PONEC - divadlo pro tanec

Tělo, budova, pozemek. Vše se svojí minulostí. Vše má svůj vlastní rytmus. Jedno ovlivňuje druhé. Ponec je pražské divadlo stojící na skalním podloží, které před 1000 lety zformovala Vltava, řeka, která je dnes vzdálená 1 kilometr. Tereza na tomto podloží tančí už 25 let. Její první sólo zde bylo na symfonickou báseň „Vltava“. Choreografie, kterou v současné době zkoumá pro „GEO“, je topografií všech těchto hráčů a vrstev. Prostřednictvím tohoto tance a s pomocí geofonu nás země pod námi a tělo nad ní provedou krajinou, kterou všichni obýváme...

Performance-dialog Cécile Da Costa, její osmileté dcery Thelmy a performera Lukáše Karáska. „Můžeme si vyprávět krásné příběhy, i když čelíme katastrofě?“

„Vesmírný koncert pro oči.“ Cembalo jako kosmická loď putuje prostorem. Vesmírné baletky se proměnily v roboty s tykadly a komunikují spolu hieroglyfickými tanečky. Prsty virtuózní cembalistky tančí po klávesnici mezi barokem a současností. Roztříštěná, galaktická světla udržují prostor tohoto podivného vesmíru v minimalistické nedivadelnosti. Hudba pootevírá okno nekonečna...

Taneční projekt, jenž pracuje s dřevěnými větvemi jakožto extenzí končetin. Tyto prodloužené dřevěné končetiny lze chápat jako propojení člověka s panenskou přírodou, jako něco životodárného a zároveň omezujícího a až děsivého. To, že existujeme, se učíme uvědomovat, jak vypadáme, se učíme přijímat...

Inscenace inspirovaná osobním zážitkem jednoho nečekaného setkání, které se po letech opět vynořuje z hlubin paměti a ožívá. Sólový zpěv s tanečním pohybem, světlo s mlhou, voda s kovem, chvíle harmonie a chvíle úzkosti vedou společný dialog o věcech, kterých se smíme dotknout jen ve vzácných chvílích. Paměť léty zarůstá rzí a detaily malby v kapličce se vytratily. Místo toho vzniká obraz nový, složený ze vzpomínek, snů a asociací, které nabývají svou podobu v divadelním obrazu...

Taneční inscenace vycházející z hlasů lidí okolo nás a z učení kněze a paleontologa Pierra Teilharda de Chardin. „Jsme schopni odhadnout vývoj Evropy? Nemůžeme se posunout víc jak o milimetr, přestože máme veškeré kompetence: svobodu i množství alternativ. Nic se neděje, vůbec nic se neděje, ale vše máme pod kontrolou...“

Inscenace vytvářející prostor, ve kterém je možné zpomalit, soustředit se na toho druhého a díky tomu být spolu doopravdy – bez slov, mobilů a dalších doplňků... „Jak být spolu v době rostoucí digitalizace, prohlubujícího se individualismu a osamělosti?“

Taneční inscenace zevrubně zkoumající fenomén tělesnosti, tentokrát v interakci mezilidských vztahů a kontextu mužské a ženské identity.

Inscenace o životě krávy inspirované skutečnou krávou Málinou, kde děti zjistí, že kráva nemá žaludek jen jeden a třeba si utloučou i máslo...

Inscenace volně navazující na projekt „Proces“. Jen tancovat už nestačí, a tak se potkávají tanečnička, divadelník, cirkusák a pantomimec...

„Obraz. Obrysy tří žen sedících na schodech malého kostela. Snad pijí čaj, snad naslouchají praskání obilí. Léto dosáhlo vrcholu, obraz, zvon v kostele odbíjí druhou hodinu odpolední. Čas čeká, čas poletuje, čas se rozpíná, čas se propadá, čas vzpomíná, čas sní. Obraz, tři ženy prožívají magický rozměr jednoho všedního dne...“

V našem světě uspokojování, zisku, funkčnosti, věcnosti a povinnosti; v našem světě výkonu žijeme vedle sebe v tlustých skafandrech. Poctivě a svědomitě stavíme kolem své zraněné duše mohutné hradby v domnění, že tak budeme ochráněni. Je těžké nést bolest. Máme z ní strach. Žijeme raději pro uznání v úspěšném a šťastném světě, v iluzi jako v reklamě na sebe sama. Dokud to tak necháme, nebudeme schopni mít skutečný vztah k Ty, a tak nepoznáme ani hranice našeho skutečného Já. Nebudeme se ani moci vydat daleko za ně...

„Stručný manuál pro vystrašené diváky.“ Neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout „návod“ na překonání strachů. Ironie tohoto projektu se skrývá i v další vysvětlující větě anotace: „Několik lekcí o jednom ohroženém druhu.“ Bude to tedy dokument, bude to i osobní zpověď, ale bude to hlavně hra s divákem – tím vystrašeným i tím tanečně velmi zběhlým.

Inscenace volně inspirovaná novelou Juliana Barnese „Jak to vlastně bylo?“ a vlastními nebo sdílenými životními zkušenostmi. Vyprávíme příběh, a důležitý je pro nás především způsob, forma vyprávění. Ale nejen to. Zajímá nás téma, o kterém toho sami sobě i druhým tolik nalháváme. O čem mluvíte vy, když mluvíte o lásce...?

Tanečně-vizuální představení, které zvýrazňuje a odhaluje dvě protikladné energie, žijící uvnitř každého z nás. Ženský a mužský princip, jeho zdánlivé oddělení a přitom plné sjednocení.

Pohádkový příběh o strachu a odvaze.

Člověk jako mimořádně složitý a nejkomplexnější výtvor vesmíru. Jsme vesmírní běžci, naše těla jsou stvořena z hvězdného prachu. Náš zdroj stále živý a pulsující, vesmírný maják, místo, ze kterého jsme původně vzešli – Pulsar.

Projekt inspirovaný nenápadnou rozdílností krajin, ve nichž autorky žijí – Holandsko, Česká republika, Izrael. Tři ženy se vydávají na cestu napříč různými krajinami. Rozhlížejí se do dálek, zaostřují zvlněné kontury a na své cestě vyzývají další ženy, aby se k nim připojily a i ony prozkoumaly podstatu své vlastní vnitřní krajiny...

Mikrokosmos touhy. Neexistuje interpretace, ale pouze (jako by to již nestačilo) vzorec o tisíci vzorcích připomínající tisícero impresí záblesků na rozčeřené vodní hladině...

Hodinový kurz základních technik štěstí pro čtyři tanečníky a jednu skladatelku. Minulost je jen příběh v naší hlavě. Budoucnost tvoří iluze. Jen přítomnost nezná čas. Ani formu. Ani potřeby...

Fyzický průvodce přítomností, lidskými vztahy a jinými dobrodružstvími.

Interaktivní taneční inscenace inspirovaná knihou Michaela Endeho „Děvčátko Momo a ukradený čas“. Čas a jeho prožívání. Tanečníci a děti, kteří se společně snaží o jeho zpřítomnění, zpomalení, zastavení či vrácení...

Taneční projekt o dvou samostatných částech, inspirovaný životem a dílem dvou různých umělkyň: české malířky Toyen a britské spisovatelky Virginie Woolfové.

Projekt, kterým si tvůrci přejí dostat se pod povrch bytí, dotknout se toho, kdo doopravdy jsme, jací jsme a jak být spolu i díky našim rozdílům...

Sólová inscenace zkoumající podstatu „smrtelného hříchu“ touhy. Jediná bytost – žena, jejíž žízeň stěží může být uhašena. Královna, která se propadá do hlubin vlastní neschopnosti spočinout, zklidnit se, zastavit se, a zároveň odolat svým přáním a tužbám. Sebedestrukce se stává vědomou volbou...

Prostorové hledání své vlastní cesty. Prostor jako klec, v níž jde o hru svých vlastních možností a jejich vytrvalosti v izolovaném a přeci jen plném a hustě zamlženém světě. Ježek v kleci a vlastní manipulace svého vymanění se z mříží. Někdy je to zvuk, někdy světlo a jindy samotná zpověď. Kde je fikce a realita není podstatné, ale existuje mnoho momentů, které klamou svojí podobou.

Autorská, interaktivní, tanečně-pohybová a vizuální inscenace pro pět interpretů, loutku a dva hudebníky. Příběh mnoha dětí, který se děje kdekoliv na zemi. Dospělí se stěhují, aby našli lepší místo k životu. Utíkají, aby našli bezpečí. Hledají klíč k domovu. Mají děti a s nimi tvoří rodinu. A co pro děti znamená domov - doma...?

Audiovizuální taneční inscenace o poznání, nalézání síly, odvahy a rozhodnosti, ale také o stárnutí a o hledání průvodce, které se děje, aniž bychom o tom věděli. „Udělali bychom něco jinak, kdybychom věděli, jak to celé jednoho dne skončí? Co když tam někde čeká někdo, kdo nám chce pomoct a my ho neslyšíme...?“

Nahlédněte do světa jednoho netrpělivého páru, do světa rozpadu lidských hranic, které je tísní. Denně trénují, aby zůstali zdraví, v dobré formě a chránili tak své genetické molekuly proudící v jejich tělech. Ale nejspíš jsou to jen dva pitomci, tančící v rytmu vlastní DNA, co se baví až do smrti.

Muži, kteří dlí uvnitř zdí, hledají milující pohled a vřelé objetí. Pomalu odhalují pravou podstatu lásky, která následuje po nahé, hluboké samotě každodenního života ve skořápce. Jejich zoufalá potřeba vřelosti vytváří a probouzí vzrušující a vyčerpávající citový přetlak. Postavy očekávají, že od svého okolí dostanou to, čeho se jim doma nedostávalo. Podaří se jim prolomit jejich vlastní zdi a dosáhnout do pečlivě střeženého prostoru ostatních. Díky jejich schopnosti hlubokého porozumění sobě samému, jsou schopni udržet si vnitřní rovnováhu a dotknout se základních poloh citlivosti, štěstí a porozumění. Prostor pro jejich sny se zhmotní pro každého z nich...

Inscenace vychází z reálných dopisů. Jednotlivé hlasy pisatelů se propojují, prolínají, vrství. Naléhavá slova krouží kolem jednoho bodu, nebo naopak spěchají vpřed k novým zjištěním a kulminují ve svém významu v momentě, kdy se sama se sebou nečekaně potkávají. Tato polyfonie uvádí tanečníka v pohyb. Jeho proměnlivá identita mu umožňuje jednou prožívat trysk emocí pisatele a podruhé pokojné přijetí, či vzrušené záchvěvy adresáta. Oobjevuje tak vnitřní prostor člověka. V projevech přiznané slabosti balancuje mezi zavržením a smířením...

Projekt zkoumající různé podoby romantických vztahů, které neznají překážky generační ani genderové. Dva lidé, dvě těla, dvě samostatné identity bojují o lásku a zkoumají hranice pokory a ztráty identity, závislosti a sdílení, upřímnosti a předstírání, lásky a nenávisti. Konfrontace představy o ideálním vztahu a reality toho, co znamená skutečně budovat romantický vztah, přetavená do expresivních tělesných obrazů.

Autorská inscenace. „Všechno co jste chtěli vědět o tanci, ale báli jste se zeptat.“

Autorská inscenace inspirovaná tvorbou současného básníka Miloše Horanského. Taneční symfonie pro stárnoucího muže a ženu; tělo, hlas a stín. Básně – příběhy o zastavení času, touze a míjení, o smrti a lásce...

Projekt volně inspirovaný obrazy Fridy Kahlo a hudbou izraelských hudebníků Asafa Avidana, Rana Salvina a Meira Ashera. Setkávání osob v měnícím se prostoru. Stavy osamění, šílenství a bolesti vedou tři osoby k opuštění bezpečného prostoru vlastního těla – vstříc celému prostoru světa mimo je samotné. Sóla, duety a trio vznikají a zase mizí, zanechávajíce za sebou stopy lidí v prostoru...

Setkání Veroniky Švábové a NANOHACH po deseti letech. „Co jsme za tu dobu zažili? Jak jsme se měli? Co jsme ztratili a co naopak získali? Kam jsme se posunuli? Kam se posunul svět okolo nás? Jaké jsme měli sny? Jaké sny se vyplnily a jaké naopak ne?“

Semi-transparentní taneční performance. Jak razantně můžeme hrát hru o odkrývání toho, co máme ve zvyku skrývat? Jak jemný, jak intenzivní, jak animální může být tento intimní krok? Co musíme udělat a čím jsme se stali náhodou...

Taneční diptych zobrazující neustálý pohyb duše, která osciluje mezi peklem a nebem v nekonečném koloběhu zrání.

Originální choreografie pro 7 tanečníků, jejíž nosným tématem je ztráta identity.

Hudebně-divadelní inscenace pojednávající o osudech obětí koncentračního tábora v Letech u Písku, jenž byl nazýván „Cikánským táborem“...

Tanečně-výtvarná inscenace o ztrátě víry v umění, jež nahradilo život, o nemožnosti přestat a nemožnosti zůstat.

Inscenace navazující na projekt „Naučená bezmocnost“. „Pojďme na chvíli zažít slast z nesvobody. Nesvoboda je něco, čeho se bojíme. Nemožnost rozhodnout se jakkoli. Odejít když chci, kam chci a s kým chci. Dělat cokoli. Pocit širého nepřehlédnutelného oceánu možností, které nás lákají, ale jsou nám odepřeny...“

Interaktivní hravá inscenace pro 4 tanečníky, hudebníka a listy papíru.

Námět inscenace se zabývá reflexí faktu, jakým způsobem zůstávají osudy heroických žen vepsané v obecné paměti běžných žen, a nebo také jak je každá žena hrdinkou i ve svém běžném životě, který přepsán do románové-jevištní formy je vždy heroický. Dvě různé četby stejného příběhu, úzká spolupráce s obrazem a hudbou a různé možnosti vnímání stejných elementů.

Projekt kombinující více jevištních složek (tanec, performance, herectví, hudba) a vyprávějící příběh netradičního a přesto stále stejného trojúhelníku. Jeden muž, který neví, co se sebou, ani se dvěma ženami, mezi nimiž se ocitá. Komorní duet dvou lidí, nejistých, zda žijí spolu, nebo jen vedle sebe. Třetí je zde zbytečný. Nebo snad až příliš očekávaný...?

Experimentální pohybově-taneční představení na hranici výzkumu a performance, využívající na jevišti živě zařízení TENS (= Trenskutánní Elektrická Nervová Stimulace) napojené na interpretku.

Taneční příběh, ve kterém nikdo z nás není kladným hrdinou. LA LOBA aneb Ta, které jde stále O ŽIVOT. Žena na první pohled zvláštní, docela mimořádná. Přesto si jí málokdo všimne. Nikdo jí neslyší, ale není němá. Na fotkách vypadá pořád skvěle, vrásky ji starou nedělají...

Multižánrový projekt, který tematizuje motiv boje, vyčerpanosti, projevů Parkinsonovy choroby a kolapsu.

Duet, který demonstrací binarity pokouší zdánlivou přirozenost lidství. Introspektivní taneční pouť, inspirována Červenou knihou C. G. Junga.

Tanečně pohybová inscenace, která rozkrývá téma tolerance, schopnosti člověka existovat v symbióze s ostatními živými organismy na naší planetě. Inspirace světem ptáků je nekonečná a jejich říše hodná obdivu...vždy byli součástí mytologie, víry i duchovního bohatství lidí. Jsou to opravdoví „Jezdci“ ve smyslu volného a svobodného pohybu na naší planetě. Nebo jsme „Jezdci“ my lidé, kteří dokážeme během hodin nenávratně zničit vše kolem nás?

Taneční představení reagující na rychlost, se kterou probíháme dnešním světem. Neustále si tvoříme další a další deadliny, ale na svůj vlastní deadline se bojíme pomyslet. S rostoucími možnostmi přibývají i naše povinnosti a my se ocitáme v zajetí naší vlastní svobody. Je naše volba jak nakládáme s časem nebo čas nakládá s nami?

Kašpara v sobě máme všichni. Jde jen o to, jak moc dovolíme, abychom se jím stali. Kam se odcházíme skrýt, v jakou chvíli přecházíme do boje a kudy prcháme? Kašpar nastavuje zrcadlo. Kašpar prosí o odpuštění toho, co již bylo odpuštěno, bojí se toho, co není a ukrývá se tam, kde je nejvíc viděn.

Tanečně vizuální představení. Zápas o vlastní identitu uvnitř generace ovlivněné street artem, hip hopem a komiksem. „Narodil jsem se jako holka. Ale jistě vim, že jde o omyl.“

Abstraktně ztvárněný svět dvou postav v sevření strojovosti, mechaniky a chladu.

Strach obnažit se čistým řezem. Fascinace skrytou krásou. Fascinace silou přetvářky. Snaha dojít naplnění tam, kde chybí dno.

Podivný muzikál či rozpohybovaný koncert. Ani by neřekla, že začne skládat sveřepé písně, a že někdy někde bude zpívat. Dokonce před lidmi!!! Ale jednou k ránu se to stalo! A tím začala jedna krkolomná kariéra. Písničkářka? Rockerka? Kabaretní diva? Něžná víla, alternativní umělkyně či popová dračice? Našla se v Popůvkách...

Fyzická, poetická a humorná choreografie pro dvě ženy. Hledání sebe sama skrze někoho jiného! To, co dáte, také dostanete zpět. Hlas matky se vrací až do doby, než se rozhodnete vyrůst nebo zestárnout. Jediná věc, kterou máte pod kontrolou, jste vy sami...

Tanečně pohybový kvartet nejen z lázeňského prostředí nahlíží na čtyři osoby, které se navzájem neznají, a které se rozhodly příjemně strávit svůj volný den.

Dětská verze tanečně divadelního projektu z roku 2005, který nabízí netradiční pohled do taneční kuchyně. Přímo na jevišti vzniká představení plné chyb, omylů a technických problémů, jejichž řešení hledají účinkující hlava nehlava.

Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora „Temné noci duše“. Ať se nám to líbí, nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Nikdo neviděl předem scénář a každý člověk hraje svou specifickou roli. Každý je ve své snaze postihnout zápletku postavou, která hledá svého autora.

Neustálá změna je naší přirozeností. Pět žen ve hře proměny a zpětné evoluce si přeje vzájemně naplnit všechna svá přání. Chceme být nedospělé, nevinné ženy, muži, zvířata, kreatury...

Tanečně divadelní exkurze světem, kde se krása rodí i umírá. Co vše nám leží u nohou, po čem šlapeme. Máme schopnost rozeznat kvalitu subjektivní libosti, proč jsme ale závislí na konvencích, které určují zda jsme in nebo out? Možná napoví Helga...

Dokážete předvést, co ve vás je? Uměli jste létat, ale zapomněli jste to? Chcete být svobodní, ale nevíte jak? Rádi byste tančili, ale stydíte se? Pan Padlý, Paní Vltavská a další případy vám pomohou vyřešit tyty otázky.

Snově laděné dílo vyprávějící o pouti jedné ryby v širokém oceánu a zachycující útržky reálných příběhů ze španělské Galicie, kde podle dřívějších představ lidí „končil svět“.

Choreografie inspirovaná poslední životní etapou zpěváka a frontmana skupiny Joy Division Iana Curtise. Dvě Curtisovi osudové ženy – manželka Deborah a milenka Annik představují dvě možnosti rozhodnutí...

Pohybová skoroopera pro jednoho tanečníka. Nekompromisně intenzivní obrazové taneční sólo s živou hudbou a zpěvy. Teatrální, poetická koláž vsazená do industriálního prostředí, kde se abstrakce a drama prolíná s jemnocitem i lehkou nadsázkou.

Zápas s býkem jako rituál z dávné minulosti, ale zároveň rozporuplná tradice. Nebezpečná hra vyžadující koncentraci, sílu a bojovnost. Aréna – tlukot srdce – bezchybný krok.

Tanečně-činoherní scénická báseň podle povídky dánského autora. Příběh z tanečního prostředí, ve kterém jedna láska změní životy všem. Posedlost láskou, tancem či vírou jako cesta někam, odkud není cesty zpět...
Již se na scéně Divadla Ponec neuvádí.

14 obrazů ztraceného zoufalství. Příběh o sedmi postavách, zrozených ze čtrnácti obrazů.

Rozhodnutí je jen začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší na místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.

Dance of Canis Lupus: Tři cizinci v neznámém prostoru. Obývací pokoj? Les? Ring? Nevědomí? Fantazie? Přes tajuplnou fyzickou komunikaci začínají poznávat sami sebe i sebe navzájem. Postupně si začnou vytvářet svůj vlastní malý svět a cestovat z bezpečí matčina lůna do divočiny...

Taneční příběh o stárnutí dvou lidí, kteří spolu prožili spoustu krásných a nezapomenutelných chvil. Žijí v tichém dialogu, kde slova už nejsou potřeba, stačí jen společné bytí vedle sebe. Kromě bohatých vzpomínek jim zůstala ještě poslední energie pro uskutečnění posledního nesplněného snu - zatančit si spolu...

Inscenace rumunské choreografky zkoumající překvapivé mechanismy lidského chování v okamžicích, kdy jim ztráta něčeho nebo někoho blízkého rozmetá dosavadní jistoty.

80 fragmentů; 6 postav; 3 páry; 2 hudebníci, 2 tanečníci, 2 herci; každý jeden sám, každý jako zamilovaný subjekt toužící po milovaném objektu, jeden ve stavu beznaděje i naplnění, druhý šťastný a smutný zároveň, třetí ve stavu milostné úzkosti, čtvrtý očekávající, pátý jako odsouzený k naprosté destrukci sebe sama, šestý, který chce pochopit...

Tragická taneční komedie rozebírající mýtus a pravdu o stavu, kdy je člověk zamilovaný.

Skrytá krajina je surrealistickou pohádkou, v níž pět postav promítá své tajné touhy, sexuální fantazie a strachy do fiktivní mysli jedné osoby.

Základní jednotkou společenských tanců je pár. Tedy muž a žena. Tak úzká spolupráce dvou lidí se blíží až k podstatě partnerské existence a je psychicky velmi náročná...
Původně inscenace Divadla Disk.

Předurčenost transformace za hranicemi fyzického vyčerpání – ženské trio ve víru energií zrodu a zániku.

Snová balada o sexuální závislosti. Tři páry v měnících se možnostech vzájemných sexuálních vztahů. Sen o touze a závislosti, v němž jejich těla klesají pod vzájemným tlakem a tíhou, aby podala svědectví o vášni, dynamice a intenzitě partnerských vztahů.

Něžný duet, který zachycuje pohybovým jazykem cestu do světa fantazie. Příběh pro malé děti i dospělé diváky, kteří ještě nepřestali snít. 43 západů slunce spatřil prý během jediného dne Malý princ, když pobýval na té nejmenší planetě a mohl vidět tolik slunce západů, kolik si jen přál. S každým zapadnutým sluncem odcházela i vlna jeho smutku a stesku...

Neodolatelně upřímná hra o partnerském nesouladu i disharmonii vlastních představ.

Taneční dýchánek skupiny NANOHACH - pět krátkých autorských sól členů skupiny - pět různých témat, pětkrát asi tak deset minut.