Paní Dallowayová

Pomalost a nuda v myšlení paní Dallowayové se přenesla do pomalosti a nudy celé hry. Neustále mi ovšem unikalo, proč je paní Dallowayová vlastně taková. Proč nesnáší lidi kolem i sebe samu. A hlavně, proč s tím všichni trávíme tolik času. Zdaleka nejzajímavější byl režijní nápad zobrazit jejího milého z dávných časů jako dvojici mladíčka a padesátníka. Jejich vnitřní monolog ve dvou hercích byl opravdu zajímavý.

Předlohy neznalý jsem se poměrně dlouho zpočátku ztrácel a zejména linku se Septimem jsem nedokázal správně zařadit. Ale postupně se člověk do té atmosféry dostane a užívá si ten krásný červnový den. Všichni vytvořili svoje role dle mého názoru perfektně. Magdaléna Sidonová je ve své roli přesná. Hodně mě bavila dvoj postava Petera Walshe, kterou si pánové Vyorálek a Petrželka očividně užívají. A nelze nezmínit opět výbornou Anežku Kubátovou.

Je obtížné zdramatizovat román V.W., kde děj slouží spíše pro ilustraci atmosféry doby a existencionálních úvah. I když inscenace nedosahuje působivosti předlohy, snahu tvůrců o co nejlepší výsledek je třeba ocenit. Paralela mezi linkami příběhu Clarissy a Septima je poněkud nejasná a stejně tak se lze jen domýšlet motivaci jednotlivých postav. Scénické řešení je vtipné, režie nápaditá (rozdvojený Walsh) a především inscenace stojí na výborných (jako vždy) výkonech ansámblu divadla.

Soubor Zábradlí je ve špičkové formě a jeho setkání s paní Dallowayovou je víc než šťastné. Moc mě bavilo rozdvojení Petera Walshe - byl nádherným mladíkem i mužem po padesátce zároveň.
Nikdy bych v Paní Dallowayové nečekal tolik humoru - ale byl tak chytrý a jemný, pomáhal - nepřekážel.
Už dlouho jsem nezažil, aby kostýmy hrály tak významnou roli. Celé se to odehrává tady a teď, ale taky klidně v Londýně a před sto lety. Je to časové i nadčasové zároveň. Nechápu, jak to Anna Klimešová a Kateřina Součková dokázaly, ale ta inscenace má duši slavného textu Virginie Woolfové, a přitom je v tu samou chvíli dokonale moderní.

Líbilo se mi pouze herectví Magdalény Sidonové a Jiřího Vyorálka, ostatní herci jsou hodně nevýrazní, utlumování. Celkově je inscenace spíš pomalá a zdlouhavá, i když chápu, že to je záměr režisérky Anny Klimešové, aby zachytila atmosféru šedi a nudy, tady to ale příliš nevyšlo a vysvobozením byl každý vtip a děj. Nelíbila se mi ani dramatizace Anny Klimešové a Kateřiny Součkové, která by mohla být také akčnější.

75%
Narativ praví, že Clarissa Dallowayová je neviditelná chudinka, breky breky. Všichni ji přehlížejí, manžel, dcera, bývalý přítel i ta lady, co na oběd pozvala jen jejího manžela, a přitom Clarissa by chtěla taky. Prostě sympaťačka, co jde trochu do let, měli bychom ji chápat a všichni bychom měli přijít na její večírek. Jenže ubožátko sebestředná pitomá Clarissa poníží jinou ženu, přehlíží dceru, manžela, bývalého přítele i tragédii, která se odbývá jen kousek vedle ní...
Tenhle přístup se mi líbí. Chytrá práce s roztříštěným textem, vedení herců, kostýmy se symbolickým dotekem i aktivní interakce jeviště s hledištěm.

Dramatizace textu, který musí být asi dost obtížné dramatizovat, se myslím povedla, všechno zásadní tu je. Přišlo mi nicméně, že se tu zcentrálňuje téma neviditelných žen (a to je pojaté jistě dobře), ale linka se Septimem je tu dost upozaděná, byť prostor dostává, a zdálo se mi, že vyzněla tak nějak do ztracena a ne tak úderně, jak mohla. Práce s prostorem a zvuková stránka jsou fajn, byť vodopády asi furt nechápu. Herci jsou samozřejmě skvělí jako vždycky, byť jsem měl dojem, že tohle je pro ně taková rutinní věc a že rozhodně umí víc. Celkově fajn, ale znovu si to asi nedám, nechávalo mě to spíš vlažným: podle zdejší tabulky asi těch 60 %.

Pomalost a nuda v myšlení paní Dallowayové se přenesla do pomalosti a nudy celé hry. Neustále mi ovšem unikalo, proč je paní Dallowayová vlastně taková. Proč nesnáší lidi kolem i sebe samu. A hlavně, proč s tím všichni trávíme tolik času. Zdaleka nejzajímavější byl režijní nápad zobrazit jejího milého z dávných časů jako dvojici mladíčka a padesátníka. Jejich vnitřní monolog ve dvou hercích byl opravdu zajímavý.

Předlohy neznalý jsem se poměrně dlouho zpočátku ztrácel a zejména linku se Septimem jsem nedokázal správně zařadit. Ale postupně se člověk do té atmosféry dostane a užívá si ten krásný červnový den. Všichni vytvořili svoje role dle mého názoru perfektně. Magdaléna Sidonová je ve své roli přesná. Hodně mě bavila dvoj postava Petera Walshe, kterou si pánové Vyorálek a Petrželka očividně užívají. A nelze nezmínit opět výbornou Anežku Kubátovou.

Je obtížné zdramatizovat román V.W., kde děj slouží spíše pro ilustraci atmosféry doby a existencionálních úvah. I když inscenace nedosahuje působivosti předlohy, snahu tvůrců o co nejlepší výsledek je třeba ocenit. Paralela mezi linkami příběhu Clarissy a Septima je poněkud nejasná a stejně tak se lze jen domýšlet motivaci jednotlivých postav. Scénické řešení je vtipné, režie nápaditá (rozdvojený Walsh) a především inscenace stojí na výborných (jako vždy) výkonech ansámblu divadla.

Soubor Zábradlí je ve špičkové formě a jeho setkání s paní Dallowayovou je víc než šťastné. Moc mě bavilo rozdvojení Petera Walshe - byl nádherným mladíkem i mužem po padesátce zároveň.
Nikdy bych v Paní Dallowayové nečekal tolik humoru - ale byl tak chytrý a jemný, pomáhal - nepřekážel.
Už dlouho jsem nezažil, aby kostýmy hrály tak významnou roli. Celé se to odehrává tady a teď, ale taky klidně v Londýně a před sto lety. Je to časové i nadčasové zároveň. Nechápu, jak to Anna Klimešová a Kateřina Součková dokázaly, ale ta inscenace má duši slavného textu Virginie Woolfové, a přitom je v tu samou chvíli dokonale moderní.

Líbilo se mi pouze herectví Magdalény Sidonové a Jiřího Vyorálka, ostatní herci jsou hodně nevýrazní, utlumování. Celkově je inscenace spíš pomalá a zdlouhavá, i když chápu, že to je záměr režisérky Anny Klimešové, aby zachytila atmosféru šedi a nudy, tady to ale příliš nevyšlo a vysvobozením byl každý vtip a děj. Nelíbila se mi ani dramatizace Anny Klimešové a Kateřiny Součkové, která by mohla být také akčnější.

75%
Narativ praví, že Clarissa Dallowayová je neviditelná chudinka, breky breky. Všichni ji přehlížejí, manžel, dcera, bývalý přítel i ta lady, co na oběd pozvala jen jejího manžela, a přitom Clarissa by chtěla taky. Prostě sympaťačka, co jde trochu do let, měli bychom ji chápat a všichni bychom měli přijít na její večírek. Jenže ubožátko sebestředná pitomá Clarissa poníží jinou ženu, přehlíží dceru, manžela, bývalého přítele i tragédii, která se odbývá jen kousek vedle ní...
Tenhle přístup se mi líbí. Chytrá práce s roztříštěným textem, vedení herců, kostýmy se symbolickým dotekem i aktivní interakce jeviště s hledištěm.

Dramatizace textu, který musí být asi dost obtížné dramatizovat, se myslím povedla, všechno zásadní tu je. Přišlo mi nicméně, že se tu zcentrálňuje téma neviditelných žen (a to je pojaté jistě dobře), ale linka se Septimem je tu dost upozaděná, byť prostor dostává, a zdálo se mi, že vyzněla tak nějak do ztracena a ne tak úderně, jak mohla. Práce s prostorem a zvuková stránka jsou fajn, byť vodopády asi furt nechápu. Herci jsou samozřejmě skvělí jako vždycky, byť jsem měl dojem, že tohle je pro ně taková rutinní věc a že rozhodně umí víc. Celkově fajn, ale znovu si to asi nedám, nechávalo mě to spíš vlažným: podle zdejší tabulky asi těch 60 %.

Soubor Zábradlí je ve špičkové formě a jeho setkání s paní Dallowayovou je víc než šťastné. Moc mě bavilo rozdvojení Petera Walshe - byl nádherným mladíkem i mužem po padesátce zároveň.
Nikdy bych v Paní Dallowayové nečekal tolik humoru - ale byl tak chytrý a jemný, pomáhal - nepřekážel.
Už dlouho jsem nezažil, aby kostýmy hrály tak významnou roli. Celé se to odehrává tady a teď, ale taky klidně v Londýně a před sto lety. Je to časové i nadčasové zároveň. Nechápu, jak to Anna Klimešová a Kateřina Součková dokázaly, ale ta inscenace má duši slavného textu Virginie Woolfové, a přitom je v tu samou chvíli dokonale moderní.

75%
Narativ praví, že Clarissa Dallowayová je neviditelná chudinka, breky breky. Všichni ji přehlížejí, manžel, dcera, bývalý přítel i ta lady, co na oběd pozvala jen jejího manžela, a přitom Clarissa by chtěla taky. Prostě sympaťačka, co jde trochu do let, měli bychom ji chápat a všichni bychom měli přijít na její večírek. Jenže ubožátko sebestředná pitomá Clarissa poníží jinou ženu, přehlíží dceru, manžela, bývalého přítele i tragédii, která se odbývá jen kousek vedle ní...
Tenhle přístup se mi líbí. Chytrá práce s roztříštěným textem, vedení herců, kostýmy se symbolickým dotekem i aktivní interakce jeviště s hledištěm.

Předlohy neznalý jsem se poměrně dlouho zpočátku ztrácel a zejména linku se Septimem jsem nedokázal správně zařadit. Ale postupně se člověk do té atmosféry dostane a užívá si ten krásný červnový den. Všichni vytvořili svoje role dle mého názoru perfektně. Magdaléna Sidonová je ve své roli přesná. Hodně mě bavila dvoj postava Petera Walshe, kterou si pánové Vyorálek a Petrželka očividně užívají. A nelze nezmínit opět výbornou Anežku Kubátovou.

Je obtížné zdramatizovat román V.W., kde děj slouží spíše pro ilustraci atmosféry doby a existencionálních úvah. I když inscenace nedosahuje působivosti předlohy, snahu tvůrců o co nejlepší výsledek je třeba ocenit. Paralela mezi linkami příběhu Clarissy a Septima je poněkud nejasná a stejně tak se lze jen domýšlet motivaci jednotlivých postav. Scénické řešení je vtipné, režie nápaditá (rozdvojený Walsh) a především inscenace stojí na výborných (jako vždy) výkonech ansámblu divadla.

Pomalost a nuda v myšlení paní Dallowayové se přenesla do pomalosti a nudy celé hry. Neustále mi ovšem unikalo, proč je paní Dallowayová vlastně taková. Proč nesnáší lidi kolem i sebe samu. A hlavně, proč s tím všichni trávíme tolik času. Zdaleka nejzajímavější byl režijní nápad zobrazit jejího milého z dávných časů jako dvojici mladíčka a padesátníka. Jejich vnitřní monolog ve dvou hercích byl opravdu zajímavý.

Líbilo se mi pouze herectví Magdalény Sidonové a Jiřího Vyorálka, ostatní herci jsou hodně nevýrazní, utlumování. Celkově je inscenace spíš pomalá a zdlouhavá, i když chápu, že to je záměr režisérky Anny Klimešové, aby zachytila atmosféru šedi a nudy, tady to ale příliš nevyšlo a vysvobozením byl každý vtip a děj. Nelíbila se mi ani dramatizace Anny Klimešové a Kateřiny Součkové, která by mohla být také akčnější.

Dramatizace textu, který musí být asi dost obtížné dramatizovat, se myslím povedla, všechno zásadní tu je. Přišlo mi nicméně, že se tu zcentrálňuje téma neviditelných žen (a to je pojaté jistě dobře), ale linka se Septimem je tu dost upozaděná, byť prostor dostává, a zdálo se mi, že vyzněla tak nějak do ztracena a ne tak úderně, jak mohla. Práce s prostorem a zvuková stránka jsou fajn, byť vodopády asi furt nechápu. Herci jsou samozřejmě skvělí jako vždycky, byť jsem měl dojem, že tohle je pro ně taková rutinní věc a že rozhodně umí víc. Celkově fajn, ale znovu si to asi nedám, nechávalo mě to spíš vlažným: podle zdejší tabulky asi těch 60 %.