Kočka na kolejích

Islandský režisér se pokusil přiblížit Topolovu lyrickou hru mladé generaci. Herci budí sympatie spontaneitou a zprostředkováním emocí, v nichž se jejich vrstevníci mohou poznat, přestože se mluví jazykem starým několik desetiletí. Scénografie nebudí dojem nádraží, ale směřuje pozornost k obsahu, s čímž souzní i nápad v závěru s vysvlečením do spodního prádla. Smysluplné vizi však schází dramaturgický dohled a důsledná úprava textu (roli mohla sehrát i jazyková bariéra), koncepce je obhájena jen částečně. Zmínky o „únavě“ několikaletého vztahu mj. neodpovídají tomu, jak režisér herce vedl, hlavně tato vrstva zůstává značně opomenuta.