Kvartýr

Nešťastně zvolený začátek - expozice je zbytečně dlouhá a zabere takřka polovinu představení. Zajímavé to začne být teprve v okamžiku, kdy je Mařka konfrontována s roztahovačností své sestry. Je to zajímavá ukázka toho, že proti bezohlednosti se v určitých chvílích nedá bojovat rozumnými prostředky. Jařabovi se bohužel nepovedlo udělat z Urzidilovy povídky fungující jevištní tvar. Také herecké výkony jsou spíše mdlé, překvapivě nejvíce zaujme doyen souboru Milan Stehlík. Přesto se mi druhá část představení celkem líbila. 55% (více v článku na blogu)

D. Jařab se ve své dramatizaci (opět) uchýlil ke střídání časových rovin, ale myšlenkový přínos jeho hojně užívaného postupu nebyl natolik významný, aby stál za znepřehlednění. Začátek a konec vyzněly velmi rozpačitě. Zaujaly působivá atmosféra a některé silné okamžiky, k čemuž dopomohla práce se zvukem, prostorem a světlem. Hlavní představitelka N. Řehořová roli vystihla, jen byla zbytečně jednotvárná a trochu zápasila s mluvou. Vyznění by možná pomohlo komornější řešení prostoru (např. sezení s diváky na jevišti). A nelze opomenout, že díky inscenaci jsem objevil pozornosti hodnou předlohu.

45%. Převážně nezáživná, více než méně nudná inscenace. Ačkoli příběh samotný nepostrádá zřejmou sílu i poselství, prostřednictvím zvolené režijní koncepce se je zkrátka nedaří divákovi adekvátně předat.

44,99% Divadelní ekvivalent pohledu na rybáře podřimujícího za jarního rána u líně plynoucí řeky. Možná, že se všude kolem rodí nový život, voda pochází z tajících ledovců kdesi v horách, rybáři se hlavou divoce honí myšlenky a hluboko pod hladinou bojuje ryba o život, vy však vidíte jen obraz blížící se svou statičností fotografii. Davidu Jařabovi se povedlo vytvořit inscenaci, v níž ostře kontrastuje dramatičnost obsahu s nezáživnosti formy, možná to byl záměr, výsledkem je však mimořádně nudná inscenace (byť nepostrádající určité kvality).

Povídka nevhodná k jevištní adaptaci. První část složená zejména z monologů Mařky (N. Řehořová), byla k nepřečkání. Obsazení N. Řehořové nedopadlo šťastně, projev herečky byl po celé představení stejně nevýrazný, repliky ze sebe nepřirozeně tlačila a navíc mi vadila její vada řeči. Více zaujala J. Pidrmanová coby Jožka, její proměna z naivní dívenky v mrchu byla působivá. Nešťastně realizovaný závěr. Vlastně jsem se ptal, proč dramaturgie titul nasadila, když byla do hl. role obsazena hostující herečka a další postavy nemají žádný prostor, čímž jsou herci ze souboru odkázáni ke službě divadlu.