Casanova

Ve svém scénáři L. Trmíková nahlédla na mnohokrát zpracované téma z jiných úhlů, navíc jej obohatila o paralely s Donem Giovannim. Konstrukce textu i samotná inscenace režiséra J. Nebeského by snesly oko dramaturga. Přestože se počin nemusí trefit do vkusu každého diváka, nový pohled je bezesporu přínosný. Nebeský ve svých počinech opakovaně dokazuje výjimečnou dovednost pro práci s herci. V titulní roli M. Pechlát vytvořil jeden ze svých životních výkonů, málokdy se hercům podaří takto komplexně obsáhnout roli, téma a zároveň celistvě spojit jednotlivé polohy. Herecké sekundování L. Trmíkové není pouhou „posluhou“, ale přínosným dotvářením.

Spolek JEDL opět předvádí svůj svébytný styl pojetí inscenace, který však není úplně mým šálkem čaje. Nicméně zde opravdu hraje prim výtečný výkon M. Pechláta, jenž brilantně střídá protikladné polohy a skvěle vystihuje rozličné emoce. Svým projevem dokáže bez problémů upoutat a strhnout pozornost. V jeho pojetí je pak radost sledovat životní příběh legendárního Casanovy a i samotný konec umí krásně dojmout. Za to rozhodně tleskám.

75 %. Inscenaci JEDLu opětovně neschází svébytný jevištní styl, forma a šmrnc. Protentokrát je jejím hlavním a absolutním trumfem Martin Pechlát v titulní roli, kterou na jevišti doslova odžije. Obměny časových rovin a momentálního citového rozpoložení svěřené postavy - od udiveného děcka, přes prostopášného chvastouna, vypočítávajícího své milenecké eskapády, až po životem znaveného, dojemně bezbranného starého muže - střídá s odzbrojující lehkostí. Příběh složený ze vzpomínek legendárního svůdníka dokáže odvyprávět nadmíru záživně a tak barvitě, že by se snad i Casanova sám na konci připojil k ovacím publika a uznale smekl rokokovou paruku.