Kniha nocí

Divák vyzbrojen imaginací (očekávající dramatizaci literární předlohy Sylvie Germain) při představení zjistí, že ji vlastně nepotřebuje. Žádná magicko realistická výprava dějinami se nekoná (dramaturgická reklama MDP dost přestřelila) a rozhodně ji nenahradí dost prvoplánové filmové projekce. Francouzský venkov je přenesen do jakéhosi stylizovaného slovanského folklóru s fragmenty z knihy autorky, ale postrádající její až psychedelický magický účinek. Pokud to ale pojmeme jen jako audio vizuální performanci na téma lidového vypravěčství, tak to není tak nezdařilé a je třeba ocenit um učinkujících.

Výtvarně a hudebně jde o velmi zajímavý počin. Pokud by se celá "hra" vzala, nechala se jen hudební a taneční čísla a předvedlo by se to takto na nějakých venkovních slavnostech, tak budu nadšený. Na jevišti v divadle už to příliš nefunguje, zvlášť když prakticky vše je jen odvyprávěno jednotlivými herci a dějově se okamžitě ztratíte.

Lektorský úvod pomohl, ale i tak jsem se sem tam neorientoval. V tomto případě to ale příliš nevadilo, protože se po vizuální a hudební stránce jednalo o výjimečnou podívanou. Všichni z účinkujících měli dostatek prostoru a ukázali svou multifunkčnost (herectví, zpěv, hra na hudební nástroj, pohyb). Příjemná je také délka 1:20, která je u této inscenace tak akorát.

V inscenaci Vlada Troitského je až moc patosu, považuji ji za dost nemoderní, a to hudebně i výtvarně. Neznám románovou předlohu, ale nechápu, jak inscenace mohla mít dvě dramaturgyně Simonu Petrů a Annu Turlo, když nedává valný smysl, textu je málo, není srozumitelný a propojený. Herecky (až na Oresta Pastucha a Veroniku Janků) a tanečně je to slušné, hudebně moc ne.

Líbila se mi výtvarná stránka.

Forma nad obsahem (není to divadelní představení ale spíš performance hodna Jatek).
Monologů ani dialogů tam mnoho není a když už jsou, tak vlivem světel ani nevidíte hercům do obličeje. Tedy vůbec nelze hodnotit herectví, jen audio-vizuální stránku (vizuální je zdařilá, audio je už horší - o dost).
O. Pastukh velice amatérský výkon.

Krasne propojojeni Ceske a svetove kultury. Moc dekuji :)

Divadlo poezie, poetismus, magický realismus, lidové písně - ukrajinské i české.
Ostré světlo se prodírá mlhou a krade hercům tváře - zbývají siluety. Siluety lidí, siluety příběhů, siluety pocitů.
Projekce, jaké jsem ještě nikdy neviděl, igelit vlající ve větru, souhra a dokonalé soustředění. Fragmenty lidských osudů, které zrodila noc.
Metafory, střípky textů, pomalé plynutí času střídají prudké poryvy energie.
Nádherně zpívají kompletně všichni. Žasnu, s jakou bravurou to všechno zvládá T. Dalecký, a jsem šťastný, že se na jeviště vrátila D. Toniková.
90 minut příběhu, který si každý musí poskládat sám. 90 minut bolesti i krásy.

Hudba skvělá, ikdyž jsem nechápala proč tam jsou české lidovky. Efektní vizuály, ale zase... promítání na plátno je podle mě hrozně líný a až moc doslovný způsob, jak něco sdělit. Jakože ano, chápu, je válka, nemusím vidět obrázky rozbitých domů a ohně.

Bavilo by mě to víc, kdyby to bylo víc založené na dialogu, ne jen na vyprávění. Takové trochu Fancy táborové stínové divadlo s vypravěčem. (A lidmi, co reálně umějí zpívat a hrát na nástroje.)

Příběh? Jaký příběh?

Divák vyzbrojen imaginací (očekávající dramatizaci literární předlohy Sylvie Germain) při představení zjistí, že ji vlastně nepotřebuje. Žádná magicko realistická výprava dějinami se nekoná (dramaturgická reklama MDP dost přestřelila) a rozhodně ji nenahradí dost prvoplánové filmové projekce. Francouzský venkov je přenesen do jakéhosi stylizovaného slovanského folklóru s fragmenty z knihy autorky, ale postrádající její až psychedelický magický účinek. Pokud to ale pojmeme jen jako audio vizuální performanci na téma lidového vypravěčství, tak to není tak nezdařilé a je třeba ocenit um učinkujících.

Výtvarně a hudebně jde o velmi zajímavý počin. Pokud by se celá "hra" vzala, nechala se jen hudební a taneční čísla a předvedlo by se to takto na nějakých venkovních slavnostech, tak budu nadšený. Na jevišti v divadle už to příliš nefunguje, zvlášť když prakticky vše je jen odvyprávěno jednotlivými herci a dějově se okamžitě ztratíte.

Hudba skvělá, ikdyž jsem nechápala proč tam jsou české lidovky. Efektní vizuály, ale zase... promítání na plátno je podle mě hrozně líný a až moc doslovný způsob, jak něco sdělit. Jakože ano, chápu, je válka, nemusím vidět obrázky rozbitých domů a ohně.

Bavilo by mě to víc, kdyby to bylo víc založené na dialogu, ne jen na vyprávění. Takové trochu Fancy táborové stínové divadlo s vypravěčem. (A lidmi, co reálně umějí zpívat a hrát na nástroje.)

Příběh? Jaký příběh?

Lektorský úvod pomohl, ale i tak jsem se sem tam neorientoval. V tomto případě to ale příliš nevadilo, protože se po vizuální a hudební stránce jednalo o výjimečnou podívanou. Všichni z účinkujících měli dostatek prostoru a ukázali svou multifunkčnost (herectví, zpěv, hra na hudební nástroj, pohyb). Příjemná je také délka 1:20, která je u této inscenace tak akorát.

V inscenaci Vlada Troitského je až moc patosu, považuji ji za dost nemoderní, a to hudebně i výtvarně. Neznám románovou předlohu, ale nechápu, jak inscenace mohla mít dvě dramaturgyně Simonu Petrů a Annu Turlo, když nedává valný smysl, textu je málo, není srozumitelný a propojený. Herecky (až na Oresta Pastucha a Veroniku Janků) a tanečně je to slušné, hudebně moc ne.

Líbila se mi výtvarná stránka.

Forma nad obsahem (není to divadelní představení ale spíš performance hodna Jatek).
Monologů ani dialogů tam mnoho není a když už jsou, tak vlivem světel ani nevidíte hercům do obličeje. Tedy vůbec nelze hodnotit herectví, jen audio-vizuální stránku (vizuální je zdařilá, audio je už horší - o dost).
O. Pastukh velice amatérský výkon.

Krasne propojojeni Ceske a svetove kultury. Moc dekuji :)

Divadlo poezie, poetismus, magický realismus, lidové písně - ukrajinské i české.
Ostré světlo se prodírá mlhou a krade hercům tváře - zbývají siluety. Siluety lidí, siluety příběhů, siluety pocitů.
Projekce, jaké jsem ještě nikdy neviděl, igelit vlající ve větru, souhra a dokonalé soustředění. Fragmenty lidských osudů, které zrodila noc.
Metafory, střípky textů, pomalé plynutí času střídají prudké poryvy energie.
Nádherně zpívají kompletně všichni. Žasnu, s jakou bravurou to všechno zvládá T. Dalecký, a jsem šťastný, že se na jeviště vrátila D. Toniková.
90 minut příběhu, který si každý musí poskládat sám. 90 minut bolesti i krásy.

Líbila se mi výtvarná stránka.

Divadlo poezie, poetismus, magický realismus, lidové písně - ukrajinské i české.
Ostré světlo se prodírá mlhou a krade hercům tváře - zbývají siluety. Siluety lidí, siluety příběhů, siluety pocitů.
Projekce, jaké jsem ještě nikdy neviděl, igelit vlající ve větru, souhra a dokonalé soustředění. Fragmenty lidských osudů, které zrodila noc.
Metafory, střípky textů, pomalé plynutí času střídají prudké poryvy energie.
Nádherně zpívají kompletně všichni. Žasnu, s jakou bravurou to všechno zvládá T. Dalecký, a jsem šťastný, že se na jeviště vrátila D. Toniková.
90 minut příběhu, který si každý musí poskládat sám. 90 minut bolesti i krásy.

Forma nad obsahem (není to divadelní představení ale spíš performance hodna Jatek).
Monologů ani dialogů tam mnoho není a když už jsou, tak vlivem světel ani nevidíte hercům do obličeje. Tedy vůbec nelze hodnotit herectví, jen audio-vizuální stránku (vizuální je zdařilá, audio je už horší - o dost).
O. Pastukh velice amatérský výkon.

Lektorský úvod pomohl, ale i tak jsem se sem tam neorientoval. V tomto případě to ale příliš nevadilo, protože se po vizuální a hudební stránce jednalo o výjimečnou podívanou. Všichni z účinkujících měli dostatek prostoru a ukázali svou multifunkčnost (herectví, zpěv, hra na hudební nástroj, pohyb). Příjemná je také délka 1:20, která je u této inscenace tak akorát.

Výtvarně a hudebně jde o velmi zajímavý počin. Pokud by se celá "hra" vzala, nechala se jen hudební a taneční čísla a předvedlo by se to takto na nějakých venkovních slavnostech, tak budu nadšený. Na jevišti v divadle už to příliš nefunguje, zvlášť když prakticky vše je jen odvyprávěno jednotlivými herci a dějově se okamžitě ztratíte.

Divák vyzbrojen imaginací (očekávající dramatizaci literární předlohy Sylvie Germain) při představení zjistí, že ji vlastně nepotřebuje. Žádná magicko realistická výprava dějinami se nekoná (dramaturgická reklama MDP dost přestřelila) a rozhodně ji nenahradí dost prvoplánové filmové projekce. Francouzský venkov je přenesen do jakéhosi stylizovaného slovanského folklóru s fragmenty z knihy autorky, ale postrádající její až psychedelický magický účinek. Pokud to ale pojmeme jen jako audio vizuální performanci na téma lidového vypravěčství, tak to není tak nezdařilé a je třeba ocenit um učinkujících.

V inscenaci Vlada Troitského je až moc patosu, považuji ji za dost nemoderní, a to hudebně i výtvarně. Neznám románovou předlohu, ale nechápu, jak inscenace mohla mít dvě dramaturgyně Simonu Petrů a Annu Turlo, když nedává valný smysl, textu je málo, není srozumitelný a propojený. Herecky (až na Oresta Pastucha a Veroniku Janků) a tanečně je to slušné, hudebně moc ne.

Krasne propojojeni Ceske a svetove kultury. Moc dekuji :)

Hudba skvělá, ikdyž jsem nechápala proč tam jsou české lidovky. Efektní vizuály, ale zase... promítání na plátno je podle mě hrozně líný a až moc doslovný způsob, jak něco sdělit. Jakože ano, chápu, je válka, nemusím vidět obrázky rozbitých domů a ohně.

Bavilo by mě to víc, kdyby to bylo víc založené na dialogu, ne jen na vyprávění. Takové trochu Fancy táborové stínové divadlo s vypravěčem. (A lidmi, co reálně umějí zpívat a hrát na nástroje.)

Příběh? Jaký příběh?