Nesnesitelné svatby

Po nevalných ohlasech jsem návštěvu odložil. Zážitek jsem si neodnesl ani po čtvrt roce od premiéry, ale vlastně jsem se (připraven na nejhorší) dočkal poměrně příjemného překvapení, jako např. u Hašlera. Na inscenaci se patrně dále pracovalo a v této podobě se mi nejevila textová předloha špatná. Téma hry mě zaujalo a v osudech jsem poznával, co často vídám v okolním světě. Inscenace měla značné režijní rezervy a zbytečně jí ublížily především výkony V.Svobody, M.Zahálky, P.Rychlého a P.Rímského, jejichž projevu chybí pravdivost. I tento počin potvrdil nesprávný směr uměleckého směřování DnV.

Nomen omen aneb těch 145 minut strávených v hledišti bylo vskutku divácky nesnesitelných. Má-li hra nějaké posleství, podařilo se ho znepřehlednit, resp. proměnit v prach. Utahané, nudné, místy trapné. Těch 10% vysílám soucitně všem hercům, kteří, i kdyby dělali na těch rádobysymbolických diskokoulích a televizních monitorech stojky, výsledek nespasí.

Dramaturgii se podařil opravdu husarský kousek, poněvadž tak nezajímavý text se musí jistě hledat dost dlouho. Těžko říci, co mohl překladatel s podobným materiálem učinit, nicméně aspoň by snad bylo možné zlidštit klišovité a rádoby filozofické dialogy a monology. J. Deák se snažil svoji inscenaci vyšperkovat „novinkovými“ postupy, jenže z toho nakonec vznikl velký guláš dobrý leda tak pro kočku. Všichni účinkující se snaží seč mohou, plní režijní vizi včetně nesmyslné choreografie, ale co naplat, když inscenace nemá zásadní myšlenku či ji aspoň z výsledku není možno rozklíčovat.