…

Takto a možná docela jinak působí koláž z textů Jana Antonína Pitínského, kterou třetí ročník katedry alternativního a loutkového divadla představil ve své první absolventské inscenaci pod názvem Pitínský slovník. Hry, prózy, poezie a různé švandy poskládané v jeden celek a vzápětí rozházené po celém jevišti. Různě se chtějí tulit a zase od sebe odskakovat. Tu kousek z Pokojíčku, tu část z Parku, troška z Betléma, písnička od Vypsané fixy, bubínek s protrženou blánou, kefír a makrela. V režii Braňa Mazúcha vznikla hra, která bude bavit i ty, jež neznají Zdeňka Petrželku.

Inscenace je rozdělena do sedmadvaceti kapitol s intrem, epilogem a přestávkou. Podobně je koncipována i Pitínského hra Park, jež se, rozsekaná na kousky, prolíná celou inscenací. Park je domovem Františka, který zde ztroskotal stejně jako Robinson na svém ostrově. Pátků je ale hned několik, do parku za ním přichází spousta lidí se zvláštními osudy – osamělá matka Linda, divadelní režisér běžného avantgardního typu Boris, velmi společenští filharmonici Ríša a Eduard, skutečný anděl Anděla a další. Bezelstný a pokorný František se stává neprotestujícím objektem všech ústrků, nálad a manipulací. Pokojíček se výrazněji objevuje až v druhé polovině, motiv tohoto příběhu je však nastíněn již zpočátku. Marie je již pět let zavřená ve svém dětském pokoji v bytě na sídlišti, kde žije se svým otcem a matkou. Co na tom, že už jí táhne na třicet, její dva sourozenci Lída a Jirka nejsou o nic normálnější. Další hrou, kterou Mazúch použil do své koláže, je Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezuleti, jež vypráví známý biblický příběh o Marii, Josefovi a Ježíšovi.

Celá první půlka je navíc protkána básněmi, písněmi a obrazy. Skáče se od jednoho k druhému, lusknutím prstu scénka končí a začíná jiná, první polovina Pitínského slovníku je proto často ne zcela srozumitelná. Nikoli proto, že by jednotlivé výstupy nebyly dobře vystavěné, spíše kvůli tomu, že se divák snadno ztratí v jejich množství a způsobu řazení. Není jasné, jakým způsobem spolu navzájem souvisí a proč daná scéna přichází právě teď. Vše se navíc odehrává na holém prostranství se čtyřmi stanovými podsadami, jež připomínají skautský tábor. Herci do nich po svých výstupech zachází a opět z nich vylézají. Efektně se s nimi pracuje snad jen v prvním výstupu, kdy jsou zapojeny do stínohry, dále nejsou příliš využity, herci by stejně tak mohli přicházet ze zákulisí. Po stranách scény jsou mikrofony a hudební nástroje, na které v průběhu celé inscenace hrají sami herci.

K lepší orientaci ve hře naštěstí přispívají variabilní a nápadité kostýmy. Otočením saka na ruby, vrstvením či naopak sundáním různých částí je proměna velmi rychlá a snadná. Místo křídel má Anděl/Anděla na ramenou konstrukci z ptačích per, šermíři si chrání obličej lýkovými ošatkami, z divadelního režiséra s kanárkovsky žlutým rolákem se pláštěm stane Josef.

Humor je nepostradatelnou součástí celé inscenace. Nadsazené situace, absurdní momenty, přehnanost, herci se nebojí ani vzít do hry diváka, jemuž vkládají do úst hostii a do dlaně chléb se solí. Herectví je výrazně stylizované, hrát Pitínského realisticky by ani nefungovalo. Jednou z nejvýraznějších a nejvtipnějších scén je Skotský golf, kde se postavy snaží strefit míček do makety hlavy slavné historické osobnosti. Pokud se strefí, dostanou od svého partnera polibek, v opačném případě malou facku. K dalšímu odpališti pár odtančí.

Stejně zvláštně působí dvojice filharmoniků ve květovaných fracích (Martin Dědoch a Vladimír Polívka). Nejdříve je jejich příchod možná halucinací, později zlým snem, který je však realitou. Z obou čiší zvláštní chlad, sterilita, nekompromisnost a zlá radosti z násilí. Z obou vyniká předevšímPolívka s ulíznutými vlasy a tváří bez výrazu, ač pouze stojí a nic neříká, jde z něho strach. Nestojí totiž jen tak: sošné držení těla, zcela rovná záda, ruce u těla, očima soustředěně pozoruje dění na jevišti, ve správný okamžik ráznými kroky zasáhne. Jeho gesta jsou rezolutní a energická.

Postavu Borise ztvárňuje Michal Bednář. Boris svým dětem vypráví pohádky na dobrou noc, jednu si vyprosí i František. Následuje dlouhá, rýmovaná báseň, kterou Boris podle svých slov zaimprovizuje dle své momentální nálady. Bednář se snaží rozvleklý text podkreslovat různými pohyby, dotvářet význam hůlkou, kterou svírá v ruce, divák se však neubrání ztrátě pozornosti. Textu je příliš a monolog ztrácí energii již v první třetině. Nicméně chyba nebude v přílišném množství textu; v jednom z dalších obrazů recituje Daniela Šišková v roli Elišky báseň o lásce. Zoufalá sedí na podlaze, pojídá makrelu z umaštěného papíru a nervózně vypráví. Scéna zde funguje jako snový obraz plný tísnivé atmosféry, Šišková části ryby roztržitě odtrhuje a vkládá si je do úst, očima těká všude kolem sebe, umaštěné ruce se ani na chvíli nezastaví. Bednářův výstup toto postrádá, ačkoli on sám se snaží sebevíc.

V druhé polovině se inscenace rozdělí jen na dva příběhy (Pokojíček a Park), které se pravidelně střídají. Vše je náhle mnohem jasnější a pochopitelnější, čemuž přispívá i změna scény. Z podsad se vytvoří vyvýšené pódium, jež je ze tří stran obklopené diváky. Vzniklá aréna je proměnlivá otevíráním a zavíráním podsad, které znázorňují park i kuchyň. Linda (Pavlína Skružná) je žena, jež chodí do parku s kočárkem, ve kterém jí neustále brečí dítě. Pláč dítěte je zde evokován bušením do bicí, na které s vyděšeným výrazem hraje v pozadí scény Martin Dědoch.Skružná se jej s mikrofonem v ruce snaží překřičet. Naštvaně, vztekle, ale přesto naléhavě a zoufale. Skružná zcela přesně vystihuje rozpoložení unavené a osamělé matky, jež nemá muže a je na vše sama. Svůj hněv a zejména bezradnost obrací na nevinného Františka (Jan Čtvrtník), dítě zcela jistě brečí kvůli němu!

Povrchní kuchyňské rozhovory se odehrávají přímo v podsadách. Na prknech zde sedí, namačkáni jeden vedle druhého Matka (David Ryska), Otec (Johana Matoušková), Marie (Tereza Volánková), Lída (Petra Majerčíková) a její přítel Viktor (Bořek Joura). Michal Bednář zde hraje kanárka v kleci, který umí říkat „der“. Co to „der“ je? Asi něco německýho. Nervózně poposedávající Bednář v jasně žlutém roláku, s klíckou na hlavě, se snaží zachytit křupky, které mu Otec fluše do zobáčku. Ač je tento výstup několikrát opakován, Bednář vždy dokáže zaujmout. Nesnaží se na sebe strhnout pozornost, drobnými gesty a mimikou jemně dotváří situaci. Ustavičně naklání hlavu, nedočkavě vstává a zase si sedá, s doširoka otevřenými ústy se vrhá za letící oslintanou pochoutkou a zklamaně se vrací zpátky na místo, když mu křupka upadne. V jednu chvíli dokonce křupky naštvaně mrští zpátky po Otci, jenž se neotesaně cpe a jídlo zapíjí bezedným kefírem, poté si sedne zpět a dělá jako by nic.

Matoušková velmi věrohodně zobrazuje nevzhledného, umaštěného, tlustého Otce bez zájmu o cokoli. Prázdné řeči, těžká víčka, nechce se mluvit, ale hubu nezavře. Upíjí kefír a ten ji vytéká z úst, když mluví, prská na všechny strany, zvláště však na sebe. Její kabát je celý politý, vycpané břicho má pokryté drobky. Utírání si úst do rukávu nepomáhá, z Otce stále něco teče. Matoušková rázně buší do stolu, huláká, chrápe. V kontrastu k Otci je zde upravená Matka. Prohození rolí prospívá především Ryskovi, který zde uplatňuje trochu afektovanou mluvu a hlas posazený o několik tónů výš. Volánková nemluví. Ač do ní všichni neustále hučí, ona stojí a neřekne ani slovo. Napětí houstne, Majerčíková je žárlivě hysterická, avšak i přesto nevýrazná. Situaci vyřeší až nůž se srnčím paznehtem.

Inscenace je zábavná, snová, nápaditá, plná narážek, asociací, aluzí a metafor. Ani přes svou dvou a půl hodinovou délku neztrácí tempo. Ale je srozumitelná i pro diváky, kteří nevědí, že Zdeněk Petrželka je vlastní jméno J. A. Pitínského? Možná ne. Nemyslím si však, že zcela porozumět každé scéně a dosadit si ji do mozaiky, abychom na konci inscenace vítězně vytáhli tajenku, je nutné. Pitínský slovník můžeme vnímat jako sled obrazů, motivů, písní, kterým je snadné nechat se okouzlit. Koláž pro nás také není čitelná na první pohled. Znalcům budiž k potěše, že rozklíčují jednotlivé narážky. Ostatní se pobaví podařenou inscenací, jež nabízí průřez tvorbou známého českého dramatika, básníka, spisovatele a režiséra J. A. Pitínského.

prava a režie: Braňo Mazúch / scénografie a kostýmy: Jitka Pospíšilová / hudba: Jan Čtvrtník a kolektiv / pohybová spolupráce: Dora Hoštová-Sulženko

hrají: Bednář Michal, Čtvrtník Jan, Dědoch Martin, Holubář Patrik, Joura Bořek, Majerčíková Petra, Matoušková Johana, Polívka Vladimír, Ryska David, Skružná Pavlína, Šišková Daniela, Volánková Tereza