Vzhůru ke hvězdám

Není snadné překvapit neokoukanou komediální zápletkou a zároveň ji nenásilně rozvíjet. Autorce M. Jones se to daří, na výchozí neradostnou situaci přirozeně navazují další „komplikace“, navíc obratně okořeněné černým humorem. V programu mj. nalezneme dvě autorčiny rady pro herečky: „Nikdy nezapomeňte, že vy hrajete drama a diváci sledují komedii.“ a „Nezapomeňte, že vtipná je hra, ne vy.“ V tomto ohledu režisér P. Ondruch uhlídal jen I. Pazderkovou. Oběma autorčiným radám se P. Nesvačilová (zřejmě ve snaze více pobavit publikum) v řadě okamžiků zpronevěřuje, což místy představuje problém jinak solidního nastudování.

Ideální inscenace pro uvádění na letní scéně: oddechová, vtipná, která nabízí velkou komediální příležitost oběma obsazeným herečkám, a ty jí obě bohatě využívají. Pavlu Ondruchovi se obě dámy podařilo vést k uměřeným, velmi vypilovaným a přesto živelně působícím hereckým výkonům. Nevím, jak to bude fungovat na kamenné scéně, pro oddechové léto je to ovšem ta pravá volba.

Podstatou hry je celodenní živelný dialog dvou zaměstnankyň pečovatelské služby, který spolu vedou poté, co jsou společně konfrontovány s nenadálou okolností. Během konverzace nám postupně odhalují i střípky ze svého soukromí a text se přes sociální a rodinné poměry obou nenásilnou formou dotýká i nastavení jejich morálních měřítek a hodnot. Samotný děj není, pravda, nijak převratně objevný a místy se i mírně cyklí, přesto může inscenace oslovit a překvapit humorem, který bychom v dané situaci až tak úplně nepředpokládali, ve finále pak také i mile dojmout. Herečky na sebe dobře slyší, jejich výkonům nechybí energický drajv a bezprostřednost.