšlo obsazení, vůbec jsem si nedovedla představit, o jak těžkou roli půjde. Hodně se tam totiž mění nejen časové roviny příběhu, k nimž dochází rychlým střihem, ale i polohy mé postavy, případně střihy z jedné postavy do postavy druhé. Uvedu příklad scény, kdy je Chloe s novinářem Gregem, který o ní píše příběh do svého sloupku v novinách, na rozhovoru v televizní talk show. Autorka tam připsala ještě třetí postavu moderátora zmiňovaného pořadu a předepsala, že ho musejí hrát na střídačku právě Chloe a Greg, tedy já a Tomáš Drápela. Tahle scéna nám dala docela dost práce. Naučili jsme se text, a pak jsme šli do prostoru, kde najednou začal být problém. Tím, jak jsme měli přepínat mezi naší postavou, v mém případě postavou zranitelné a médii vláčené Chloe, a postavou hodně expresivního moderátora, tak nám delší dobu trvalo, než jsme si vůbec ujasnili, za jakou postavu právě mluvíme. Rychlé střihy z jednoho charakteru do druhého nám to ještě více komplikovaly. Z toho neustálého prolínání jsme byli dost zmatení, ale na druhou stranu jsme se tím i bavili, přestože se nám z toho chvílemi doslova vařila hlava. Začátky zkoušení byly opravdu šílené, ale aspoň jsme si vyzkoušeli zase něco jiného, nového. Dodnes se potřebuji před i během každé reprízy na představení maximálně soustředit. Pokaždé je to výzva. Krásná výzva. Jsem si vědoma, že hodně herců po takové roli touží, ovšem ne každému se takový sen splní.

Podobně náročná je i hra Ivana Vyrypajeva Letní vosy nás štípou už i v listopadu. Jak jste se text učila?
Opravdu hodně těžce. (směje se) Víte, jakmile jde o absurdní drama, je velmi důležitá právě dokonalá znalost textu. Na zkouškách jsme se museli i čtyři hodiny v kuse absolutně soustředit, říkat naučené repliky a k tomu se snažit hrát a vymýšlet situace. Dohromady toho bylo zkrátka moc a práce to byla vskutku vyčerpávající. Po několika hodinách zkoušení jsme často museli uvolnit napětí a trochu si zablbnout a pozlobit, abychom se od toho tlaku odpoutali, což ale myslím ve výsledku inscenaci pomohlo. Přiznávám, bylo to pro mě jedno z nejtěžších zkoušení a až do dne premiéry bylo poměrně intenzivní. Inscenace se po premiéře ještě dost vyvíjela a teprve jejím reprízováním jsme zjistili, co si můžeme dovolit a jak je možné si s textem hrát a dávat mu ten správný smysl. Až teď mám konečně pocit, že se v této roli cítím jistě.

Co jste si řekla po prvním přečtení textu?
Téměř celou první čtenou zkoušku jsme se smáli. Šlo ale o zoufalý smích, v němž se skrývala otázka: „Bože, co to je, co to budeme hrát?“ Neuměli jsme si něco takového ani představit v prostoru s nějakou hereckou akcí. Text sám o sobě je totiž tak náročný, že jsem si zpočátku myslela, že ho snad budeme na jevišti jen říkat. Bylo tedy potřeba se v něm zorientovat, najít ve hře a v dialozích dramatické situace, ujasnit si motivace našich postav a vztahy mezi nimi. Ačkoli hledat něco takového v absurdním dramatu je vlastně taky tak trochu absurdní.

Pomohla vám při zkoušení výrazná výtvarná složka inscenace?
Dlouho jsme zkoušeli bez scény, což je v našem divadelním prostředí obvyklé. Samozřejmě jsme měli k dispozici nějaký model, takže jsme zhruba tušili, jak bude scéna vypadat, ale pořád jsme se pohybovali jen v náznacích. Buď mezi baletními tyčemi, které měly představovat záhony květin, nebo na štaflích, které zase zastupovaly domeček. Zkoušeli jsme s určitou představou prostoru, která ale nakonec byla diametrálně odlišná od skutečné scény. Tak se například stalo, že jsme celou dobu počítali s tím, že za květinovými záhony nebudeme vidět, že se za ně budeme moct schovat, když se přikrčíme. Jenže pak scénu postavili a najednou bylo všechno jinak. Spoustu situací tak bylo nutné přezkoušet a přizpůsobit novým technickým parametrům. V tomhle směru šla scéna spíš proti nám a trochu jsme s ní bojovali. I když ve finále je krásná a všichni jsou z ní nadšení, stejně jako z kostýmů. Ty nám naopak dost pomohly. Díky nim se nám podařilo najít zajímavou hereckou stylizaci.

Jihočeské divadlo - Letní vosy nás štípou už i v listopadu (foto: Petr Zikmund)

Obě výše zmiňované inscenace se hrají v komorním prostoru Na Půdě. Máte coby herečka ráda tak malé scény?
Hodně mi vyhovují. Vyznačují se jistou intimností, blízkým kontaktem s diváky a vlastně i minimalističtějším herectvím, které může mnohdy působit autentičtěji a přitom ukázat obrovské emoce. Samozřejmě jde o něco úplně jiného, než když hraju v Divadle ABC nebo ve Švandově divadle, tam je třeba volit úplně jiné herecké prostředky. Když jsem byla na DAMU, myslela jsem si, že mi budou vyhovovat spíš malá divadla, ale teď si nějak nacházím oblibu i ve velkém jevišti, kde si můžu vyzkoušet zase jiné věci, než jaké mi dovolily školní učebny nebo divadlo DISK. Pořád se můžu učit, zjišťuji, jak velké jsou moje možnosti vyjádření v různě velkých prostorech, a to je samozřejmě velmi zajímavé. Malou scénu mám ale stále ze všeho nejraději. Na druhou stranu pro mě bylo velkou a zajímavou zkušeností i Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Šlo o něco neuvěřitelného, kdy jsem si mohla dovolit i takové věci, které máte na běžném jevišti zakázané, protože by vypadaly nepatřičně. Před otáčkem je herec více svobodný ve vnějším, a to hlavně pohybovém projevu.

Pro Otáčivé hlediště jste nazkoušela roli Lucy v inscenaci Dracula. Jak na práci v plenéru vzpomínáte?
Hned na první čtené zkoušce nám režisér Martin Glaser řekl, abychom do toho šli po vzoru amerického herectví naplno, že si můžeme dovolit téměř cokoli, že to prostor otáčka snese. A já jsem se tím nebála řídit a začala jsem hledat, co si můžu dovolit a co už je moc. Nejdříve jsme zkoušeli na jevišti Jihočeského divadla, kde se ta míra hledala dost těžce, a já měla pocit, že už nemůžu jít dál. Když jsme se ale přesunuli na otáčko, tak se najednou i to největší gesto ztratilo. Bylo potřeba ještě víc přidat. Objevily se nové možnosti a mě nesmírně bavilo je objevovat. Zpočátku jsem se také trochu bála, jestli nebudu mít hlasový problém a otáčko ukřičím. Všichni nás upozorňovali, abychom se nepřekřikli, což je strašně nebezpečné a spoustě hercům se to už stalo. Nakonec jsem byla ráda za hlasový základ, který jsem získala na DAMU. Škola se někdy opravdu hodí. To už se mi potvrdilo několikrát...

S Martinem Glaserem, který kdysi několik let šéfoval činohře Jihočeského divadla, jste na rozdíl od většiny kolegů zkoušela poprvé. Bylo to na práci znát?
Přiznávám, na začátku jsem z něj měla trochu strach. Kolovaly o něm zvěsti, že dokáže být velmi přísný a někdy až tak upřímný, že to člověka dokáže lehce rozhodit a mnohdy i zabolet. A já si nebyla jistá, jestli jsem něco takového schopna ustát. Už na první čtené zkoušce jsem však poznala, že si budeme rozumět. Bavila mě jeho energie, humor a hlavně tvůrčí zápal, kterým mě dokázal nakazit. Líbilo se mi, jak s námi pracuje. Jak jsem již zmiňovala, hned na první čtené zkoušce nastavil laťku a dal nám možnosti, jak naše postavy uchopit, což jsem okamžitě vzala za své. Obecně mám totiž tendence režisérům věřit, i když popravdě nevím, jestli je to vždycky správně. Nicméně zatím se mi tenhle přístup osvědčil. (usmívá se) I když s režiséry můžu často diskutovat, důvěra je důležitá. A tu jsem k Martinovi měla a myslím, že to hned vycítil a získal ji ke mně také. Dával mi na jevišti svobodu, bral moje nápady a zároveň mě inspiroval, jak některé věci dělat jinak. Hodně jsem si ho oblíbila a myslím, že i on mě. Jsem ráda, že jsme se spolu při zkoušení potkali.

Jakou cestou jste se vlastně dostala do Jihočeského divadla?
Angažmá mi nabídla tehdejší umělecká šéfka Jana Kališová, která věděla, že jí budou ze souboru odcházet dvě herečky. Byla se podívat na našich absolventských představeních v Disku, a také ve Švandově divadle, kde jsme s ročníkem hráli Maryšo! Evo! Dom! Obhlédla si nás, a pak mi navrhla, jestli bych do Jihočeského divadla od nové sezóny nechtěla nastoupit. Jenže já budějovické divadlo neznala, a i když mi všichni říkali, že jde o prestižní oblastní divadlo, ať neváhám, měla jsem pochyby. Chtěla jsem se tam nejdříve zajet podívat a zjistit, jestli je mi vůbec jejich tvorba blízká a jestli bych byla v takovém divadle schopná fungovat. Pak jsem se potkala s tehdy ještě kamarádem Tomášem Havlínkem, který byl v té době v Budějovicích už dva roky v angažmá a ten mi řekl, ať do toho jdu, že nebudu litovat. Uvěřila jsem mu a jeho slova se mi záhy potvrdila. Jsem ráda, že jsem na jihu strávila aspoň jednu sezónu. Do Českých Budějovic a Jihočeského divadla je opravdu velmi snadné se zamilovat…

Nabídku jste od Jany Kališové dostala hned na začátku čtvrtého ročníku DAMU. Hrála jste v Budějovicích ještě během studií?
Když jsem o svých pochybnostech s Janou Kališovou mluvila, řekla mi, že mě chápe a dodala, ať se určitě přijedu na nějaké představení podívat. Asi měsíc po tom, co mi nabídla angažmá, mi zavolala znovu s tím, že jim otěhotněla herečka a jestli bych za ni nechtěla vzít záskok v inscenaci Archa Naděje. Zároveň poznamenala něco v tom smyslu, že by to pro mě mohla být dobrá příležitost si zkusit zahrát se souborem, poznat ho, a pak se rozhodnout, zda do Budějovic jít nebo ne. Záskok jsem tedy vzala a na základě toho jsem pak přijala i angažmá. Jako první jsem nazkoušela inscenaci Letní vosy, pak následovaly Téměř dokonalá láska, Dracula a poslední byly Elity.

Jak hru Jiřího Havelky Elity vnímáte?
Právě v dnešní době je podle mě tohle téma strašně aktuální i atraktivní. Sama jsem ročník 89, tedy revoluční dítě, sametovou revoluci jsem zažila doslova v plenkách a myslím si, že je právě teď v současné společensko-politické situaci potřeba o tom všem mluvit, znovu otevírat tahle témata, upozorňovat na problém komunistických elit, které se po revoluci jen volně přetransformovaly do elit současného politického světa, v němž mají neustálý vliv. Ta hra je skvělá, text je velice dobře napsaný a tím, že jde o autentické rozhovory mezi estébáky a skutečnými lidmi, má ještě hlubší rozměr. Během zkoušení jsme sledovali různé dokumenty České televize a měli jsme i podrobný dramaturgický výklad k jednotlivým postavám. Dívali jsme se na zpovědi různých estébáků a mě nepřestane fascinovat, jak si tihle lidé stále myslí, že dělali něco dobrého. A co víc, že jednali po právu, v mezích zákona. Takže je nikdo nemůže soudit za jejich činy. Pro mě je to naprosto nepochopitelné a zcestné myšlení! Jsem proto za Elity ráda. Možná by se měly ještě více hrát pro učitele a žáky, protože ne vždycky se školy dostanou k tomuto období novodobých dějin, ačkoli je jejich znalost právě dnes tak důležitá.

Jihočeské divadlo - Elity (foto: Alexandr Hudeček)

Co vám řeklo vedení, když jste po ročním angažmá dala v Jihočeském divadle výpověď?
Nabídka do Městských divadel pražských přišla nečekaně. Vlastně se to přihodilo takovou náhodou. Původně tam měla totiž nastoupit jiná herečka. Nakonec z jejího angažmá ale sešlo, a tak hledali dál a asi jsem jim nějak padla do oka. Jenže mě tím pádem oslovili až v červenci, kdy se odchází z divadla těžko. Na jednu stranu jsem chtěla zkusit něco nového, zároveň mi však bylo v Budějovicích hezky. A také jsem nechtěla odcházet se špatnou karmou, že jsem někomu takhle před začátkem nové sezony podrazila nohy. Zvažovala jsem tedy několik možností, abych provozu divadla ublížila co nejméně. Když jsem s tím šla za uměleckou šéfkou Martinou Schlegelovou, měla jsem už připravený návrh řešení. Michal Dočekal mi nabídl angažmá od září, což jsem nemohla a nechtěla přijmout, protože už se se mnou počítalo v Elitách, dokonce byl se mnou nafocený i plakát k inscenaci Pod sněhem, kde jsem měla také hrát, ale nakonec moji roli nastudovala Daniela Šišková. Martina byla hrozně profesionální a řekla mi, ať určitě jdu, protože to pro mě bude profesní posun, a kdybych odmítla, mohla bych toho jednou litovat. A dodala, že tak to prostě v divadle chodí. Nazkoušela jsem tedy ještě Elity a od listopadu nastoupila do Městských divadel pražských. A i když jsem se těšila na nové zkušenosti, bylo těžké odcházet…

A jaké bylo naopak přicházet do Městských divadel pražských?
Po zkušenosti z Budějovic jsem měla trochu obavy, jestli nejdu někam, kde už to tak fajn nebude. Pro mě byl vždycky nejdůležitější kolektiv, se kterým pracuji. Pokud chcete dělat nějakou práci dlouho, musíte si prostě s lidmi kolem sebe rozumět. Tím, že jsem své budoucí kolegy z Městských divadel pražských moc neznala, měla jsem logicky trochu strach. Ale vše bylo nad rámec mých očekávání a já brzy pochopila, že mi bude dobře i tady.

V Městských divadlech pražských jste v režii Michala Dočekala nastudovala několik rolí v inscenaci Andělé v Americe. Znala jste předlohu?
Neznala jsem hru ani seriál, ale z rozhovorů s Michalem Dočekalem jsem vytušila, že půjde o něco opravdu velkého. Navíc příležitost dělat na divadle takovou věc člověk nemá každý den. Vědělo se, že půjde o událost, ať už inscenace dopadne jakkoli, a že Anděly budeme zkoušet tři a půl měsíce. A protože mám takové výzvy ráda, řekla jsem si, že i když bude zkoušení zřejmě občas trochu bolet, chci do toho jít. Kushnerův text je chytrý, je v něm spousta rovin, které člověk musí odhalovat, historických, ale i politických souvislostí, co musí znát, aby se v nich dokázal orientovat. Spoustu věcí jsme si museli nastudovat nebo si nechat vysvětlit. Nerozuměla jsem vždycky všemu. Chyběly mi kontexty. Někdy šlo o dost náročné hledání. Viděla jsem pak i seriál, který je dle mého skvělý. Po jeho zhlédnutí jsem se už tolik nebála a začala si věřit, že to zvládnu.

Kdy zkoušení nejvíc bolelo?
Asi během závěrečného maratonu, kdy už se potřebovala dát dohromady technická složka, která je v této inscenaci nezvykle náročná. Scéna se totiž často mění, do toho je tam spousta světelných změn, množství rekvizit, téměř každý z nás hraje víc postav, a to obnáší rychlé převleky… To všechno se muselo sladit, v divadle jsme proto poslední dny trávili i dvanáct hodin denně. Naštěstí nikdo nepodlehl panice ani únavě a všichni jsme se drželi v takové zvláštní pohotovosti a permanentně dobré náladě. Vlastně jsem někdy měla pocit, že jsem takový chodící pozitivní magor, který se stále usmívá jen proto, aby nezačal hystericky brečet. Myslím, že tento přístup, jak jsem vycítila, zvolili skoro všichni z inscenačního týmu. (směje se)

Kolik postav tedy hrajete?
Tři. Harper, manželku právníka Joea Pitta, která je závislá na váliu – to je moje hlavní postava. Pak mužskou roli Martina Hellera, což je funkcionář na ministerstvu spravedlnosti. Jde o miniroličku, kterou sám autor hry uložil herečce, která ztvárňuje právě Harper. A pak mi Michal Dočekal přirežíroval ještě postavu servírky, ta se v původním textu vůbec neobjevuje. Na scéně je v okamžiku, kdy Roy Cohn vede v baru rozhovor s manželem Harper. Michalovi se líbil princip, že když se mluví o Harper, jsem na scéně zároveň přítomna já jako herečka, ovšem v jiné roli, a poslouchám jejich rozhovor.

Mětská divadla pražská - Andělé v Americe (foto: Patrik Borecký)

Nemáte tendence vstupovat do zkoušek z pozice dramaturga? Vím, že jste tento obor vystudovala.
V případě Andělů v Americe to rozhodně nebylo zapotřebí, a popravdě bych si to ani nedovolila. Ale díky tomu, že jsem kdysi studovala kulturní dramaturgii, občas opravdu mívám tendence vidět věci trochu jinak, než třeba režisér nebo dramaturg. Pokud se mi to stane, snažím se vyvolat diskuzi, abychom přišli na nějaké společné východisko, které by bylo schůdné pro všechny strany. Víte, každý herec má vždy logicky návrhy, jak nějakou scénu okořenit, jak někde něco škrtnout, aby situace líp plynula a dávala větší smysl. Ano, ani já nejsem výjimkou, na druhou stranu zbytečně nelpím za každou cenu na svém názoru. Jak jsem už řekla, mám tendenci režisérům věřit. A dramaturgové jsou taková ta stébla, kterých se rádi chytáme, když nás režiséři svými koncepcemi tahají ke dnu. Díky Bohu za ně! (směje se)

Co holku z opavského gymplu přiměje studovat kulturní dramaturgii?
Já totiž nikdy nechtěla být herečkou, i když mi všichni stále říkali, že se jí jednou stanu. Po maturitě jsem přemýšlela, co bych vlastně chtěla dál dělat. Projížděla jsem nabídky vysokých škol. V té době mě zajímala žurnalistika, ale na školu jsem se bohužel nedostala. Mezi všemi obory mě zaujala právě Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo. Líbila se mi slova „kulturní“ a „divadlo“. A tak jsem si vyhledala, co je vlastně ta dramaturgie. (směje se) Během studií jsem sice zjistila, že je můj obor o něčem jiném, než jsem si původně myslela, a že to nejspíš nebude pro mě, ale i tak mě škola bavila. A rozhodně mi dala skvělý základ pro budoucí studium herectví.

Proč jste se tedy dramaturgii nevěnovala dál?
To právě souvisí se zjištěním, že je dramaturg sice zajímavá osoba, jenže je často zavřená doma mezi čtyřmi zdmi, leží v knížkách, musí pořád jen číst a jediný člověk, s nímž se pravidelně potkává, je režisér. No a s tím se, když to hodně zjednoduším, většinou stále o něčem dohaduje. (směje se) A to by nebylo pro mě. Na to jsem až moc společenský člověk.

Cestu k herectví jste si nakonec přece jen našla…
Ano. Na kulturní dramaturgii nás totiž studovalo jen pár, a tak jsme založili vlastní soubor, kde jsme si inscenace režírovali, dramaturgovali, a pak v nich i hráli. Dělali jsme prostě všechno, co bylo zapotřebí. Tenkrát jsem nad herectvím možná začala trochu víc přemýšlet. Po státnicích, udělala jsem si bakaláře, jsem pak odjela do Prahy. Asi rok jsem pracovala v kavárně, kde jsem se jednoho dne dala do řeči s holkou, která se přihlásila na JAMU a přijali ji. A jak jsem ji poslouchala, došlo mi, že se mě ten příběh zvláštně dotýká. Když jsem nad tím pak přemýšlela, pochopila jsem, že toužím po tom stejném, jenže jsem k tomu nikdy nenašla odvahu. A tak jsem se rozhodla zkusit přijímačky s tím, že uvidím, jestli je mi to souzeno. Podala jsem si tedy přihlášku hlavně proto, abych si později nevyčítala, že jsem to nikdy nezkusila a ono to klaplo. Na DAMU jsem šla až ve 24 letech, což je na tuto školu celkem pozdě. Tušila jsem tedy, že jde o poslední možnost, kdy můžu něco takového dělat, a tak jsem se rozhodla do studia dát všechno a zkusit ze školy vymačkat, co půjde. Sice ne vždy jsem tomu dostála, stala se ze mě nakonec studentka se vším všudy, ale snažila jsem se.

Během školy jste spojila své jméno s Divadlem Spektákl. Čím je pro vás toto divadlo, kde momentálně hrajete ve třech inscenacích, dnes?
Především je to práce s kolektivem lidí, které znám ze školy. Hezky se mi s nimi hraje, a není to jen práce, ale i zábava, odreagování. Jde o jiné divadlo, než které děláme s mnohem zkušenějšími kolegy. Ve Spektáklu jsem na jevišti se stejně generačně sblíženými lidmi, je to celé více intuitivní, zábavnější, tak nějak víc na pohodu. Jsme hlavně kamarádi. Známe se, můžeme si ze sebe dělat vzájemně legraci. Umíme se bavit a zároveň zodpovědně a intenzivně pracovat. A to je vzácnost. V inscenacích Spektáklu si prostě pořád můžeme dělat to, co chceme. Beztrestně si hrát.

Vaším nejnovějším příspěvkem do repertoáru Divadla Spektákl je Topolova Hodina lásky, kterou jste v režii Štěpána Pácla nazkoušela se svým životním partnerem Tomášem Havlínkem…
Je to tak. K Hodině lásky se váže osobní příběh. Kdysi, ještě, když jsem byla ve čtvrťáku na škole, jsem od Štěpána Pácla dostala nabídku na roli Rozáry v Maryše, kterou měl nastudovat v Národním divadle. Nakonec k tomu ale bohužel nedošlo. Po pár letech pak Honza Holec, kmenový režisér Divadla Spektákl, nabídl režii nového kusu právě Štěpánovi, který souhlasil s tím, že v jeho inscenaci budu hrát já, což mě samozřejmě potěšilo. Začali pro mě hledat hru a našli Hodinu lásky, kterou chtěl Štěpán vždycky dělat, protože má tvorbu Josefa Topola v oblibě. Potom ke mně hledali herce a Štěpána napadl Tomáš Havlínek, a to jsme tehdy ještě ani nebyli pár. Takže nás vlastně obsadil do ideálního páru, aniž by tušil, že někdy něco takového opravdu přijde. Než jsme ale začali Hodinu lásky zkoušet, už jsme spolu chodili a nacházeli jsme se zrovna ve fázi té krásné zamilovanosti, která se v textu objevuje. Bylo to tedy pro nás všechny strašně hezké zkoušení.

Divadlo Spektákl - Hodina lásky (foto: Michal Hančovský)

Prozraďte na závěr, co vás čeká v příštích měsících?
Velká zábava. Původně jsem myslela, že dohraji sezónu v Městských divadlech pražských, jenže jsem neplánovaně otěhotněla, takže mě čeká, jak se tak říká, ta největší životní role, role maminky. V divadle sice z pracovního hlediska neměli úplně radost, přeci jen se mnou měli jiné plány, ale lidsky to vzali krásně. Do konce května tedy budu hrát a na konci září zase nastoupím do Andělů v Americe, které budou mít kratší pauzu. Miminko už má asi divadlo v krvi, když si svůj příchod naplánovalo takhle hezky na divadelní prázdniny, aby neohrozilo provoz divadla. (směje se)
.